(Jan Amos Komenský, Jedno nezbytné)
Jak postihnout obsah co nejúsporněji? Asi (podle vzoru Komenského) příkladem.
Učitel matematiky mi říkával: „Noemi, na vás je přímo vidět, že myslíte na hlouposti, ne na matematiku“.
„Učitel národů“ na sklonku života (1668) nám všem říká: „Křesťané, kteří jste předvedli svou nesnášenlivost a zášť v třicetileté válce, na vás je přímo vidět, že nemyslíte na svého Pána Ježíše Krista, ale na své velmi nebezpečné hlouposti“. (A to netušil, co všechno předvedou křesťané, učenci a politici v dalších stoletích.) Tak lze (velmi zjednodušeně) představit bilanci života a díla J. A. Komenského: Unum necessarium.
Moralizovat „křesťanstvo“, vzdělance, politiky, teology, pastýře církví a biskupy by se neodvážil, kdyby si nepoložil zásadní otázku nad smyslem svého vlastního díla. Pracoval trýznivě a tak pilně, že vydávání a výklad jeho díla živí dodnes „vědecké“ ústavy. V závěru života si nad svou prací nezoufal, pouze upřesnil „žebříček hodnot“. Dost možná, že všechno, čím toužil přispět k ozdravění nemocného lidstva, všechny „všenápravné“ snahy byly víceméně pošetilé. Znovu si přečetl evangelijní příběh o Martě a Marii (Lukáš 10, 38–42). Obě sestry Ježíše milovaly, každá po svém. Marta pečovala o úroveň pohostinnosti, Marie si sedla k nohám Ježíšovým a „poslouchala jeho slovo“. Ježíš se zastal Marie proti výtkám přepracované Marty: „Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí. Jen jednoho je třeba (unum est necessarium). Marie volila dobře: vybrala si to, oč nepřijde.“ Komenský se v hlubinné sebereflexi ztotožnil s Martou („všechno pobíhání mého života se až dosud podobalo pobíhání Marty, z lásky k Pánu a k jeho žákům“), v samém závěru přehodnocuje: „teď však jsem pevně rozhodnut usednout s Marií k nohám Páně“ (s. 161).
Komeniologům 20. století přesně toto přehodnocující vyznání působí potíže. Nehodí se jim (stejně jako „útěšné spisy“ Komenského mládí z 20. let 17. století) do obrazu, který si o něm pracně vytvořili. Téma jubilejní mezinárodní konference v Praze v březnu 1992 znělo: „Odkaz J. A. Komenského a výchova člověka pro 21. století“. Důležité je, jak moderně (či dokonce „postmoderně“) chápal nezbytnou „globalizaci“, důležité jsou jeho celoživotně propracovávané „emendační“ (všenápravné) návrhy. Důležitá je jeho „otevřená duše“ (vyjít ze sebe a věnovat se světu) podle Jana Patočky, důležité je, že svou „antropologií“ šťastně završil „českou reformaci“ (Robert Kalivoda). Ale co s jeho křesťanským „existencialismem“, s jeho „Unum necessarium“? Snad jen politovat uštvaného starce.
Teolog a historik Amedeo Molnár (často citovaný v úvodní studii Luďka Brože) hodnocení neusnadnil. V mládí jasnozřivě prohlásil, že „Komenskému je celé bohosloví, tedy i ecclesiologie, christologií“ (1944, s. 11 úvodní studie), dalším studiem se ovšem zapletl do týchž „labyrintů“ vědy jako sám Komenský. Pochopil, že Komenský není klasicky „reformační“ teolog, že je spíš křesťanský humanista (typu Erasma Rotterdamského) a pohybuje se mezi „pietismem“ a „osvícenstvím“.
Kdo si poctivě přečte „Jedno nezbytné“, může (a nemusí) dát Molnárovi za pravdu. Přehodnocující Komenský, pokorně sedící u nohou Ježíšových, naslouchající znovu a jinak jeho slovům, sice rozpoznává zbytečné od „nezbytného“ (samého Krista a jeho „pravidla“), ale zůstává sám sebou. Nemůže jinak. Je bytostný teolog a metodik. Stále cítí svou odpovědnost za svět. Teď mu nabízí novou možnost „všenápravy“: pečlivější hodnocení, řazení hodnot. Pietisticky „kristovskou“? Ano, „unum est necessarium“. Není jiné záchrany, než kterou nabízí sám Bůh ve svém ukřižovaném a přece živém Synu. Zároveň nemůže jinak, než metodicky rozpracovat možnosti „nápravy“ celé společnosti v tomto světle. Patří k němu i darované světlo lidského rozumu, „naturální“ teologie (každý člověk je stvořen k obrazu Stvořitele), a v neposlední řadě autorita Písma, tajemství víry.
V záplavě informací (v době Komenského záplavě učených knih) je možno najít klíč k rozlišování podstatného a zbytečného. Stačí dodržet základní pravidlo: „Abys to, co chceš najít, hledal tam, kde to je: sebe v sobě, svět ve světě, Boha v Bohu“ (s. 106).
Nový překlad Komenského „Unum necessarium“ Luďka Brože je příkladně poctivý. Natolik, že v úvodní studii nebylo třeba tak důkladně obhajovat náhradu „jednoho potřebného“ (v překladu filologa Jaroslava Ludvíkovského z r. 1920) za „Jedno nezbytné“. Dnešní mluvené, psané i myšlené češtině je „nezbytné“ výstižnější než „potřebné“, pokud se vmyslíme do způsobu uvažování J. A. Komenského s ohledem na „moderní“ čtenáře. Proto ještě není třeba dokazovat slabomyslnost klasického filologa Ludvíkovského na s. 8 („Vůbec si neporadíte s nepotřebnými věcmi, které mají být užitečné (!) – jak se skutečně čte v překladu dr. Jaroslava Ludvíkovského, který r. 1920 vydalo Laichterovo nakladatelství v Praze“). Proč? Vždyť mnohé „nepotřebné“ může být pro jiné „užitečné“. Jde jen o HODNOTY a HODNOCENÍ.
Čtěte nový překlad Komenského „Jedno nezbytné“ samostatně a kriticky. Nemusíte souhlasit se vším. V pořadí hodnot je pro těžce zkoušeného křesťana 21. století jediné „potřebné“, „nezbytné“, jediné podstatné: pokorný návrat k samému Kristu – Pánu. Všechno ostatní je zbytné.
(Jan Amos Komenský, Jedno nezbytné – Unum necessarium. Z latinského originálu přeložil Luděk Brož, vydal Kalich – Praha 1999, 181 stran, cena neuvedena.)