Náboženský zážitek je velmi žádaný sortiment kulturně mediální i náboženské nabídky. Mnohé knihy, filmy i bohoslužebná shromáždění dnes takové zážitky nabízejí. Hitem sezóny jsou knihy, které seznamují s magickým působením hvězd, stromů i kamenů, popřípadě uvádějí do kultu předků a démonů (Hora duše – Gao Xingijan, 2010). Ceny filmových festivalů vyhrávají filmy o tajemném prostředkování hlasu mrtvé manželky, o opičím zhmotnění zmizelého syna, obzvláště, je-li předsedou poroty americký režisér, protože v Americe mají v televizi i filmu větší pochopení pro náboženskou magii než ve střízlivé Evropě. Prodávají božské požehnání v křesťanském, ale i jiném balení. Letos se to odehrálo i v Cannes, kde vyhrál film magicko náboženského ladění (Strýček Boonmee, thajský režisér Apičatpong Vírasethakul). Ne všichni diváci a filmoví kritici těmto náboženským tématům fandí. Mnozí – včetně českých – je netouží shlédnout znovu a nabídnout je našim divákům jako něco, co musí vidět každý. Prostě nemusí. Žijeme v postsekulární a multikulturní společnosti, která je vybíravá a dává možnost přijmout i odmítnout, a to je dobře.
Náboženskou magickou zkušenost mohou nabídnout i křesťanské „velkopáteční bohoslužby“ s trpícím Kristem. Magickou zkušenost jsme zakusili s mou ženou Evou v jednom presbyterním kostele v Atlantě (USA, 2010). Po celou dobu bohoslužeb se na velkém plátně zjevovaly malby, pak rytiny středověkých mistrů a nakonec rozsáhlé úryvky z různých filmů. Nazaretský trpěl a jeho tvář i oči to vyjadřovaly. Nebylo kam utéct či si přesednout. Režisér ortodoxních bohoslužeb vše zaranžoval s dobrým vědomím, že náboženská gesta a umělecké artefakty mají věřícímu posloužit a stát se odkazem k mystériu Ježíšova díla pro nás.
Souhlasím, že věřící má zakusit něco z toho příslibu tajemství, o kterém evangelisté vyprávějí, včetně Kristova utrpení. Posluchač má zaslechnout zvěst, která by mu otevřela cestu od tíživého utrpení a prožitku beznaděje k prožitku slova, k příslibu naděje vzkříšení, a dále k slovům Vzkříšeného o jeho přítomnosti uprostřed kruhu těch, kteří se shromažďují v jeho jménu. Evangelistům se to zdařilo s obdivuhodnou střízlivostí a cudností výrazu. Režisérovi velkopátečních bohoslužeb se to vymklo z rukou. Dokumentární film o utrpení, ale i bohoslužebná gesta kazatele stála nakonec v napětí se zvěstí, kterou nám předkládal. Kazatel v kázání sice nabídl klíč k viděnému i předváděným gestům, to bylo nezbytné, přesto jsme my dva diváci utonuli v masivně prezentovaném utrpení a v osobních rozpacích, ještě ne v beznaději. Nepřehlédnutelné bylo, že filmový symbol kříže stále hlásal své poselství utrpení a beznaděje.
Také gesto kříže se může za určitých okolností stát nesrozumitelným a nedostatečným náboženským znamením, ale to byly zase jiné bohoslužby, později. Gesta jsou prostě křehká a neobratná ve vyjadřování. Nutně a vždy potřebují následnou interpretaci, jinak jsou zavádějící, nesrozumitelná a matou. Nezapomeňme, že pro afroameričany byl křesťanský kříž po několik staletí také připomínkou misionářské zvůle a násilí, kulturně náboženské převahy a náboženské šikany bílými věřícími. V minulém století symbol vztyčeného kříže vrhal stín nositelů náboženské manipulace, společenské nadřazenosti jedné vrstvy, dokonce legitimnosti segregace. V jiných kulturách byl někdy (ne vždy) znamením spojeným s nadřazeností vládnoucí či státní církve.
Náboženská gesta nemusí být dokonalým shrnutím zvěsti. Vůbec nemusí být jasné, k čemu vlastně odkazují. Spíše jen zvou k interpretaci a interpretaci potřebují, aby odkazovaly k něčemu smysluplnému v životě víry posluchačů. Problém naší dnešní církve není v tom, že máme málo liturgie nebo gest, ale v tom, jak dovedeme či nedovedeme nábožensko-společensky interpretovat zvěst v církvi i mimo církev. Máme dostatek písní, které nás spojují s předchůdci ve víře, aniž bychom si tak vytvářeli kult předků. Máme dostatečně silnou modlitební tradici, abychom byli v rozhovoru s přítomným Hospodinem, jehož zaslíbením věříme a jsme jimi spojeni i s židovskou větví jeho lidu. Naše církev není v krizi, má velmi dobré zázemí života víry (Ga 3,26–28), takže se přistěhovalců jiné víry nebojíme a životní prostor v naší zemi jim přejeme.
Záleží na celkové atmosféře bohoslužeb. Atlantská náboženská zkušenost, zážitek trpícího Ježíše Nazaretského, masírující posluchače i během kázání, je špatným kontextem, špatnou atmosférou. Nebylo možné se této zkušenosti vyhnout, díval-li se posluchač na kazatele, nemohl nebýt zároveň masírován utrpením, protože obrazy probíhaly na filmovém platně hned vedle postavy kazatele. Byl to zážitek, který jsme již podruhé nechtěli vidět. I při těchto bohoslužbách jsem měl zážitek zvěstovaného slova. Slyšeli jsme ho v kontextu náboženské manipulace, která se vymyká cudnosti evangelijní řeči. A to nás zneklidňovalo. Působivé to bylo. Někteří vedle nás plakali – vcítili se. Pak šli vesele na sborové pohoštění při čaji a kávě, poté, co zaplatili nezbytných pět dolarů a byli přijati do společenství bratří a sester presbyterního sboru. Tak jsme také zaplatili a popovídali si s některými bílými a černými členy tohoto městského sboru.
Tajemná přítomnost Vzkříšeného Krista uvnitř společenství i skutečnost utrpení a smrti Ježíše Nazaretského se vždy budou týkat posluchačů křesťanského společenství. To připomíná apoštol Pavel a též Jan Kalvín na samém konci Institucí. Pro tohoto teologa Kristova přítomnost a oběť má ovšem navíc velmi důrazný společenský dopad. Nespokojuje se s mystériem osobního prožitku v srdci jednotlivce. Jde mu o dopad mystéria v kruhu církevním i civilně společenském. Zvěst – náboženský zážitek slova – napřimuje člověka k novému životu, aby se nestával otrokem druhých lidí. Kalvín se domnívá, že právě správně interpretovaná zvěst ukřižování a vzkříšení vede člověka k vděčnosti a vděčnému navázání na zvěst apoštola Pavla: „Bylo za vás zaplaceno výkupné, nebuďte otroky lidí!“ (1K 7,23)