(druhá část rozhovoru s Milanem Balabánem)
Jak se díváte na vývoj v předcházejících desetiletích a dnešní situaci?
Křesťanství i ateismus troskotají kvůli dosti fatálním událostem nejen posledních desetiletí, nýbrž zřejmě celých staletí. Zvláště určující jsou světové války, které hluboce otřásly vírou většiny lidí v Boží prozřetelnost. Jestliže tisíce, ba milióny lidí zbytečně hynou, pak si člověk klade otázku: „Je tu nějaká bytost, která to má pod kontrolou?“ Tato a podobné otázky jsou legitimní, i když mají nelegitimní přízvuky. Oprávněné jsou proto, že Ježíš sám – to je v jeho logice – říká: „Jestliže vy umíte dávat dobré dary svým dětem, natož váš nebeský Otec.“ Bylo by velmi zajímavé učinit posmrtný rozhovor s Ježíšem Nazaretským, který by z nynější pozice přehodnotil křesťanské učení – ale to je jen jakási virtuální realita. Nastal zde obrovský otřes a šok. Jako farář jsem měl na venkově presbytery, kteří zažili první světovou válku. Zanechala v nich horší duchovní spoušť než druhá světová válka. Museli zápasit, aby si udrželi víru v Boha. Vykládali mi, jak v prostěradlech snášeli zbytky svých blízkých přátel. Ke krizi přispěla druhá světová válka svými masově ničivými zbraněmi a naprostou anonymitou. Ještě více k ní přispělo to, co nazýváme šoa nebo holocaust – kdy Hospodin vydává do ruky jakéhosi arcinepřítele 6 miliónů těch, kteří v něho věřili anebo se k němu alespoň formálně hlásili. Proto není divu, že se začaly klást otázky, které známe z žalmů: „Jak to, že ti, kteří se spoléhají na Hospodina jsou na tom zle, a vyloženě bezbožníci se mají naprosto bezvadně?“ Vzniklo jakési ideové vakuum. Neuspěli ani ateisté, kteří tvrdí, že je to člověk, na kterém záleží. Evropský ateismus je stejně rozbitý jako křesťanství. Po druhé světové válce se v tomto vakuu objevuje nové hledání, které se nechce omezit na jediný náboženskokonfesijní půdorys a ohlíží se po jiných náboženských fenoménech, jako je např. islám nebo buddhismus.
Zkoumání jiných náboženství je samo o sobě užitečné. Dnes jsme ovšem konfrontováni většinou s tázáním, které jako tázání jen vypadá. Má sklon k pověře, magii, k manipulování lidskou duší, spirituálnímu ovládání všech složek lidské bytosti. Mám přítele, který postoupil od reinkarnačního učení k přesvědčení, že zde je svět mrtvých, který stále vstupuje do našeho života. Velmi osudnou roli zde sehrává postava lékaře Moodyho, který napsal jednu pozoruhodnou knihu „Život po životě“. Slabší je „Život před životem“, nejslabší je jeho jedna z posledních knih, která se zabývá rozhovory s mrtvými. Tento osvícený muž v jedné ze svých knih mluví o tom, že je možné mluvit s mrtvými pomocí zrcadel a koulí. Sám taková zařízení má, a celá řada jeho spolupracovníků taktéž. Je možné v určitém okamžiku spatřit např. svou matku a uslyšet její hlas. Mezi teology a filosofy už to dnes populární není, stále však přetrvává nebezpečí orientace na záhrobí, reinkarnaci, putování duší, též na magii, astrologii a alchymii. Podle mne je taková orientace sebedestrukční.
Je to pro vás překvapující, že se vynořily různé náboženské proudy a působí?
Překvapující to není, vidímeli ono obrovské vakuum, ve kterém žijí do jisté míry i křesťanské církve. Křesťané stojí před obrovskými úkoly, např. filosof Karl Jaspers říká, že to, co čeká v příštím století křesťanskou církev a vůbec celou společnost, je něco nedozírného, co ještě církev nikdy nezažila. Čeká ji restrukturalizace, reformulace základních dogmat, základních usnesení koncilů, základního pohledu člověka na to, co je pravda.
Může říci religionistika právě do této situace něco podstatného?
Religionistika musí říci něco zcela zásadního. Každý, kdo chce získat vhled do jiného náboženského fenomenu, musí stát na pevné bázi svého vyznání, tzn. křesťanského, židovského, muslimského. Teprve potom může učinit, opírám se zde o Martina Bubera, některé kroky s buddhismem a s jinými náboženstvími, která nazýváme karmanovými.
Za druhé, člověk sám si musí uvědomit, že je bytostí náboženskou. Všechny hypotézy, které tvrdily, že náboženství je pouze součástkou teorie – tvrdí to také jeden z mých kolegů Otakar Funda – se rozplynuly a rozplývají. Náboženství je samostatná kategorie. Je to zvláštní fenomén, který není redukovatelný na kulturu, psychologii nebo sociologii. Člověk má vědět, že je v nějaké vazbě, v nějakém přesahu, což je význam latinského termínu religio.
Za třetí, a zde navazuji zvláště na Slavomila Daňka, je potřebí rozlišovat mezi kvantitami a kvalitami. I když někteří náboženští fenomenologové New Age mohou být zajímaví, musíme se ptát, zda kvalita jejich pohledu je v souzvuku s nejhlubšími náboženskými pohledy, jaké můžeme registrovat v židovství nebo křesťanství. V New Age je všechno možné. Není tam však ani zmínka o hříchu. New Age vybavuje růžovou, virtuální realitou člověka, který je nehříšný a je v podstatě dokonalý, protože stojí v silovém poli kosmických sil a sám své síly promítá do silových polí, která vytváří kosmos. Chybí tam odpovědnost, kterou zdůrazňují Lévinas, Buber a jiní. Etika by měla podle tohoto pohledu jakoby automaticky vyplývat z toho, že člověk je prostě kosmická bytost. Není tam odpovědnost, kterou tolik zdůrazňuje německý filosof Hans Jonas, jehož závažná malá knížka o Bohu po Osvětimi vyjde brzy v češtině – zčásti už vyšla v revue Souvislosti. V čem Daněk navázal na Schleiermachera, to nazývá kvalitami a kvantitami. Daněk říká: Není rozhodující, které náboženství to je, ale jaké. Mezi tímto „které“ a „jaké“ je zásadní rozdíl. Kterékoliv náboženství, které respektuje, že Bůh je vyvýšený, hodný respektu a poslušnosti, to je kvalita. Tam, kde člověk může manipulovat, říká Daněk, jak božstvem a svou vůlí ovlivňovat svrchovanou suverénní vůli Boží – tam jde o pouhou kvantitu.
Prosvětluje religionistika problémy, na které teologie pozapomněla?
Jistě, pro teologii je to naprosto nezbytné, aby se s celou křesťanskou církví na sebe podívala zvnějšku. Na jedné straně jsme vedeni k tomu, abychom studovali jiná náboženství zvnitřku, jako bychom vstoupili do samotného srdce těchto náboženství, a pochopili ono směřování archaického člověka. Nám jako křesťanům schází pohled zvnějšku, jakoby z nějaké družice. Dívat se na sebe jako na přirozený náboženský fenomén. Učinímeli to, uvidíme, že křesťanství obsahuje bezpočet obecně náboženských prvků, které byly postupně začleňovány do svátostných nebo jiných aktů. Vždy však hrozí nebezpečí, že tyto elementy převáží a že z věci bohoslužebného rázu se stane věc magie, např. dlouhé farářské modlitby, kde kazatel přednáší referát (o) Hospodinu, emfatické modlitby charismatiků, kde se charismatik domnívá, že Hospodin bude uchvácen výrazy jeho nitra. To vše má své klasické podoby v různých náboženstvích – rétorika v oblasti římské, charismatika v oblasti kenaanské nebo také řecké. Například při eucharistii se chléb údajně proměňuje v tělo, víno se údajně proměňuje v krev – religionisticky viděno: je to čirá magie. Proto sám pro sebe i svým přátelům navrhuji, abychom některé novozákonní jevy viděli dnes jinak a vrátili se spíše k pohledu židovskému. Např. pití krve je skrytým antijudaismem. Musí to být vyjádřeno na jiné rovině, teď nechci rozvíjet na jaké, je to symbol, který není pouhým vnějším znamením a předpokládá živou přítomnost Kristovu, není to však žádná magie. A to nemluvím o ostatcích svatých, o mariánských zjeveních atd. Z Marie se stala perfektní bohyně. (Jedna kolegyně podotkla, že to je na tom dobré, že křesťanství má alespoň jednu bohyni.)
Dochází ke kladnému zhodnocení náboženství a chceme se dobrat jejich kvalit. Hans Küng je v tomto skeptičtější, ale předpokládá rozhovor mezi náboženstvími na etické rovině. Není to minimalistický program?
Jistěže tato možnost musí být podrobena zkoumání. Etika se utváří podle toho kterého náboženského okruhu a stanovit obecnou etiku spojující všechna náboženství asi nebude možné. Sám hledám jiným směrem. V prosinci 1996 vyšla v Theologické reflexi má studie o nelpění. Snažím se najít některé polohy, které jsou skutečně společné různým náboženstvím či alespoň některým z nich. To, že člověk na ničem nemá lpět, aby zůstal svobodný a nestal se hříčkou osudu, to lze dobře vystopovat v židovství, křesťanství, ale i v buddhismu. Nelpění je jednou z položek, které budeme muset znovu obhlédnout, zvážit a vnést do praktického křesťanského života. Naši věřící se domnívají, že nejtvrdší a nejhustší víra je, jestliže lpějí na normálních vzorcích víry a vyznání. Lpějíli na Bohu, nevědí, co říkají. Protože Bůh, který nás stvořil ke svému podobenství, je svoboda. A jsmeli k jeho obrazu, jsme povoláni k obrovské svobodě, o níž nemáme ani potuchy. Tato kategorie nelpění, kterou znají dobře mystikové – nechtěli lpět ani na Bohu, tzn. Bohu našich představ – je podle mého soudu jedna z možných ploch, kde můžeme srovnat a posoudit kvalitu různých náboženských proudů a některých položek. Nicméně etika, abych byl práv Küngovi, je podstatnou věcí. Starý zákon, např. kniha Přísloví, se v celé řadě pasáží opírá o etiku egyptskou a babylonskou nebo ugaritskou. Také apoštol Pavel v prvé kapitole svého listu do Říma ukazuje, že lidé žijící mimo židovství, nemohou být souzeni na základě tóry, ale na základě onoho etického zákona, který je v jejich srdci. Také toto Pavlovo místo bylo zapomenuto. Karl Barth se snažil ukázat, že tam jde o něco jiného, což je do jisté míry pravda, nicméně představa zákona v srdci tam je pevně zakotvena a může se o ni opřít to, co se nazývá dnes svědomím, co nazývá už Sókrates daimonion apod.
Pane profesore, jak v této „hledačské“ práci může napomoci hebrejské myšlení, které již několik desítek let zkoumáte?
Hebrejské myšlení je výchozím momentem, základní bází a zároveň orientačním konspektem. Toto myšlení vychází ze zvěsti Starého a Nového zákona, které ovšem přesahuje úzký, nacionálně konfesijní rámec a směřuje k základním postojům a přístupům. Znamená to důraz na stávání se, pokus postavit stávání se nad pouhé jestvování, tj. nad to, co je. Důležité je, čím se člověk stane, a každé náboženství lze posuzovat podle toho, jak v kterém náboženství tito lidé jsou – nebo jak se stávají. Ilustruji to na zdánlivě vzdáleném příkladu z buddhismu. To, co učil a myslel Buddha, není jenom opakování předchozího védismu, který sám má již kategorie átmanu a dharmy, nýbrž je to jakási reformace, možná revoluce. Buddha ustoupil vědomě od spekulativních struktur a zdůraznil praxi každého člověka, tzn. je zde důraz na etiku – to, co člověk dělá nebo nedělá. Ostatní věci jsou spekulativní záležitosti. Když se Buddhy ptali, co soudí o božství bohů, kteří údajně existují, odpověděl, že ho ta otázka nezajímá. Důležité je, jak bude člověk teď jednat, půjdeli cestou dokonalosti, respektu vůči člověku a jiným živým tvorům. Také církevní křesťanství lze posoudit z hlediska hebrejského myšlení, do jaké míry potvrzuje nebo pomíjí proudnost, otevřenost, nestatičnost, dynamičnost kérygmatu (zvěsti) ve své praxi. Pokud ji nepotvrzuje, hrozí, že křesťanství se stane pouze historickým náboženstvím. Měli by pak pravdu ti, kteří tvrdí, že žijeme v postkřesťanské etapě a křesťanství již skončilo. Proto pokládám hebrejské myšlení za svorník, který by mohl sloužit k integrálnímu pohledu člověka na křesťanské náboženství jako fenomén.
Jak tedy řešíte staletý spor: zda Jeruzalém nebo Athény?
Jsem uchvácen některými výroky církevních otců, kteří přijímají některé momenty řeckého náboženství a filosofie. Velice dobře přijali do základního konspektu víry např. logos nebo některé jiné položky. Chci se přidržet Jeruzaléma, ale mám otevřené oči vůči tomu, co přinesou Athény.
Je otevřenost hebrejského pohledu něčím, co nemá obdoby na jiných kontinentech, ani v průběhu staletí?
Jeruzalém představuje důraz na naše společné židovskokřesťanské dědictví, eventuelně můžeme do tohoto okruhu vtáhnout také islám. Pokud by se novozákonní interpretace zvěsti příliš odpoutala od Starého zákona, stala by se novoplatonismem. Jsem přesvědčen, že křesťanská církev je spíše novoplatónská než jeruzalémská. Mají pravdu ti, kteří říkají, že vlastně dějiny celé křesťanské církve jsou postupným velmi barvitým komentářem k Platónovi, nikoli k Izaiášovi. To se vyjevuje na tom, jak se lidé dívají na záhrobní život, že pokládají svůj současný život za předehru k něčemu většímu, jak chápou věci časné ap. Celá orientace tohoto světa jde kamsi jinam, je novoplatónská, není hebrejská. Biblický pohled je také orientovaný za tento svět, ale to je něco jiného. Proto si myslím, že základní položkou bude Jeruzalém, ale zároveň nechci zapomínat na to, že Pavel učinil zajímavé pokusy s Řeky v Athénách, kde sice nebyl příliš úspěšný, nicméně několik lidí tam získal. Jeho pokus by měl být opakován – v tom mají pravdu moji přátelé, jako je Zdeněk Neubauer a Zdeněk Kratochvíl, i když s nimi mnohé věci nesdílím. Oni rozvíjejí potence, které jsou uvnitř řeckého myšlení. Proto si myslím, že tento kontrast nemusí být naprostý, jde spíše o kontrapunkt. Jako křesťané musíme být otevření vůči Jeruzalému, ale také vůči Athénám. Podobně apoštol Pavel chtěl být práv Židům i Řekům, Jeruzalému i Athénám, i když porodnice, kde jsme přišli na svět, je Jeruzalém, nikoli Athény.
Za rozhovor poděkoval Pavel Keřkovský.