Již před časem vyšla ve vydavatelství Zdeňka Susy Středokluky knížka, o které stále ještě mnoho lidí neví a když se dozví, shání: „Cestou necestou“ – s Alfrédem Kocábem
Svědectví o životě, dobách, lidech a Ducha působení. Ing. Mgr. evangelický farář bratr Alfréd Kocáb, pro přátele „Freda“. Bohem mimořádně nadaný kazatel i pastýř – pastor. I jinak člověk neobvykle širokého záběru. V úvodu své knihy píše, že si je vědom, že někteří čtenáři možná budou něco postrádat. Ale je to kniha vzpomínek, nikoliv kronika, a ne vše bylo možné napsat.
Cestou necestou:
Dětství ve Vídni, výchova maminky, horlivě laskavé a upřímné i odvážné katolické křesťanky. Události během války, napínavá líčení situací, které cudně, ale otevřeně nelze pochopit a popsat jinak, než že v kritických situacích nemohla být při díle jen šťastná náhoda. Duchovní utváření mladého muže se sklonem ke křesťanské meditativní až mystické poloze a při tom zasazeného v mnohdy tvrdé realitě.
V Praze s rakouským pasem, duchovní i administrativní zápas o studium teologie, a to evangelické.
První sbor v Chodově u Karlových Varů. Od tradičních evangelíků přes „zelovské“ až po silně charismaticky laděné členy, mnohdy německé národnosti. První zkouška měla skončit po intervenci StB odnětím státního souhlasu. A že by náhoda? Krajský tajemník, původně bez váhání rozhodnutý provést žádaný úkon, po rozhovoru s panem farářem zadaný úkon neprovedl, jen bylo nutné nastoupit jinam. Ve Zruči nad Sázavou, malém diasporním sboru, strávili pak Kocábovi několik let.
Mladá Boleslav. Sbor se rozvíjí, začíná žít a v něm i farářova manželka PhDr. Darja Kocábová (psycholožka) a dvě děti. Ovšem dočasu. Jsme v 70. letech.
Od roku 1974 patří Alfréd již definitivně mezi „tzv. bezsouhlasníky“. V rámci represe je mu zabaven i řidičský průkaz. Žije ve sboru a s jeho podporou dál, po vnitřních zápasech „káže“ již jen při ohláškách. Ovšem režim si postupně uměl najít mezi evangelíky, zejména ve funkcích, takové, s jejichž pomocí pak bezsouhlasníci většinou museli fary opustit.
Podpis Charty 77. Vedení církve i fakulty i někteří jednotliví evangelíci se distancují od „bezsouhlasníků,“ zejména pak chartistů: „Musíme přežít…!“ Za jakou cenu? Čtěte. Vzpomínejte, ptejte se!
Pastorační kotelna. Veřejné angažmá kontra meditativně mystické a naprosto ekumenické duchovní scházení, bez tehdejší ani pozdější „publicity“ seminářů některých Alfrédových přátel i dalších. A mnoho lidí nejrůznější provenience hledalo pomoc, povzbuzení, slyšení v pastorační kotelně. Skutečně až mystická podzemní vykachlíčkovaná místnost s přilehlými prostorami, kde tiše až tajemně pracují olejové kotle.
Postupné návraty na kazatelnu. (Radotín, Vršovice.)
Salvátor. Co dělá evangelický sbor evangelickým sborem, co všechno může a někdy musí dělat evangelický farář. Mimořádně čilý sborový život nejen všech klasických sborových složek. Setkávání, čeští dominikáni, Taizé, hosté z nejrůznějších zemí, prezident v kostele. Salvátorská kavárna a celý sbor otevřený pro všechny. Po všech peripetiích žije.
I za sebe jsem vděčný Pánu Bohu, že Fredovi po všech zkouškách dopřál, aby před koncem své aktivní éry dělal to, k čemu byl povolán a výjimečně nadán. A není náhoda, že knihou vzpomínek se jaksi zvláštně prolíná nenápadné vyznání „o“ – pro mne až tajemně zvláštním – vedení, ba téměř zasahování Ducha Božího, k jehož blízkosti někdy bratr Alfréd pomáhal Deo gratia i druhým.
Daniel Pfann, kotelní klient, salvátorský posluchač
Alfréd Kocáb, Cestou necestou
vydal Susa Středokluky 2007