Ad Jan Šimsa – Protestant 9/97, str. 6–8
1. Psaní Žid s velkým Ž je českou judaistickou konvencí. (Srv. např. Zpravodaj společenství křesťanů a Židů, Slovník Judaismus – křesťanství – islám, knihu Hvížďalových rozhovorů s rabínem Sidonem aj.) Jak říká redakční poznámka pod Šimsovým článkem, „rozlišení podstaty národnostní a náboženské je v některých případech téměř nemožné“. Jsou někteří (např. J. Štefan), kteří píšou Ž/žid. Proto úvodní tiráda kritika, který se zřejmě v judaismu příliš nevyzná, je vytroubena naplano. Nedomníváme se, že jde v případech některých Ježíšových protižidovských výroků o záležitost rasovou, neříkáme, že je v nich zdůvodňován starověký antisemitismus, chceme povědět, že se tu vyjevuje apriorní protižidovské stanovisko (Ježíš synoptiků rozeznává Židy jednající z víry od Židů, kteří lpí na Abrahamovi toliko z vnějších /národnostních, tradicionálně psychologických/ důvodů). Celé historické expozé Šimsovo je zbytečné, zmínka o našem ahistorismu je nevěcná.
2. Nechceme některé oddíly z Jana a Pavla prostě škrtnout, jak nás z toho podezírá pražský rabín, máme však za to, že meritum slov, jež jsou špatná sama v sobě, nevyleští a nezpozitivní žádná interpretace. Výjev člověka postiženého padoucnicí nemohu pochopit jako normální gymnastiku atletiky chtivého člověka. I kdyby nebyli míněni Židé, bylo by použití názvu Židé skandální. Budeli někdo nadávat do Balabánů Milanů někomu, koho chce vyřídit a označit za sektáře a dobrodruha, bude se to týkat Milana Balabána, i kdyby nadávatel historického Milana Balabána ani neznal.
V Novém zákoně nejde o starověký antisemitismus, nýbrž o náboženský a ideový antijudaismus, který se nejednou přiházel křesťanům nejprvnějších dob, lidem, kteří se ocitli v soutěsce mezi tlakem židovským a pohanským (řeckým).
3. Nevykřikujeme, že chceme u některých novozákonních výroků použít nemilosrdných nůžek. Mnoho vzácných antických textů si zachovalo svou váhu, i když se některé momenty nebo ideové plochy prokázaly jako nedržitelné. Struska antijudaistických nálezků nezpochybňuje zlato Evangelia.
4. Že jde v 8. kapitole Janově o nějaký rozhovor, je zřejmé. Není však jasné, že jde o „určitou formu zvěsti“ ve smyslu „evangelia spásy“. Ďábelské slovo (J 8,44 – EK TÚ PATROS TÚ DIABOLÚ; ex patre diabolo) nelze v duchu Evangelia adresovat nikomu a nikdy, ani představitelům církve, synagogy, prelátům nebo seniorům, ani Janu Šimsovi, jakkoli má, jak se zdá, sklon k teologickému masochismu. Argumentace, že těmi napadenými Židy jsme my, konkrétně i Jan Šimsa, má povahu teologického kýče. Přišel čas, kdy se budeme muset takových demagogických zevšeobecňovaček vystříhat.
5. Pavla je nutno studovat a v lecčems na něj navázat. Ř 9–11 nelze přehlédnout. Argumentace je dost velkolepá. Ne všechna Pavlova argumentace je takto zdařilá. Pavlovy interpretace a aplikace tóry nejsou vždy šťastné. Některé apoštolovy výměry jsou až příliš určeny dobovým pozadím a zauzleným zápasem mezi křesťany židovského a pohanského původu.
Pavlův list Galaťanům je tak polemický vůči těm, kteří ctili Zákon (NOMOS) a považovali břízku (PERITOMÉ) za nezbytné vnější znamení příslušnosti k Božímu lidu, že nutně zkresluje vztah mezi vírou (PISTIS) a skutky (ERGA) inspirovanými nárokem TÓRY. Obřezanci mají tu tentýž zlý „štych“ jako neobřezanci ve Starém zákoně. V Gal 3,3 je obřízka ztotožněna s tělem (SARX) v protikladu k duchu (PNEUMA). (ČEP tomuto vyostření uhýbá hodně volným překladem „a teď spoléháte sami na sebe“). Tvrzení, že Zákon nevychází z víry a je zaměřen toliko na vnější plnění příkazů (Gal 3,12), což samo přinese život, je velmi zkreslující. Lv 18,5, na něž Gal 3,12 odkazuje, se tu dostává do falešného světla. Těm, kteří v oblasti Galatie upozorňovali na nepominutelný význam obřízky, doporučuje Pavel (v hněvivé ironii), ať se rovnou vyklestí (Gal 5,12). Cílem Pavlova listu je vystižení a vyzdvižení VÍRY – obřízka neobřízka. Ale SKUTKY nemohou být pokládány teologicky legitimně za protiklad víry. Pavlovou zlobnou argumentací bylo „potopeno“ stanovisko nejen nějakých zvnějšku přicházejících svůdců židovské provenience, nýbrž je tím podstatně podminována věroučná základna „židokřesťanů“, kteří lpěli na obřízce, přesto však věřili v Ježíše jakožto Krista. „Pohané“ pak všude převládli a potřebné židovské prvky a roviny byly zcela potlačeny, neli zlikvidovány silou.
6. Když nám nepomohlo vnitřní osvícení a naše interní zavilost vůči Židům se prodírala i do naší věrouky, musil s námi, góji, Hospodin zatřást nacistickým vyhlazováním Židů, a to právě v Německu s takovými křesťanskými a humanistickými tradicemi. Zdá se, jako by Hospodin obětoval svůj lid za celou lidskou společnost, tak jako obětoval v klasickém čase svého syna Ježíše. Alespoň některým křesťanům se otevřely oči pro společné kořeny Židů a křesťanů. Ovšem, to se dnes ví. Ale co dál? Je potřebí vyvodit teologické důsledky v oblasti eklesiologie (učení o církvi) i christologie (učení o Kristu). Bude třeba zcela opustit myšlenku zastávanou už Augustinem, že CÍRKEV (EKKLÉSIA) nastoupila na místo starozákonního a židovského lidu – jako jediný legitimní pokračovatel. Zvláště eklesiologie se patrně podstatně změní. V tomto punktu se musíme odvrátit i od svatého Augustina (ani on není svatý v plošném smyslu), ale už i od toužebného přesvědčení Pavlova, že nakonec celý Izrael pozná, že jeho spása spočívá v poznání vykupitelského díla Ježíše Krista, bez něhož není pro zatvrzelý a poblouzený Izrael žádné spásy (nulla salus) (Ř 9–11). Nedržme se této jednostranné a nedialektické eschatologie. Radujme se z poznání Krista jako svého Spasitele, ale nevnucujme toto poznání Izraeli, který má svého Mojžíše, svůj Zákon, své halachy, své pojetí proroků (např. Služebník Hospodinův, EBED JHVH, Iz 53 aj.). Židé jsou prvním lidem Božím, respektujme jejich poznání a nevnucujme jim své přesvědčení. Oni nám své přesvědčení také nevnucují. Radujme se ze společného a respektujme rozdílné. Očekávat zkřesťanštění Židů je stejně bláhové (a v důsledcích někdy vražedné – viz zlé protižidovství Lutherovo), jako předpokládat zžidovštění církve.
JEŽÍŠ je náš Mesiáš, to Židé neatakují, očekávají svého (viz Hvížďalův rozhovor s K. E. Sidonem).
Nezeštíhlujme Evangelium, ale rozšiřme svá srdce.