O knize rozhovorů Ženy z fary
Když se mi tato kniha dostala nedávno do rukou, nadšeně jsem ji začal „hltat“. Proč takové nadšení? Jsem totiž začínajícím farářem. Na faře jsem se ale nenarodil, mí rodiče nejsou dokonce ani evangelíci.
A tak je kniha Ženy z fary pro mne téměř kuchařkou, nesmírně cennou sbírkou zkušeností, jak vlastně život na farách probíhal, jak utvářel životy jejich obyvatel a obyvatelek. Zkušenosti praktického života farářských rodin byly pro mne vždy velkou neznámou. Byly mi také zdrojem různých strachů, jak a jestli obstojím, co vše se bude ode mě a od mé ženy očekávat. Ani má žena totiž nepochází z evangelického prostředí.
Po přečtení se mi životy žen z far jevily (zvláště v rozhovorech s těmi staršími) také jako životy ze vzdálené, heroické doby statečných lidí za dob válečných i normalizačních. Takový byl první dojem. Kniha tak pro mne okamžitě znamenala především historický dokument, nesmírně živý, nesmírně čtivý.
Člověk z necírkevního prostředí by si mohl pomyslet, že historické proměny se na životě far mnoho neprojeví. Že život faráře dnes je podobný životu faráře před padesáti lety. Opak je pravdou. Mění se nejen zvyky a role farářské rodiny, mění se také zázemí – situace sborů. Generace mnoha žen zachycených v knize byla svědkem velkých změn v sociální skladbě sborů vlivem bolševického režimu:
Jedna z nich (Květoslava Pfannová) popisuje situaci ve Sněžném, str. 97:
Sněžné je toleranční sbor a v roce 1958 to byl ještě sbor živý, do kostela chodilo hodně lidí. Přistěhovali jsme se v lednu a v únoru vstoupili všichni hospodáři ve Sněžném a v okolí do JZD. Ovzduší ve sboru se tím hodně změnilo, vztahy se pokazily, lidé byli rozhádaní, i někteří presbyteři, a manžel je někdy musel smiřovat. Před námi byl ve Sněžném farář Bohumil Betka. Lidé ho měli velice rádi a vzpomínali na něj. Když ale přišel nový farář, ti, kteří by se za Betky byli styděli ze sboru odejít, přestali do kostela chodit. Byli to hlavně učitelé. Dnes jsem viděla v Zábřehu, že se staří učitelé do církve vracejí.
Dalším aspektem, který mne zajímal, byla hmotná úroveň života farářské rodiny, což tatáž žena popisuje dále: Fara ve Sněžném byla ve špatném stavu. Nebyl tam splachovací záchod, nebyla tam ani voda. Kdysi tam ve studni voda bývala, ale JZD ji močůvkou zkazilo. Do chléva, který měl kapacitu pro pár krav, nastěhovali spoustu býků. Močůvka tekla před farou proudem. Manžel vodu vypumpoval, studnu vyčistil, ale moc to nepomohlo. Bylo to těžké. Nebyla jsem zvyklá žít bez vodovodu a tady jsme vodu museli nosit zdaleka. Člověk si ale zvykne na všechno, i na to, že musí přelévat vodu hrníčkem. Fara byla studená. V jednom pokoji byla kamna a v kuchyni byla kachlová. Byla hezká, ale vůbec nehřála. Stále jsme nějaká kamna stavěli nebo přestavovali, nebo vymetali trubky… Uhlí se do fary nosilo ze dvora po schodech a po dalších schodech se vynášelo do patra. Uhlí a voda se podepsaly na mých křečových žílách. Bratr Šedý říkával, že pan farář Betka lopatu do ruky nevzal. To se o mém muži říci nedalo. Kopal se vodovod, osmdesát metrů a další rok nám tekla voda. Sice studená, ale i ta studená byla pro mne jako hudba. JZD i tuto studnu zničilo, a tak manžel s tatínkem začali kopat nový vodovod. Tři lidi – tatínek, bratr kurátor Zástěra a můj muž – kopali dvě stě metrů, dovedete si představit, jaká to byla práce! Voda nebyla jen pro faru, ale i pro JZD, kde ženské krmily dobytek. Potom manželovi děkovaly.
A takových podobných výpovědí najdeme v knize mnoho. Pakliže by si dnes někdo z farářů stěžoval na výši farářského platu nebo hmotné poměry na faře, má příležitost porovnat… I svoboda slova, svoboda konat práci faráře téměř jakkoli se faráři a sboru zlíbí, stojí dnes v příkrém kontrastu s dobou v knize popisovanou.
Dalším zajímavým aspektem, který kniha čtenáři poskytne, je pohled na samotné muže – faráře. Vystupují tu vlastně jakoby mezi řádky, z pohledu manželek, z pohledu těch, které vnímaly farářské působení manželů jaksi zevnitř. Dozvídáme se, že svým manželům byly velkou oporou, že svou roli chápaly jako poslání. V úvodu na to naráží Jiřina Šiklová: „Provdat se za faráře, to nebyla partie, ale poslání,“ říká jedna z nich a uvažuje o tom, jak zaměření manžela a jeho poslání ovlivňovalo profesní kariéru ženy. Bez bolestínství a módních řečí o hledání identity.
Výjimečnost knihy charakterizuje dále těmito slovy: Podobné osudy, dvacáté století, a přesto – co žena, to odlišný příběh. … Výsledkem je skvělá sonda do způsobu života minority, která poslední půltisíciletí výrazně profilovala kulturu i způsob uvažování občanů této země. Sonda do její psychiky, stylu uvažování i do historie naší společnosti. Je to tak obohacující, že jsem si kladla otázku, proč nikoho nenapadlo napsat o tom již před lety, proč až nyní? Vždyť tradice českobratrská evangelická, reformovaná a luterská, tj. sumárně řečeno reformační nebo protestantská, patří a vždy patřila k historickým pilířům tohoto národa (…) Rodinné tradice zde hrály velkou roli. Každá z těchto žen uvádí jména svých příbuzných včetně toho, kdo, jak a s kým je spřízněn. Zatímco majoritní současná společnost si sotva vzpomene na jména svých babiček a občas i jména zeťů a tchyní, tato skupina žen dokonce zná i jména kmoter, kmotřenců, konfirmandů a konfirmujících. Jsou to nečekané priority.
Mezi uvedenými ženami z fary nejsou zastoupeny jen manželky, ale také samotné farářky dnes působící. Proto jednotlivé ženy také výrazně odlišuje i věk a zkušenosti ze současného života. A tak naopak i muž – farář má možnost nahlédnout do soukromí žen – farářek. Kniha tedy obsahuje tedy i důležitý feministický akcent.
Pro všechny tyto výše zmíněné informace knihu všem vřele doporučuji. Dumal jsem nad trochu syrovým stylem knihy, někdy jsem si říkal, že redaktoři mohli některé pasáže stylisticky trochu uhladit. Myšlenky se leckde mnohokrát opakují v různě přeházeném sledu, zpovídané ženy skáčou z jednoho tématu na druhé, často bez logické návaznosti. Styl tak odpovídá spíše hovorové řeči, ale nakonec činí knihu velmi živou, až napínavou.
Věra Lukášová, Hana Schillerová, Ženy z fary
Kalich 2006, 265 s.