Monolog bohatého muže (kázání jako báseň)

Číslo

Mistře dobrý
vydáváš se na cestu
zanech mi tu něco
než odejdeš
nenech mě v pochybách
zda mám
a budu mít
podíl na věčnosti
na životě
na věčném životě

Co mám dělat
aby můj život dostal smysl
snažím se podle toho
co vím
ale je třeba asi víc
než zvyky z mládí
ty jsi tak dobrý
že mi poradíš
trápí mě to už dlouho
pochyby hryžou
že nestačí, to co dělám
nestačí neokrádat, nezabíjet
necizoložit, všímat si chudých
ctít rodiče
vždyť to
není tak málo
ale život je od Boha
a proto dobrý
jsi vysoko nad námi
překročil jsi naše meze a omezení
krásný a dobrý
jak učí v cizí zemi
tam na severu
ideál člověka
z jehož odlesku bych se chtěl naučit jak na to

Klečím před tebou
protože jsi nejvyšší, koho znám
sotva popadám dech
abys mně neutekl
do své nezajištěnosti
na cestě mezi vesnicemi
mezi místem zrození a kříže
jedna velká cesta
která se stává pravdou
svým pohybem
poutí od jednoho bodu k druhému
od počátku ke konci
cesta rovná ve svých zatáčkách a ohybech
pravda toho, že pouť za tebou
následování
má smysl
ale já tu mám vše
pro co jsem celý život pracoval
a pracovali pro to i moji rodiče
jak by se srovnávalo s úctou k nim
to najednou rozdat chudým
zbavit se všeho
co má v mém životě hodnotu

Tys mě neutěšil
nechals mě samotného
se vším, co mám.

(Marek 10,17–22)