Filip Čapek (Protestant 2/2000) upozornil na posun, který nastal v průběhu osmdesátých a devadesátých let v teologii. Někteří teologové se odklonili od rozlišování mezi vírou a náboženstvím, protože kladně zhodnotili náboženství a náboženskost člověka. Své upozornění dokládá citátem z R. Albertze: „Náboženství je vzájemným děním mezi Bohem a člověkem, ale jako takové není pro vědecké pojednání přímo přístupné, nýbrž je lze uchopit pouze v jazykových vyjádřeních lidí a k nim se vztahujících úkonech. Náboženství je se společností ve vzájemném funkcionálním vztahu. Společenské vztahy, v nichž lidé žijí, působí na jejich náboženství, a to opět působí na společenské vztahy“. Podle F. Čapka stojí Albertz metodologicky na hranici teologie (Starého zákona) a dějin náboženství (Izraele). Dle Albertze je skoro nemožné rozlišit a definovat rozdílnosti víry a náboženství.
Již v šedesátých letech vyzýval P. Tillich k odklonu od rozlišování mezi vírou a náboženstvím, které bylo do té doby běžné u K. Bartha a jeho žáků. Tillich zdůvodňuje tento odklon výsledky teologicko-religionistického semináře, který vedl společně s religionistou M. Eliadem na univerzitě v Chicagu. Teologa Albertze zase ovlivnil religionista Lanczkowski. S podobným odklonem se setkává každý, kdo se zabývá díly iniciátorů „mezináboženského dialogu“ (H. Küng, K. J. Kuschel, H. Waldenfels aj.). Mnohá jejich díla jsou přeložena do češtiny, a jsou tedy přístupná široké veřejnosti. Žáci Karla Bartha v českém prostředí na tento diskutabilní posun příliš nereagují. V Protestantu jsme otiskli pouze několik krátkých recenzí týkajících se dané problematiky (recenze děl J. Polákové, M. Eliadeho, H. J. Kuschela), k diskusi jsme se nedostali.
Autoři, kteří se zabývají se hlubinnou psychologií a vlivem lidského nevědomí, kteří pěstují teologii inspirovanou hlubinnou psychologií popř. vycházejí z mystické či gnostické metodologie (E. Drewermann, A. Grün, J. Sudbrack, M. Lurker, aj.), se na stránkách Protestanta nedostali ke slovu téměř vůbec (byla pouze otištěna velmi krátká recenze knihy hlubinněpsychologického teologa E. Drewermanna a poznámka k článku Z. Neubauera o symbolice kříže a kalicha).
V otázce rozlišování víry a náboženství je pro mne směrodatný Milan Mrázek (Nástin religionistiky, Praha 1988, kniha vydaná společně s Janem Hellerem, jenž má ovšem jiný přístup k náboženství než Milan Mrázek). Z důvodů noetických (noetika = teorie poznání) považuje Mrázek křesťanství za náboženství. Trvá ovšem na jedinečnosti biblického pojetí víry, nekončí však v exkluzivistickém (výlučně nesmiřitelném a nadřazeném) pojetí víry a náboženství. Zdá se mi, že podobným směrem jde I. Štampach v knize Dialog náboženství (Praha 1998), když se odvažuje zhodnotit křesťanství nikoli jen z religionistického, nýbrž také z teologického hlediska. Proto se mi ani Mrázkovo pojetí nezdá zastaralé. Nabízí se jako základ pro kladnou interpretaci (výklad) náboženských motivů u B. Komárkové či T. G. Masaryka. Zda jsou práce iniciátorů „mezináboženského dialogu“ po noetické (poznávací) stránce přesnější než práce Mrázkovy? Neřekl bych. Nepřikláním se ovšem k pojetí osvícenství a hyperkritické kritice rozumu, které představuje např. M. Lurker (viz Slovník biblických obrazů a symbolů, Vyšehrad 1999). To skrovně naznačují některé příspěvky sborníku prací Zbožnost (Eman 2000).
Mrázkovo docenění svata (nikoli posvátna) a kladné zhodnocení profánního (sekulárního) rozměru života je jistě inspirující a pro mnohé religionisty diskutabilní. Jde proti intelektuálním návykům, které podceňují profánní prostor, či – v jiné modifikaci – podceňují tělo, jak upozorňuje P. Ricoeur.
Zdá se mi, že vedle hermeneutiky (kritická teorie výkladu) se v průběhu posledních dvou století stala partnerem teologického rozhovoru též religionistika (nauka o náboženství a náboženstvích). Pro R. Albertze se oprávněně stává inspirací religionista Lanzckowski. Religionistiku zřejmě nelze pominout. Do značné míry mi jde pouze o to, zda je Mrázkovo pojetí sporné, či nikoli: zda obhajuje exkluzivistické pojetí křesťanského náboženství nebo nabízí kritické pojetí jedinečnosti, která nutně není producentem exkluzivistické nadřazenosti. Zda víra, respektive Hospodinova bázeň vedou k ideologizaci a exkluzivitě. Neběží tedy pouze o rozlišování víry a náboženství, do hry vstoupila též Hospodinova bázeň a překvapivě kladné zhodnocení dimenze, které se říká profánní (světská, neposvátná, popř. tělesná, stvořená aj.). V biblickém kontextu nemusíme profánnost nutně chápat jen negativně, jako bezbožnost a nečistotu, jež je překážkou k setkání s tzv. posvátnem. Hermeneutičtí etymologové (inspirující se v nejstarších vrstvách mluvené i psané řeči) naproti tomu rádi doloží, že „profánní“ je vždy něčím méněcenným, a to na základě latinských výskytů tohoto výrazu a případných paralel v jiných jazycích.
Svébytný myšlenkový přístup některých starozákonních svědků se později stává komplementární (souvztažný i protikladný) k řeckému pojmovému myšlení helénistického prostředí, proto jsme po našich předchůdcích zdědili nekončící teologickofilosofickou diskusi (J. B. Metz). Do tohoto rozhovoru se někteří členové redakční rady Protestanta zapojují spíše ve svých příspěvcích do Katechetické přílohy. Na stránkách časopisu Protestant jsme ovšem již poukázali na to, proč je rozhovor s autory inspirovanými mystickou noetikou obtížný. Také jsme naznačili, proč lidská práva zůstávají tématem teologického myšlení. Rovněž jsme připomněli, že někteří účastníci mezináboženského dialogu (jako Dalai Lama XIV.) považují – z hlediska možné spolupráce – za slibnější oblast sekulární etiku než oblast speciálně náboženskou.
Nauka o náboženstvích se smí stát oprávněným tématem teologického rozhovoru nikoli jen díky probíhajícímu „mezináboženskému dialogu“, nýbrž hlavně kvůli rozpoznání, že někteří starozákonní svědkové/mluvčí nás vtahují do rozhovoru, trvajícího již po staletí. Na stránkách Protestanta v něm pokračujeme poměrně spoře, doufám však, že pokračujeme. Takový rozhovor je určitým společenským projektem, snad i příběhem. Proto se v našem časopise nutně objevují též články, které se dotýkají dějinného a historického rozměru života.
(Pozn. autora: Články v časopise Protestant většinou nechtějí být odborně teologické a nemají si proto příliš vypůjčovat termíny z odborně-teologické hantýrky, proto jsem se snažil vysvětlit některá slova převzatá z teologického ptydepe (řeč společenství, které si vystačí samo se sebou). Proto ony četné závorky. Případné diskutující prosím, ať si uloží tento způsob vyjadřování jako možný a uskutečnitelný. Uzávorkovaná vysvětlení nemusí být nutně slovníkově přesná a vyčerpávající, nýbrž mají odhalovat záměr autora.)