V březnu letošního roku na Balkáně opět hořely kostely a náboženské budovy. V Kosovu vzplanulo třicet ortodoxních kostelů a mírovému sboru Spojených národů se nepodařilo albánským vzbouřencům v tomto ničení zabránit. Bylo zničeno i mnoho domů posledních v Kosovu ještě žijících Srbů. Dvacet z nich dokonce zahynulo. Ačkoliv tato vlna násilí přišla z hlediska mezinárodního společenství jako blesk z čistého nebe, důkladnější zkoumání ukázalo, že násilí nevzniklo jen tak, ale bylo promyšleně zorganizováno. Události měly vydat jasné poselství: Srbové mají opustit Kosovo, jež se má stát nezávislou republikou, a pokud se tak nestane, Albánci nebudou váhat v podobných hrůzostrašných akcích pokračovat. Na náboženská místa a symboly se násilníci zaměřili schválně. Náboženství se stalo součástí etnické nebo národní identity, a to do takové míry, že určuje, kdo ke komu patří a kdo již ne.
Když násilnické akce vypukly, vydal mufti z Prištiny okamžitě prohlášení, ve kterém násilí odsoudil a vyzval k jeho zastavení. To byl sám o sobě důležitý čin. Nejvyšší islámský představitel dané oblasti vyzval své vlastní následovníky, aby nesáhli na majetek ortodoxní církve. Vyjádřil lítost nad tím, že bylo spácháno tolik škody, ale tím to pro něj také skončilo. Nechtělo se mu do dialogu se srbskou ortodoxní církví, aby tak společně zapracovali na strukturálním vylepšení vztahů mezi oběma náboženstvími. Ortodoxní církev nikdy neuznala svůj podíl viny na utlačování a násilí, které Srbové v devadesátých letech v Kosovu napáchali, říkal mufti. Proto nelze vyvinout společné aktivity směřující k udržení míru.
Svým způsobem má pravdu. Nedávné války v bývalé Jugoslávii začaly v Kosovu roku 1989 při vzpomínkové slavnosti na bitvu na Kosově poli. V roce 1389 porazila Srby otomanská vojska, čímž začalo utlačování Srbů Turky, které trvalo po mnoho staletí. Pro Srby představuje toto utrpení pod islámem zdroj jejich mesiánského vztahu vůči křesťanské Evropě: aby Evropa zůstala ušetřena, museli trpět, aniž by pro ně ostatní křesťanský svět měl pochopení. Kosovo se stalo svatou půdou, kde stál kříž evropského křesťanství, a Srbové se pod vedením srbské ortodoxní církve stali jeho ochránci. Církev nevynechala jedinou příležitost k tomu, aby zdůraznila, že ona sama tvoří pravou záruku srbské identity.
V roce 1989 využil tehdejší srbský vůdce Miloševič vzpomínkovou slavnost na Kosově poli k tomu, aby definitivně skončil s multietnickou Jugoslávií. Srbové, stejně jako před 600 lety, byli znovu v ohrožení, a bylo proto zapotřebí, aby se mu postavili čelem. K čemu to vedlo, je známo: ke krvavé válce v Bosně, Chorvatsku a Kosovu, provázené etnickými čistkami. Situace je nyní klidnější – už se nestřílí ani nebojuje, ale pod povrchem je stále cítit napětí.
Březnové násilí v Kosovu mělo i svou odezvu v Srbsku. V jižním městečku Nis vyhořela mešita, v Bělehradě zaútočil dav lidí na madresu a zapálil ji. Stejný osud potkal tamější knihovnu. Poškozena byla rovněž šestset let stará bělehradská mešita. Je pozoruhodné, že za války v Bosně a Kosovu byly tyto budovy ušetřeny a až nyní se staly objektem pomsty za zničené kostely v Kosovu. Oko za oko, svatyně za svatyni.
Identita jako příčina
Je ve střední a východní Evropě ve většině případů zdrojem násilí náboženství? Je Balkán reprezentativní pro zbytek regionu? A co se dělá pro to, aby náboženství bylo naopak zdrojem smíření?
Stěží lze popřít, že náboženství v menších i větších konfliktech střední a východní Evropy roli hraje. Je tomu tak z různých důvodů, z nichž jsou některé dočasného a některé dlouhodobějšího charakteru. Důvody se navíc prolínají a navzájem se ovlivňují.
Živnou půdou pro nábožensky motivované násilí a rolí, kterou v něm hrají náboženské obce, je hledání identity, v uplynulých 200 letech se manifestující jako hledání etnické identity. Nesmíme přitom opomenout, že se zde jedná o země, které často existují teprve sto let nebo méně a předtím tvořily součást multietnických států, a to především Rakouska-Uherska.
Na počátku tohoto vývoje stojí osvícenství. Racionalismus se svou kritikou tradiční stavovské společnosti a velice omezeného vlivu poddaných na dění ve státě podřezal poslední větev pod státním zřízením Rakouska-Uherska. To pomalu ale jistě ztratilo svou soudržnost a nebylo již schopno uspokojit touhu mnoha středoevropských národů po vlastní identitě. Vzniklou mezeru rychle zaplnila nacionalistická hnutí, až na začátku dvacátého století nakonec definitivně získala převahu.
Církve se toho plně účastnily. V Čechách byl například protestantismus husitů a českých bratrů vnímán jako vyjádření českého ducha, který se postavil na odpor habsburské katolické nadvládě. V touze mít jinou identitu než multietnického Rakouska-Uherska získala na váze i identita náboženská. Stala se nerozlučnou součástí etnické identity. Etnická identita sama pak byla považována za něco ontologického, Bohem daného, a proto neměnného.
Při zrodu nových identit navíc hrál důležitou roli postoj „my proti ostatním“. Vzrostla touha chránit vlastní kulturu, tradici a historii před cizími vlivy. Náboženství poměrně rychle převzalo roli ochránce této národní tradice. Církev (lhostejno která) se často považovala za jediného oprávněného interpreta národního dědictví, které by bez ní přece nikdy nevzniklo. Náboženství tak ztratilo dimenzi smiřující síly ve společnosti a zúžilo se na etnicky orientované „kmenové náboženství“, které etnické konflikty naopak zesilovalo.
Komunismus
V období komunismu byla církvím tato role odebrána. Komunistické režimy v celém bývalém východním bloku měly s církvemi stejný záměr: vytlačit víru a církev z veřejného života. Víra byla vylíčena jako ustupující záležitost, která možná oslovuje starší lidi a podivíny, kteří nerozumějí novému společenskému pořádku. Církve tak měly žít v ghettech a nakonec samy vyhynout. Mocní dávali lidem jasně najevo, že by bylo moudré se v církevních společenstvích neangažovat. Mohlo by to vážně ohrozit studium a kariéru, jelikož takovíto jedinci přece nejsou vhodnými občany socialistické společnosti.
Vyrůstaly tak jedna až dvě generace, které byly sotva schopny vnímat církve a náboženství jako součást společnosti. Svět náboženství jim byl zcela cizí. Ke konci osmdesátých let se však náboženství stalo něčím přitažlivým, exotickým, co je sice zakázané, ale přesto má vitální sílu; ta oslovovala mnoho lidí hledajících alternativy k prázdné ideologii, která je obklopovala. V období revoluce se tak církve mohly stát populárními a často byly ve správnou chvíli schopny říci správné slovo.
Toto oživení většinou zase rychle pominulo. Otevření hranic umožnilo pestrou nabídku duchovní i materiální konkurence. Církve se v porevoluční situaci navíc přece jen hůře orientovaly a mnohé zklamaly bojem o moc, do kterého se pustily.
Postkomunistická nejistota
V zemích bývalého Východního bloku panovala v devadesátých letech velká nejistota. Byl svržen režim, který již léta nefungoval, nebyla však k dispozici hotová alternativa. Vznikl ekonomický chaos, který vedl ke značné inflaci, nezaměstnanosti a korupci ve velkém měřítku. V tomto ohledu na tom země ve střední Evropě byly lépe než sousední státy z bývalého Sovětského svazu. V některých zemích, jako například v Bulharsku nebo Srbsku tento stav nejistoty stále trvá.
V nově vzniklé situaci, kdy byly různé skupiny a struktury nuceny znovu si budovat pozici, pokoušely se vydobýt si pevné místo ve společnosti i církve. V některých případech navázaly úzké kontakty s politickými stranami, aby tak získaly vliv v procesu politického rozhodování. Nejzjevněji k tomu docházelo v Maďarsku, kde se katolická a zejména reformovaná církev natolik spojily s pravicovými demokratickými stranami, že po volebních vítězstvích levicových stran získaná privilegia okamžitě ztratily. Ještě větší nároky si však dělaly většinové církve, které se v době zmatků a nejistoty prezentovaly jako ochránkyně stability. Církve chtěly být lidem symbolem stálosti v časech sociálního napětí a strachu ze ztráty identity.
Znovu se tak vytvořila pevná vazba mezi náboženstvím a identitou, podobně jako v dobách, kdy vznikly nové státy s vlastní, nezávislou identitou. Hlavním důvodem byl nyní strach z chaotických ekonomických a společenských reforem. Ačkoliv se církve tváří, že reprezentují tradici, historii a kontinuitu, nejsou aktuální problémy schopny samy řešit.
Nejsilněji se to projevuje v ortodoxní části Evropy, tj. v těch zemích, které nyní nejsou součástí Evropské unie. Mezi různými církvemi to způsobuje značné napětí. Většinová církev se natolik ztotožňuje se svým národem, že se náboženská identita stává součástí národní nebo etnické identity. Církev chrání duševní zdraví lidu tím, že bere odpovědnost za zachování jeho tradičních hodnot a symbolů. Sama sebe vnímá jako národní církev, která lid vždy vedla a ochraňovala, a hodlá v tom pokračovat.
Příklady
Nepřekvapuje, že zmíněnou roli na sebe vzala římskokatolická církev v Polsku. Ta se dle vlastního mínění přece zasloužila o to, aby lidé přežili v těžkých podmínkách komunismu, a i díky polskému papeži se komunistický systém nakonec zhroutil. Polsko nyní pod vedením římskokatolické církve znovu vstoupilo do Evropy, kde by mohlo mít silné slovo v morálních záležitostech. To, že tento postoj nebyl příliš citlivý vůči malým protestantským církvím, nepředstavovalo pro katolickou církev přílišný problém. Hůře se už vypořádala s faktem, že mnoho Poláků s takovouto rolí církve prostě nesouhlasí.
Vzhledem k tomu, že Polsko nezná žádné extrémní politické nebo etnické vztahy, nároky kladené katolickou církví na veřejný život jako celek nevedly k velkým konfliktům. Komplikovanější už je situace v Rumunsku. V západorumunské Transylvánii žije velká menšina etnických Maďarů. To, že jsou státními občany Rumunska a ne Maďarska, mnoho z nich stále považuje za nespravedlnost dějin. Věřící této skupiny patří buď k římskokatolické anebo k reformované církvi. Zejména reformovaná církev spojuje etnickou a náboženskou identitu Maďarů a věří, že Maďaři by bez ní v Rumunsku ani nebyli schopni přežít. Církev musí dbát na ochranu čisté maďarské kultury.
Situace etnických Maďarů není jednoduchá – vláda v Bukurešti se obává, že se budou chtít připojit k Maďarsku, a dává jim proto málo prostoru. Reformovaná církev z tohoto důvodu pociťuje vážný konflikt s rumunskou ortodoxní církví. Ta má totiž statut národní církve a může si nárokovat nesrovnatelně více financí ze státní pokladny než reformovaná církev. A pravdou je, že rumunská ortodoxní církev se považuje za ochránce rumunského národa, kterému tak logicky patří zvláštní pozice v rumunské společnosti. Všechny ostatní církve jsou poměrně nevýznamnými subjekty, které jsou tolerovány, dokud respektují etnické linie. V opačném případě jsou označeny za sekty, které je třeba vyloučit z náboženského trhu.
Skutečnou konkurenci pro rumunskou ortodoxní církev však představuje rumunská řeckokatolická církev. Tato církev používá byzantský obřad, ale jako nejvyšší autoritu uznává římského biskupa. Komunisté tuto církev sice v celé východní Evropě zakázali, po revoluci se však obnovila. V Rumunsku si nárokovala roli národní církve, protože reprezentuje charakter Rumunska jako národa s latinskou kulturou, jež je součástí latinské církve; nachází se však ve východní Evropě, a tak používá byzantský obřad. Tato církev navíc kodifikovala rumunský jazyk, čímž dala národu kulturu a identitu. Nárok rumunské řeckokatolické církve tak vylučuje podobné požadavky rumunské ortodoxní církve. Zejména na začátku devadesátých let to vedlo k velkému napětí mezi oběmi církvemi – i proto, že řeckokatolíci požadovali restituci svých majetků, které se v mnoha případech dostaly do rukou ortodoxní církve.
Podobné napětí lze pozorovat v několika zemích východní Evropy, někdy i mezi různými ortodoxními církvemi navzájem. Na Ukrajině například o nálepku národní církve bojují tři ortodoxní církve, a jsou kvůli tomu ochotny podstoupit velké konflikty. V Makedonii a Černé Hoře figurují dvě ortodoxní církve, které se navzájem vylučují, a dalších takovýchto příkladů je v ortodoxním regionu celá řada. Jádro konfliktů je vždy stejné a točí se kolem historického, kulturního a duchovního spojení nebo dokonce ztotožnění církve s národem.
Zdá se tedy, že náboženství spíše přispívá k napětím a konfliktům, než aby pracovalo na smíření mezi různými tábory. Náboženská společenství se v těchto situacích často jednoduše stávají loutkami v rukou mocichtivých politiků. Ti se většinou s obsahem dané tradice příliš neztotožňují, ale o to víc potřebují mobilizující sílu náboženství k dosažení vlastních cílů. Toho zas využívají náboženští vůdci ke získání většího vlivu v politice a společnosti. Vzniká tak nepsaný pakt mezi mocí a náboženstvím, který nakonec nejvíc může poškodit právě náboženství.
Lidská práva
Důsledkem načrtnuté situace je mimo jiné to, že organizace obhajující lidská práva ve východní Evropě mají vůči církvím velkou nedůvěru. Helsinský výbor po lidská práva a srbská ortodoxní církev se bytostně nesnášejí. Pro lidi z výboru je církev součástí protidemokratického proudu ve společnosti, který zabraňuje modernizaci, připojení Srbska k Západu a skoncování s násilnickým nacionalismem. Církev má podle nich svůj podíl viny na tom, že v Srbsku nejsou respektována lidská práva. Podle církve zas bojovníci za lidská práva nejsou nic než fanatici, kteří chtějí rozkolísat morální základy společnosti. Prosazení jejich názorů by znamenalo mohutnou sekularizaci a vedlo by k morální lhostejnosti a relativismu.
Takřka ve všech církvích střední a východní Evropy je Západ vnímán v rozporuplném až negativním světle. Symbolizuje relativismus, ztrátu hodnot a tradic, povrchnost, a hlavně ztrátu identity. Osvícenství a jeho důraz na individualismus a osobní svobodu přivedl v tomto pohledu církev na Západě do hluboké krize, kterou lze překonat pouze návratem k hodnotám, které byly zachovány ve střední a východní Evropě. Lidská práva součást těchto hodnot nutně netvoří, o to více k nim však patří národní uvědomování.
Náboženství jako zdroj smíření
Výjimky z tohoto pravidla samozřejmě existují. Často je lze najít na lokální úrovni. V bosenské Tuzle se například scházejí zástupci různých náboženských seskupení, aby se vážně pokoušeli o usmíření v poválečné době. Společně se chtějí vyvarovat toho, aby došlo k opakování historie. Podobné aktivity se konají i v makedonském městě Gostivar.
Na vyšší úrovni církví už se takováto znamení naděje hledají hůře. Můžeme tady jmenovat důležitou roli, kterou hrají římskokatolická církev a českobratrská církev evangelická v procesu usmíření mezi Čechy a Němci. Odsun někdejší německé menšiny z poválečného Československa je stále jedním z traumat české společnosti. Církve spolu se svými partnerskými církvemi v Německu udělaly hodně pro to, aby vůbec bylo možné o tomto břemenu z minulosti mluvit, a tak dojít k usmíření. To, že přitom často značně předcházely politické klima, občas vedlo k insinuaci, že chtějí poškodit české zájmy.
Všechny tyto pokusy o usmíření, ať na lokální či celostátní úrovni, se vyznačují svým důrazem na setkání a komunikaci. Náboženství, které je zaměřeno jen na sebe, se stává zdrojem konfliktu, protože se izoluje od ostatního světa. Vystačí si samo se sebou a nezajímá se o názory ostatních. Náboženská obec, která se rozhodne pracovat na usmíření, partnery naopak oslovuje, i když to není vždy jednoduché. Usmíření se neobejde bez komunikace a ta nemůže fungovat bez plurality. Rozhodujícím poznatkem přitom je, že pluralita identitu nutně neohrožuje, naopak, že v rozhovoru s ostatními lze vlastní identitu lépe poznat a prožít. Identita bez komunikace je prázdný pojem.
Nizozemská protestantská církev se v podpoře takovéto komunikace angažuje již několik let. Oddělení Církev v akci spolu s Institutem Hendrika Kraemera již čtyřikrát umožnilo setkání mladých lidí ze střední a východní Evropy, aktivních v církvi či společnosti. Při těchto několikatýdenních setkáních vedou teologové, sociální pracovníci, učitelé apod. rozhovory na teologická a společenská témata, která je spojují nebo naopak rozdělují. Po skončení setkání jsou účastníci často fascinováni vlastní schopností hovořit o citlivých záležitostech. Důsledkem toho se v Rumunsku a Srbsku vytvořily malé skupinky mladých církevních vůdců, kteří jsou ochotni mluvit o věcech, které je rozdělují, aby tak lépe porozuměli společnosti, ve které žijí, a roli, kterou v ní sami plní.
Závěr
Ve Střední a Východní Evropě se v uplynulých 200 letech odehrálo mnoho dlouhodobých konfliktů, které někdy žily latentně pod povrchem, aby pak se vší silou vypukly a vyžádaly si mnoho obětí. Národy tohoto regionu v tomto období hledaly vlastní identitu a odlišné etnické skupiny přitom z vlastní komunity čím dál víc vytlačovaly. Církve, hlavně ty, které měly ve své etnické skupině dominantní postavení, k tomu jen přispívaly. I když toto období ve většině zemí již skončilo, mnoho církví si s novou situací ještě úplně neví rady. Celková situace tak nabízí poněkud pochmurný pohled, v němž zatím náboženství představuje spíše zdroj konfliktu než usmíření. Přesto lze najít místa, kde různá společenství víry spolupracují na vybudování životaschopné společnosti. Často jsou však přitom nucena plout proti silnému proudu.
Peter Morée žije a pracuje v Praze jako pracovník nizozemské protestantské církve pro střední a východní Evropu.