rozhovor s Františkem Holečkem
členem řádu sv. Františka z Pauly ve Vranově u Brna a členem komise české biskupské konference studující dílo Mistra Jana Husa.
Mohl byste říci něco o sobě – proč jste se stal členem právě řádu sv. Františka z Pauly a jak jste se dostal na Vranov?
Je mi čtyřicet let, vystudoval jsem archivnictví a historii na filosofické fakultě v Praze. Roku 1982 jsem emigroval a působil v Římě, kde jsem vystudoval filosofii a teologii a specializoval se na církevní dějiny a eklesiologii. V těžké situaci exulantů na Západě jsem hledal lásku. Viděl jsem příklad svého profesora církevních dějin Alessandra Galuzziho, který jednal jinak než druzí. Představil mi sv. Františka z Pauly a řádové heslo caritas (láska). Skončilo to tak, že jsem ho následoval do jeho řádu a stal se paulánem. Noviciát jsem absolvoval 1988/89 v Massa Lubrense u Neapole. První sliby jsem skládal v 90. roce v Barceloně a 30. května 1992 jsem byl už v nově otevřené vranovské komunitě.
Jaké jsou hlavní důrazy zbožnosti vašeho řádu?
Řád má charisma pokání. Je to pokání, které by mělo směřovat k velkému vnitřnímu očištění. Má samozřejmě i své vnější formy – pauláni skládají čtvrtý slib. Nejedí maso a žijí postním životem. Jde především o půst v duchovním slova smyslu.
Jaké máte povinnosti ve vranovské farnosti?
Konáme poměrně intenzivní pastoraci. Pauláni kázali vždycky na základě slova Božího. Snažili se, aby jejich osobnost příliš nevystupovala do popředí. Rozjíždíme velmi intenzivní katechezi pro různé věkové skupiny. Při počtu vranovských otců (dva Češi a jeden Ital) je to mimořádně náročné. V mém případě k tomu ještě nutno připočítat vyučování na biskupském gymnáziu v Brně a funkci v husovské komisi biskupské konference.
Mezi brněnskými evangelíky převládá názor, že studenti na biskupském gymnáziu v Brně jsou vedeni svými učiteli neekumenicky.
Jistě bychom museli rozlišovat mezi postoji a přístupy jednotlivých osob. Vcelku je možno říci, že dosud v tomto prostředí nebyla pravděpodobně dostatečná zkušenost s metodami ekumenické práce nebo ekumenickou ideou jako takovou. Svou podstatou je to dáno ani ne tak zlou vůlí, jako spíš celkovou zaostalostí naší církve nebo našich struktur ve vztahu k přijetí idejí 2. vatikánského koncilu nebo ve věci znalostí koncilních dokumentů.
Jste znám ekumenickou otevřeností. Z jakých základů roste?
Neodvážil bych se hovořit o nějakých vznešených základech svého postoje. Vždycky jsem byl přesvědčen, že lidé, kteří jsou přímí a upřímní, mají k Bohu blízko a mohou se v Bohu setkat. Přesvědčila mě o tom četba Písma svatého, přesvědčilo mě o tom studium tradice křesťanské svatosti. Kořenem křesťanské svatosti (tj. křesťanské geniality) vždycky byla prostota, čistota a upřímnost srdce. Domnívám se, že takový postoj už svou podstatou musí být ekumenický. To znamená, že překlene všechny propasti a problémy, které se mezi námi vytvořily v průběhu staletí – z větší části vinou nedorozumění a neochoty vyjít ze svého způsobu pohledu na určité teologické skutečnosti.
V čem se liší život katolické církve v Itálii od života katolické církve u nás?
Přes hlubokou úctu k naší církvi, která prošla spolu s evangelickými církvemi jako církev Kristova velikou a těžkou zkouškou čtyřicetiletého pronásledování, bych se odvážil říci s kardinálem Cassidim tak, jak nám to řekl v prosinci 1993, že je to církev ještě do značné míry tridentská. Opravdu si ještě neosvojila ducha dokumentů 2. vatikánského koncilu, který kompletně proměnil celou řadu otázek. Na všech stranách se ještě setkáváme s postoji, které jsou do značné míry obranné, apologetické, s nedůvěrou vůči našim evangelickým bratřím, s nedůvěrou vůči světu, který nás obklopuje nebo vůči rodícím se politickým demokratickým strukturám atd. Musíme rozhodně udělat velký kus práce, abychom si byli jasněji vědomi své křesťanské identity.
Měl jste možnost setkat se s křesťany různých protestantských církví u nás. Jak na vás tato setkání působila?
Osvobozujícím dojmem, jako koneckonců na všechny příslušníky mé generace. Když pomyslím, že vlastně ještě ve 40. letech bylo podle panujícího kodexu kanonického práva stíháno exkomunikací jakékoli usilování o bližší kontakt s evangelickými skupinami nebo sbory, kdy v případě kněží se jednalo dokonce o suspenzi, tak si okamžitě uvědomíme, jakým epochálním obratem je ekumenická otevřenost 2. vatikánského koncilu. Jakékoli setkání s evangelickými bratřími je pro mě v tomto smyslu osvobozující, je mi na druhé straně současně i zrcadlem. Vzhledem k tomu, že se naše tradice už před delší dobou, mnohdy před několika staletími odštěpily, nahlížíme například evangelní perikopy z různých úhlů pohledu. Je pro mě osvěžující, že nejsme všichni stejní a připomíná mi to úžasnou tradici určité duchovní polyfonie starověké církve, která pro mě vždycky byla inspirativní.
Jste členem komise, zřízené nyní již kardinálem Miloslavem Vlkem, studující dílo Mistra Jana Husa. Co pro vás osobně postava Husova znamená?
Nečekejte ode mě nějaká velká slova nebo nějaké nové heroické symbolické klišé. Husova postava mě provází prakticky celý život. Jako pěti šestileté dítě jsem byl s rodiči na Vávrově filmu z 50. let „Mistr Jan Hus“ a vzpomínám si, jak jsem hluboce prožíval moment, kdy byla zapálena hranice – rozplakal jsem se. Narodil jsem se a jako malé dítě bydlel v Kostnické ulici, po celé gymnázium v Lipanské. Téměř devatenáct, možná dvacet let čtu usilovně Husovy spisy a stále bych se neodvážil říci, že mu vnitřně rozumím. Ale je mi stále sympatičtější svým hlubokým odporem k hříchu a k těm hrozným ranám, které hřích zasadil křesťanstvu v období velkého západního schismatu. Tento základní postoj, který je na druhé straně vyvažován ohromnou Husovou láskou k církvi – k církvi, která je církví Kristovou, která si zaslouží, aby byla čistá, aby byla očištěna, řekl bych vyhojena ze všech těchto ran, mi činí Husa pozoruhodně blízkým. Myslím, že i v perspektivě nejnovějšího papežského dokumetu Tertio millenio adveniente z 10. 11. 1994 Hus vlastně vyznívá podstatně sympatičtěji, řekl bych příznivěji, než tomu bylo dosud v hodnoceních z naší strany. Je mi v tomto směru inspirativním i vůči dnešku. Církev nás dnes vybízí, abychom zvolili jasnou distanci od světa zla a všeho, co k němu náleží. Papež nás otevřeně vybízí k tomu, abychom se zamysleli i nad svým podílem na zlu v současnosti. V tomhle směru je mi Hus blízký. Kdybych ho měl charakterizovat jedním slovem, myslím, že v silném pozitivním slova smyslu lze docenit Husův „dissens“ od dobových zlořádů.
Co pro vás znamená bitva na Bílé hoře?
Nechtěl bych se vracet ke starým sporům o smysl českých dějin a celkovému hodnocení bitvy. V každém případě otevírá kapitolu českých duchovních dějin, která je mimořádně bolestná. Pro mě je nejvíce bolestná ztrátou největšího duchovního výdobytku českých duchovních dějin 15.–16. a počátku 17. století, to znamená ztrátou schopnosti soužití a tolerance obou základních nosných směrů, utrakvismu a Jednoty bratrské a katolicismu (v tom i reformovaných proudů). Když pomyslíme, že Čechy měly už v kutnohorském míru na konci 15. století první takový evropský model, pak nám přejede mráz po zádech, když si s hrůzou uvědomíme, do jaké propasti se Čechy propadly, jakmile se dostala kola české politiky do rukou radikálů, kteří nebyli tohoto dědictví hodni a nedokázali je uchránit.
Je možné, aby se v dohledné době v Čechách a na Moravě smířili evangelíci s katolíky a odpustili si všechno násilí, které se ve věcech víry mezi nimi odehrálo?
Kladete mi úplně stejnou otázku, jakou jsem já položil kardinálu Cassidimu při jeho návštěvě v Brně v prosinci 1993. Reagoval jsem tehdy na článek velkého luterského teologa Wolfharta Pannenberga z listopadu 1993 „Jednota je možná“, kde se píše nejenom o smíření, ale dokonce o tom, že sjednocení a spojení je možné. Říkal jsem mu: „Eminence, není to jen nějaký irenistický sen?“ A on mi řekl to, co odpovím vám: „Já jsem ještě větší optimista než Pannenberg, protože jsem přesvědčen, že je to dílo Ducha svatého. Je-li to dílo Ducha svatého, tak se nemusíme bát, že je zkazíme jako lidé.“ Myslím, že je to nejenom možné, ale dokonce nutné. Jednak ve vztahu ke 3. tisíciletí, do kterého máme vstoupit jako křesťané společně, abychom vydávali svědectví Kristu, a jednak proto, abychom se vrátili k pozitivnímu myšlení a nenechali se dále svazovat démonizací a negativismem, který nám ubírá nejlepší síly. Jsme povinni je nasadit pro rozkvět národa a církví.
V květnu má papež Jan Pavel II. navštívit Olomouc v souvislosti se svatořečením Jana Sarkandera. Myslíte si, že tato návštěva může negativně ovlivnit ekumenické vztahy, jak se například obává synodní senior českobratrské církve evangelické Pavel Smetana?
To závisí na mnoha faktorech, především na tom, jak tuto návštěvu pojme papež sám a jak my ji přijmeme. Jestliže nezaujmeme konstruktivní postoj k tomuto faktu, pak samozřejmě můžeme prohrát jednu velikou duchovní šanci. Na druhé straně se tato návštěva může stát novým mezníkem otevření daleko širších horizontů. Jestliže by při této návštěvě svatý Otec ve svém projevu zasadil sarkandrovskou událost do kontextů, které otevírá právě dokument Tertio millenio adveniente, pak by to mohlo znamenat zcela převratnou proměnu v přístupu k otázkám pobělohorské rekatolizace jako takové.
Jak se podle vašeho mínění projevuje úcta k Janu Sarkanderovi v katolické církvi u nás a v kterých oblastech je rozšířena?
Není žádným tajemstvím, že Jan Sarkander jako takový je ctěn především na Moravě, ale řekl bych víceméně v Olomouci a okolí. Nevylučuji samozřejmě nějaké dílčí případy osobní úcty. Jsme si vědomi toho, že tato úcta není v žádném případě masová. Dochází tady k dovršení úcty přirozenou tíhou vývoje. Kauza se začala odvíjet už před několika staletími. Rozhodující podnět k tomuto dovršení daly osobnosti, jakými byli arcibiskup Stojan nebo Vaňák. Dědíme do značné míry situaci, která vznikla před mnoha a mnoha léty.
Myslíte si, že chystané ekumenické kolokvium při příležitosti svatořečení Jana Sarkandera je vedeno upřímnou snahou České křesťanské akademie nebo je to jen snaha zachovat si před veřejností tvář, aby katolíci nemohli být obviněni z toho, že rozbíjejí ekumenické snahy?
Staré církevní pravidlo vždycky říkalo – De internis non iudicat ecclesia (O vnitřním postoji člověka nevyslovuje církev úsudek). Rozhodně se chci vyhnout tomu, abych přisuzoval poctivý nebo nepoctivý úmysl tomuto typu iniciativy. Konstatoval bych však jednu věc – stejně jako v husovské, nejsme v sarkandrovské otázce dostatečně připraveni na dialog, ani na jedné, ani druhé straně. Nebyla-li dokonce vůbec perspektiva dialogu svým způsobem trestuhodně podceněna v minulých letech. Podíváme-li se na to, jak vyzrávala příprava na dialog v tak náročné otázce, jakou byly oslavy Lutherova výročí roku 1976, kdy velký německý katolický historik Hubert Jedin vyzval německé katolíky k tomu, aby nejenom Lutherovi učinili zadost a po právu, ale objali ho v lásce, jak je to znamením Kristových učedníků. Za ta léta až do roku 1982 zpracovali několik desítek studií, které umožnily proměnu. Já se domnívám, že v Sarkanderově případě na poslední chvíli improvizujeme pravděpodobně s velmi dobrým úmyslem setkání, která mají překlenout pochopitelné rozpaky z obou stran.
Vidíte nějakou schůdnou cestu, aby byla vyřešena otázka účasti věřících lidí různých konfesí na večeři Páně u jednoho stolu?
Mimo jakoukoliv pochybnost. V tomhle směru bych byl skutečně veliký optimista. Italský časopis Il Regno, který vydává boloňská edice Dehoniane, v posledním čísle z listopadu 1994 otiskuje rozsáhlou, více než čtyřicetistránkovou zprávu společné luterskoevangelické a římskokatolické komise o problému ospravedlnění. To byl jeden z nejožehavějších teologických problémů v našich vztazích. Náhle jsme schopni po dlouhém, velice trpělivém a pozorném dialogu a vzájemném naslouchání dojít ke společným formulacím. Měli bychom se v této otázce soustředit pravděpodobně na modlitbu, prosit Pána, aby nám dal svého svatého Ducha, abychom se lépe vzájemně pochopili, abychom dospěli časem k formulacím, které tuto cestu otevřou.
Co vidíte jako nejdůležitější úkol kterékoli církve dnes, pět let po sametovém převratu?
Vydávat svědectví Ježíši Kristu. To je to, co nás spojuje. Samozřejmě vydávat svědectví Kristově lásce, ale řekl bych především Kristově Pravdě. Ježíš je Pravdou, cestou a životem. To znamená svědčit pravdivostí Ježíšova života, která se musí vtělovat do samého středu našeho každodenního života. To samo o sobě je myšlenkou, kterou vyslovili už v 15. století čeští utrakvisté. Tato myšlenka mě vždycky hluboce fascinovala.
S Františkem Holečkem hovořil v jeho pracovně 2. 12. 1994 Michal Šimek