Jejich je království nebeské… (Mt 19,14; Mk 10,14; L 18,16)
Ten Ježíšův výrok jsme zvyklí vnímat jako povzbuzení pro učitele nedělních škol. Až příliš v nás vězí některými psychoanalytiky nepřímo posilovaná představa „prvotního hříchu“ a hříšné přirozenosti člověka, než abychom to přijali jako slovo o povaze dětské duše. Křest nemluvněte pak bývá výrazem potřeby smýt „dědičný hřích“. Jako by aktivoval Boží milost a byl tedy ke spáse nutný. Při ohrožení života přispěchává církev s tzv. „křtem z nouze“, jímž umírajícímu děcku smí a má posloužit kterýkoli právě přítomný věřící.
Ježíš ovšem říká, že dětí je království nebeské. Troufnem si říct, že jen některých? Těch, jimž jsme Boží milost aktem křtu zprostředkovali? Je-li dětí nebeské království, co jim to my dospělí i při nejlepší vůli vlastně přidáváme?
Takové myšlení ovšem systematik odmítne jako svévolně asociativní. Bohatý výběr teologií s přívlastky však svědčí o tom, že spíše systematické snahy jsou tím, co teologové bona fide do biblické skutečnosti vnášejí. Myšlení bible, kde nástrojem sdělení bývá spíše metafora nežli pojem (např. M. Balabán, Reflexe 14), je překvapivé, nesoustavné, asociativní a počítá se spojováním představ, kdy jeden duševní obsah vybaví jiný v podobě nové představy nebo myšlenky, protože předcházející zkušenosti se vyskytnou spolu. Stesk Ježíšův nad myšlením učedníků (Mk 8,17–18) je nářkem nad jejich neschopností šťastné asociace. Spíše než pojmové poznání právě asociaci v doprovodu intuice provází vanutí Ducha. Systematik pokrčí rameny nad tím, co vyplouvá nerozumně mimo proud jeho předporozumění a nehodlá se tím zabývat. Nechme to na jindy. „Budeme tě o tom slyšet podruhé“ (Sk 17,32), poznamenávají Řekové, poučení filosofy k Pavlově asociaci nad oltářem neznámému Bohu, sotva se zmíní o zmrtvýchvstání.
Avšak zpět k Ježíšově výroku. „Judaismus nevěří, že se lidé rodí s poskvrnou prvotního hříchu… Z židovského hlediska začíná každý člověk svůj život s čistým štítem.“ (Marc D. Angel, rabín kongregace Shearith Israel). „V judaismu není žádný pojem 'prvotního hříchu'. To je vyloučeno teologií dobrého stvoření a spoluodpovědnosti lidstva.“ (David R. Blumenthal – oba citáty ze Slovníku židovsko-křesťanského dialogu, Oikuméné 1994.)
Myslel-li Ježíš podobně, nedoporučil by křest nemluvňat, ale nejspíš by znovu podtrhl své „běda těm, skrze něž přichází pohoršení“ (Mt 8,7; Lk 17,1). Protože však musí být, aby přicházela (říká), „jdouce po všem světě učte všecky národy, křtíce je ve jméno Otce, Syna i Ducha svatého,“ křtíce je (tedy takto vyučované i pohoršované) křtem pokání na odpuštění hříchů, křtem víry v Boha krále, to jest ve svrchovanost Boží lásky.