Arnošt Goldflam – Smlouva
Nejvýstižnější scéna z Goldflamovy Smlouvy – divadelní hry inspirované Abrahamovou obětí vlastního syna Izáka – je hned na začátku. Antonín, který spí vedle své ženy Stázy, se s úlekem probudí. Koukne na budík: pohroma. Zaspal, a přijde pozdě do práce. O překot se obléká a budí Stázu, aby mu pomohla. Je čím dál zoufalejší, ale ona si klidně leží, směje se a nijak nereaguje na Antonínovy výtky a prosby o pomoc. Antonín spěchá, vždy musí vydělávat a plnit své úkoly. Čekají na něj, musí být včas v práci, na svém místě. Má vzornou pracovní morálku a v ekonomickém systému volného trhu to ještě dotáhne daleko. Prostě se musí dělat, co ti řeknou, a pořádně ti zaplatí.
Stáza se mezitím v posteli směje, až se za břicho popadá, což Antonína dovádí k zuřivosti. Konečně to praskne: pročpak bys dneska chodil do práce, vždy je neděle! Antonín rázem přestane spěchat, svleče se a vklouzne zpátky do postele. Přemýšlí o svém omylu a uvědomuje si, že je asi přetažený. „Jestli se zbytečně nehoním a nesnažím a všechno si moc neberu. Je to… může to tak být. Zatracená smířlivost, hnusná povaha moje. Ta je tím vinna. To ta moje blbá povaha… já vždycky myslím, že je třeba… jak to nazvat… že je prostě třeba… jak se to říká, vyhovět, ale ne nějak rozbředle – víš, co myslím, že člověk jako já, nebo možná ani ne jako já, ale vůbec… má dělat maximum toho… co může. A samozřejmě, když je to tak, když to udělá, tak přijde odměna, tak se to zúročí, tak se ti to vrátí.“
Antonínovi tahle morálka tak moc vlezla pod kůži, že pro něj platí každý den, v každé životní oblasti. Celý život vlastně není ničím jiným než jakýmsi testem, zkouškou, kterou musí složit, aby získal odměnu. Ani ve vztahu k jeho bližním a milým není Antonínovo chování jiné. Je to přece jeho svaté právo, aby se snažil vysloužit si úctu a lásku. A když se to nepovede, nemůže přijmout odpuštění. Musí prosadit právo, své pochybení napravit, sám musí odčinit svou vinu. V Antonínově světě jsou jenom dvě veličiny: vina a odplata. Odpuštění, milost, láska bez nároku na odměnu, odpovědnost – nic z toho tam nepatří.
Nakonec se Antonín zeptá toho, kdo je úhelným kamenem jeho systému – Nejvyššího, jestli má pravdu nebo ne. Antonín touží po ujištění, že život je právě takový, má přece právo na odpověď. Následuje modlitba svého druhu, monolog k Bohu, mistrovský kousek Goldflamova umění. Je to modlitba srdcervoucí, dojímavá, výkřik a prosba o vyslyšení. Ve skutečnosti však Antonín rozpaky nepociťuje, je si svou věcí jistý. Jediné, co potřebuje, je ujištění od Boha, kterého si představuje. Jenže – zavládne ohromivé ticho: jeho Bůh je mrtev.
Posledním pokusem, jak se utvrdit ve své pravdě, ve svém pojetí do ut des, je varianta Abrahamovy oběti Izáka. Aby donutil Boha k odpovědi, rozhodne se Antonín obětovat vlastního syna Ignáce. Již proběhly všechny přípravy, chlapec je spoután, zápalka hoří. A hle – vyšší moc zasahuje, zjevuje se posel. Jenže Antonín slyší jinou odpověď, než po jaké toužil. Posel ho nechce uklidnit, naopak zpochybňuje jeho svět. Svět není tržiště, pod sluncem je toho více. Ve světě viny a zásluhy není koneckonců místa pro lidské vztahy. Když Antonína opustí žena i syn, uzavírá se před vnějším světem. Sám chodí sem a tam, považuje se za ob událostí. Jeho osud je nevyhnutelným důsledkem nesplacené viny, která ovšem nikdy nemůže být odpuštěna.
Goldflam se tu rozhoduje pro překvapivé pokračování. Vykresluje tvrdý, nemilosrdný svět tím, že ukazuje žalostného smolaře, který se utápí v sebelítosti, jako jakéhosi bezdomovce, který nic nedělá, jen pije a spí. Jenže tenhle bezdomovec není bezbrannou obětí dravého kapitalistického systému, jak se s tím dnes setkáváme ve velkoměstech: obětí je sám tvůrce systému. Jinak řečeno: Antonín se nestane rázným a úspěšným (by svými drahými opuštěným) podnikatelem a symbolem tržního světa, ale zaznamenává neúspěch úplně na všech frontách.
Antonína nakonec zachrání před sebezničením vlastní syn. Ignác přichází, aby se svému nemilosrdnému otci pomstil, aby ho, jak říká, „volal k zodpovědnosti“. Není však vnitřně připraven provést zamýšlenou pomstu, protože má tušení o milosti. Nejdříve chce sice uplatnit zákony nemilosrdného světa viny a odplaty (a Antonín s trestem smrti souhlasí), ale nakonec se nechá zadržet milostí a odpuštěním, a tak otce vysvobodí z otrockého záslužnictví.
Taková představa Boha, pro kterou je charakteristické počtářství a odplácení, patří podle Goldflama na smetiště. Antonín se dvakrát setkává s poslem Nejvyššího, který ho vyzývá ke svobodě a odpovědnosti. Život není hospodářský kalkul, ale proces růstu, jehož klíčovými pojmy jsou láska a péče. Ani poprvé ani podruhé však Antonín nedovede následovat „andělovy“ výzvy, zatvrdí se ve svém názoru. Odpovědnosti není schopen, protože nedovede pochopit, že milost je základnou života. V setkáních s poslem zůstává téma odpuštění ještě v pozadí. Teprve v dramatickém výstupu s vlastním synem, který sám musí objevit, že odpuštění mu zhatilo pomstu, Antonín odhaluje pravdu milosti.
Lidský život není založen na moralistních zásadách, jako jsou povinnost a dobré skutky, ale ani na morálních principech jako je odpovědnost. Člověk dovede být odpovědný teprve tehdy, když ví, že je přijímán se všemi svými chybami a nedostatky. Milost, odpuštění a přijetí souvisí nejen s theologickými tématy, ale mají i dalekosáhlé důsledky sociální a psychologické.