„Uznávám jen pravoslaví a islám“
(pan Ivanov, tajemník městského úřadu v městě Popovo, 29. 9. 95)
Bulharský helsinský výbor společně s belgickou organizací „Lidská práva bez hranic“ uspořádal ve dnech 19.–20. 2. 96 v Sofii konferenci o náboženských menšinách v Bulharsku. Konference byla součástí širšího projektu, zabývajícího se také situací v Rumunsku a Albánii. Byla financována programem Evropské unie PHARE.
Na konferenci byly patrné dva hlavní postoje:
1) Postoj tradiční: Podle bulharské ústavy všechna náboženství jsou rovná před zákonem, avšak pravoslavné křesťanství je „tradiční“. Proto se bulharská pravoslavná církev těší podpoře státu. Různí řečníci vyjadřovali přesvědčení, že evropské standardy nelze mechanicky přenášet, neboť každá země má právo na uchování svých „specifik“. (Podle zástupce pravoslavného semináře pana Vrbanova je v Bulharsku asi 87 % pravoslavných.)
Pan Petr Pospíchal, český velvyslanec v Bulharsku, komentuje situaci takto: „Pravoslavná církev je značně konzervativní – to nemá být urážka, ale charakteristika. Nelze od ní tedy očekávat nějaký výrazný ekumenický dialog. Je prostě třeba předpokládat, že vše tu probíhá v trochu delších časových úsecích…“
2) Postoj liberální: Čl. 9 Evropské konvence o lidských právech deklaruje svobodu svědomí a vyznání. Ta může být omezena jen na základě zákona. – Podle amerického právníka S. Ericssona, účastníka konference, pluralismus je obranou proti totalitě. Demokracie spočívá v neustálém vyrovnávání soupeřících zájmů tak, aby žádný z nich nikdy nebyl zcela zlikvidován. Ve veřejném životě má být vždy přítomen prvek politický, národní i náboženský; v rámci náboženství si mají konkurovat judaismus, islám i křesťanství; v rámci křesťanství pak katolické, pravoslavné i protestantské pojetí.
Co je to sekta
Zástupci tradičního i liberálního pojetí se shodli na tom, že nelze definovat sektu – i když zástupci tradičního pojetí to konstatovali spíše s lítostí. Právníci považují slovo „sekta“ za eklesiologický, subjektivistický termín („sektáři, to jsou lidé, kteří se mi nelíbí“). Mimochodem, letos v Kyrgyzstánu se ruští pravoslavní a muslimové shodli na společném boji proti „sektám“, tj. baptistům, adventistům, jehovistům, mormonům a dalším.
Právníci na konferenci užívali jen velmi vágního termínu „náboženství“ (religion). Náboženská skupina v tomto pojetí má jen dva znaky: určitou teorii (vyznání, krédo) a určitou praxi (shromažďovací, liturgickou). Počet členů či historický vývoj skupiny nehrají roli. Bulharská ústava v čl. 37 garantuje svobodu svědomí a náboženství, nesmějí však být narušeny národní bezpečnost, veřejný pořádek, veřejná morálka a práva jiných občanů. Na rozdíl od jiných evropských zemí se tu kritérium „národ“ ocitá přímo v textu ústavy.
Současný zákon o náboženských denominacích pochází z roku 1949 a byl pozměněn ústavním soudem roku 1991. Registrací náboženských skupin byl pověřen úřad pro náboženské záležitosti při radě ministrů. Zákonem z únoru 1994 ztratily platnost předchozí soudní registrace některých organizací (např. evangelické akademie LOGOS), které tak musely žádat o novou registraci u vládního úřadu. Ten však, na rozdíl od soudu, rozhoduje – podle právničky Zdravky Kalaydjievové – svévolně, bez předepsaných kritérií, bez možnosti odvolání. Žadatelům většinou ani nesděluje důvody zamítnutí registrace. Tak se Bulharsku podařilo dosáhnout světového rekordu: neuznat ani Gedeonovu společnost, která se v dalších 174 zemích světa legálně zabývá jedinou činností: rozdáváním biblí v hotelích, vlacích a podobně.
Ředitel zmíněného úřadu PhDr. Christo Matanov na kritiku reagoval povědomými obraty a vtipnými bonmoty: V Belgii si lidé také stěžují na náboženský útlak. – Nemohu souhlasit s tím, že dostávám každý den hromadu dopisů s předtištěným textem, z Holandska a jiných zemí. – Trvalo to 340 let, než bylo uznáno křesťanství. – Vláda není cestovní kanceláří, aby každému usnadňovala život.
Nejde však jen o formální registraci. Také úředně registrované evangelické církve mají mnoho problémů: musí čelit nejrůznějším útokům od pomluvačných kampaní a rozbíjení oken až po loupeže a fyzická napadení. Ve věci náboženství se totiž vzácně shodují bulharská vláda i lid, média i pravoslavná církev: každý, kdo není pravoslavný, je potenciálním sektářem…
Muslimská menšina
… s výjimkou muslimů. Těch je v Bulharsku asi jeden milión, tedy 8–10 %; jak však poznamenává Petr Pospíchal: „Je to obyvatelstvo nábožensky disciplinované a občansky angažované, takže se v politickém životě jeví jako rozsáhlejší.“
Zásahy státu do vnitřních záležitostí muslimské obce jsou rozmanité. Nejnápadnější je současné schisma: na jedné straně hlavní mufti Fikri Sali, zvolený v březnu 1995 muslimskou konferencí, na straně druhé Nedim Gendjev (za komunistického režimu asistoval násilnému poslovanšťování tureckých příjmení a dnes je předsedou nejvyšší muslimské náboženské rady) s hlavním muftim Hadžim Basrim Hadžišerifem. (Všichni tři byli pozváni na konferenci, dostavil se však jen pan Sali. V jeho proslovu byly patrné fundamentalistické důrazy.) Oba hlavní muftiové přitom byli potvrzeni vládním úřadem pro náboženské záležitosti (v květnu 1993 a v březnu 1995) – svérázná aplikace známého „rozděl a panuj“.
Evangelické církve a přístup k theologickému vzdělání
Konference organizovaná helsinským výborem, ačkoli byla místním tiskem označena za „sektářské shromáždění“, se nesla v co možná neutrálním duchu. Nicméně, zástupci jednotlivých vyznání se snažili upoutat pozornost na své problémy, ať už to byli muslimové, evangelíci nebo krišnovci. A také zahraniční hosté se zajímali nejen o obecnou problematiku lidských práv, ale snad ještě více o skupiny jim názorově blízké. I já jsem pečlivěji sledoval proslov pana Angelova, představitele Evangelické aliance. Vztah bulharské veřejnosti k evangelickým církvím je stále hluboce poznamenán komunistickou propagandou. V povědomí úřadů přetrvávají termíny jako „hluboký odpor k pokroku“, „baptističtí rozvratníci“, „anglosaská, imperialistická propaganda“ (citáty z knihy „Protestant Sects in Bulgaria“, vydané Filosofickým institutem v Sofii r. 1972).
Zarážející byla především informace, že zhruba 100.000 bulharských evangelíků nemá možnost vzdělávat své duchovní. Pan Matanov, kterého jsem se na to vzápětí zeptal jako představitele státu, mi k tomu řekl:
„Prakticky je tomu skutečně tak, i když je tu škola při letniční církvi. Ta škola funguje, i když není oficiálně uznávaná. … Moje představa byla – a právě jsem o tom mluvil s duchovními z Evangelické aliance – že by se zahájila procedura legalizace školy pro všechny členské církve EA, školy s různými fakultami. Ale až dodnes tato má představa troskotá, protože jsou tu nějaké vnitřní rozpory, jak se domnívám, uvnitř EA. – V této situaci, kdy pravoslavná církev má dvě školy a muslimové tři, se domnívám, že z praktických důvodů by bylo lépe založit jednu evangelickou školu pro všechny uznané denominace. …“
Pan Matanov zapomněl povědět, že již roku 1990 byla registrována evangelická akademie LOGOS jako nástupce theologického semináře ve městě Samokov, zrušeného roku 1948. Na podzim 1994 měla 28 posluchačů (tři z Makedonie), 18 lokálních poboček a přes 400 dálkových studentů. Úřad pana Matanova však v této situaci zamítl žádost o novou registraci.
Další otázky jsem již kladl přímo panu Angelovovi.