Musím se přiznat, že jsem byl až překvapen v roce 1964, když vyšla knížka Pole je tento svět – titul Na prahu dialogu tiskový dozor nepovolil – se statí J. L. Hromádky o židovské synagoze (s. 79–80). Hrůzná zkáza posledních desetiletí není ve své hloubce postižitelna, není-li chápána se zřetelem k miliónúm židovských hrobů po celé Evropě. Ale právě tato strašná tragedie je doprovázena klíčícím vědomím, že církev Krista není plně ve své podstatě pochopitelna bez společenství s Izraelem. Rasová stránka židovské otázky nesmí nás ani v nejmenším mást a odvádět od skutečnosti, že se Bohu zalíbilo, aby vedle církve Kristovy zůstala židovská synagoga jako prst, který ukazuje k lidu izraelskému a k jeho zaslíbením.
V tom smyslu mají autoři v dopise Židovským obcím (Protestant 8/97) pravdu, když volají po rozhovoru a distancují se od takového pojetí křesťanství, které dezinterpretuje evangelium Kristovo jako by bylo protižidovské, rušilo smlouvu s Bohem a nahrazovalo zaslíbení Izraeli odlišným zaslíbením pro „nežidovské“ křesťany.
V jejich dopise však cítím několik slabin. Psaní „Židů“ s velkým písmenem v juxtapozici s křesťany (s malým k) jako pravopisný antisemitismus. My křesťané jsme náboženství, kdežto „židé“ pouhé etnikum.
O značném ahistorismu svědčí to, že se pisatelé domnívají, že starověký antijudaimus byl zdůvodňován nejenom rasově, nýbrž i nábožensky.
Měl jsem chuť napsat: pravý opak je pravda. Je to však jistě složitější. Rasově zdůvodňovaný antisemitismus je plodem XIX. a XX. století, podobně jako moderní nacionalismus je myslitelný až po romantismu a Herderovi. Středověký antisemitismus je založen výrazně nábožensky – ještě v našem století panovala domněnka, že asimilací je možno Židy (v národnostním chápání) zachránit pokřtěním. Rasové a národnostní pojetí je cosi velmi „mladého“ (a často hloupého).
Autoři útočí právem na chybnou interpretaci Matoušova podání, janovských a pavlovských spisů, nejsou však dost trpěliví s pokusem vyložit Pavla (a zvláště Římanům 9–11) pozitivně. Právě na interpretaci těchto kapitol bude velice záležet, aby se prosadila jejich „proizraelská“ tendence v protestantismu, katolictví i pravoslaví. Nikoliv ovšem tak, že budeme vykřikovat, že je třeba tyto oddíly škrtnout, jak k mému zármutku naznačil náš přítel vrchní pražský rabín Sidon v rozhovoru pro LN.
Čteme-li pozorně Janovu 8. kapitolu a dáme-li si s ní práci, vysvitne nám, že zde jde o určitou formu zvěsti podávanou v rozhovoru a nikoliv o nějaký protižidovský pamflet. Mne doposud snad ani nenapadlo (jak se říká, ani ve snu) pochopit Ježíšovy „protivníky“ jinak než jako nás samy, popřípadě někdy jako představitele církve, preláty a podobně. S protižidovským výkladem jsem se v církvi nesetkal – leda až na konferencích o židech a křesťanech v Evropě, jichž jsem se zúčastnil. (Na poslední významné konferenci v Praze jsem postrádal nejen pracovníky fakulty, ale i výrazné představitele evangelických církví, ač na koncert přišel Hejdánek a na jednu přednášku přišel Mirek Brož a na jinou Jenda Čapek.)
Dopis je zajímavý, nevím však, zda jeho přestřelování se neukáže kontraproduktivní.
Pozn. red.: Při redigování textu „Židovským obcím“ jsem váhal, zda nesprávné psaní velkého písmene uvést na pravou míru, na konec jsem však vzal v potaz, že jde o rozesílaný dokument, a dospěl k závěru, že velké Ž ono (záměrné?) „přestřelování“ zvláštním způsobem dokresluje. V jiných textech se pravopisné normy držíme, je však třeba podotknout, že rozlišení podstaty národnostní a náboženské je v některých případech téměř nemožné (viz přednáška Schaloma ben Chorina).