Nejdřív, co je to techno: techno je jeden ze subžánrů elektronické taneční hudby. Má kořeny v 80. letech v Detroitu v USA, v Německu a Velké Británii. Tenhle styl je založený na repetitivním rytmu („duc duc“), syntezátorech a strojovém zvuku. Typické je také rychlejší tempo, spíše minimalistická struktura a důraz na hypnotickou, taneční atmosféru. Pojem techno taky leckdy funguje jako zastřešující pojem pro celou škálu žánrů tohoto druhu hudby (podobně kdysi i pojem „house“). 90. léta, doba mého dospívání, byla obdobím rozvoje elektronické taneční hudby v Evropě i u nás. A myslím, že platí pozorování, že v bývalých státech východního bloku mělo techno ještě specifičtější postavení než na Západě: Pionýr německého techna, berlínský DJ Westbam s lehkou nadsázkou napsal, že techno v bývalé NDR působilo hlouběji a významněji, metafyzičtěji než na Západě, lidé s ním spojovali velké naděje, něco, co je osvobodí a přivede do nového, velkého života.
A jak to tedy bylo u tebe?
Už si úplně nepamatuju. Možná na úplném počátku bylo, když mi na můj první kazeťák nahrál někdy v 7. třídě spolužák ze základky na kazetu album britské synthpopové legendy Depeche Mode. Asi jsem byl uhranut zvukem syntezátorů a začal stále více vyhledávat hudbu založenou na elektronických zvucích. Poslouchal jsem německé rádio Bayern 3, kde každý pátek večer pouštěli elektronickou hudbu, pak jsem si na blešácích kupoval pirátské polské kazety s kompilacemi tehdejší elektronické hudby. Důležité taky bylo, to už jsem byl na střední škole, když nám domů zavedli kabelovku. Začal jsem sledovat televizní hudební kanál VIVA (německá obdoba americké MTV), kde běžely nejnovější trendy ve všech žánrech, samozřejmě i v technu (tehdy se tomu říkalo rave). Pak jsme začali chodit tancovat na severočeské sídlištní diskotéky, kde mezi ploužáky a rockem dali místní pouštěči i něco elektronického, z čehož jsme byli nadšeni. Zlom nastal v závěru střední školy, kdy jsme začali jezdit na opravdové techno párty. Byla to techno scéna v Teplicích (tohle město bylo asi tehdejší kulturní avantgardou ústeckého kraje) okolo hudebního klubu KNAK. Byl to i velký kulturní šok. Z prostředí devadesátkové diskotéky, tavícího kotle tehdejší mládeže všech možných subkultur, kde to často bylo o hubu, najednou do prostředí, kde se nikdo nepral, kde to bylo bezpečné a kde se zdálo, že se všichni mají rádi a jsou tu hlavně kvůli hudbě. To je samozřejmě trochu zidealizované, lidské odcizení tam mělo jiné formy, asi více subtilní, ale ten rozdíl tam byl velký. Moje první techno párty tam byla v kostele – v bývalém luterském kostele sv. Bartoloměje. Velký zážitek byla po maturitě v r. 1997 návštěva Love parade, největší tehdejší technopárty na světě, která se od r. 89 pravidelně konala v Berlíně a kde v dobách největší slávy tancovalo na ulici 17. června až milion lidí. No a pak, po maturitě a před nástupem na vysokou jsme začali jezdit na párty do Prahy, tady musím zmínit hlavně klub Roxy… Často se tam objevovala ta známá jména průkopníků české taneční scény DJ Loutka, DJ Tráva, DJ Bidlo, Ladida, Chris Sadler… (možno vygooglovat) Byl ovšem rozdíl mezi tím, co se mi líbilo, co jsem poslouchal doma, a tím, co se oficiálně hrálo (co jsem znal). Až později jsem si musel přiznat, že mě to, na co jsme tancovali, vlastně moc nebavilo, ale tak jsem se s tím snažil spokojit. Mě oslovovaly v technu vždy tvrdší žánry: hardcore techno (něco jako metal vůči bigbítu).
A jak to bylo s tvou vlastní produkcí?
Už v té době jsem měl své první PC a dostal jsem se k jednoduchým programům, pomocí nichž se dala skládat hudba a samplovat. Samplování je technika, která spočívá v digitálním nahrání (vzorkování) části existující zvukové stopy a jejím následném zakomponování do nové hudební skladby.
Skládání mě začalo bavit, byl to jeden z mých koníčků, chtěl jsem hodně uspět, ve svých velikášských denních sněních jsem se viděl před velkými davy tanečníků. A vznikl „DJ Bříza“, přezdívka, kterou jsem podepisoval své skladby. Žádný DJ jsem samozřejmě nebyl, to tehdy znamenalo nákladnou investici do DJských gramofonů, gramofonových desek, mixážního pultu, aparatury… DJ jsem byl možná tak ve svých snech.
Co prožíváš, když tančíš?
Teď moc netančím, skoro vůbec. Taneční ve čtvrťáku na střední škole pro mě byly utrpení, společenské tance ani ta kultura okolo mi nic neříká. Tancovat mě baví fakt jen na to techno, na to duc duc podobné tepu srdce. Když tedy nastane ta výjimečná příležitost k tanci, tak (asi nepovím nic objevného) určitě na mě působí ten pravidelný, monotónní rytmus kopáku, ta strojovost, repetitivnost mě uvádí do extatického stavu. Čím rychlejší a strojovější, tím lépe. Na druhou stranu mám rád, pokud jsou ty syntezátory někdy trochu melodicky povznášející. V technu a tanci je důležité také napětí, to se během skladby (setu) zvyšuje, zvuky se různě vrství, zhušťují, v těchto pasážích často beat nezní, a potom to napětí vyvrcholí, beat se vrátí, a to způsobuje u tanečnictva velké emoce, a tak je to pořád dokola. A nevím vlastně, proč to všechno na mě působí, prostě to tak je.
Co prožíváš, když skládáš techno?
Taky těžká otázka – asi nemohu říci, že bych při skládání (mám-li na to čas) prožíval intenzivní flow efekt, že bych se do toho ponořil a třeba 12 hodin v kuse dělal jen to. Záleží taky, jestli to dělám softwarově, na počítači v programu na skládání hudby (pro znalce: FL studio), nebo hardwarově, pomocí syntezátorů. Když skládám na počítači, pracuju často nárazově, někdy s velkými prodlevami. Když si z krabic vybalím těch pár synťáků, co mám, je někdy ten kreativní proces jiný – něco mě napadne, a bez dlouhých příprav to vyzkouším a nahraju. To je někdy možná takové svobodnější, než když se člověk s něčím smolí v hudebním programu, člověk si na ty čudlíky může fyzicky sáhnout. Jinak to vše dělám na koleně, ”lo-fi”, nemám žádné studio, často ani čas a energii. A taky skládám hodně intuitivně, jsem hudební nedouk a samouk. Musím toho tedy hodně dohánět, jak ohledně hudební teorie, tak i teorie syntezátorů, tvorby zvuku, oscilátorů, mixu atd. K tomu je skvělý Youtube, tam najdete návod skoro ke všemu!
Co tě vedlo k spojení techna a evangelických motivů?
Tohle spojování určitě nebylo na prvním místě. Na počátku nestála vědomá touha zvolit tuto netradiční formu, abych třeba přiblížil mladým lidem evangelium, nalákal je do kostela, zaplnil kostelní lavice nebo ukázal, že křesťanství může mít taky moderní podobu (jak se to někdy v souvislosti s takovými různými pokusy píše). Na prvním místě nebyla touha po misii, ale prostě touha realizovat se v něčem, co jsem vždy chtěl, ale nebyl k tomu nikdy ten správný kairos. V době covidu mě oslovil Vašek Španihel, ptal se mě, jestli jsem ještě DJ a jestli bych nezahrál nějaký set na alternativním hudebním festivalu Podzimní snění, které pořádá v TJAK v Bělči. Odepsal jsem mu, že DJ ještě nejsem, a vedlo to k tomu, že jsem si začal nakupovat techniku a trénovat. To byl, zpětně viděno, zcela zásadní impuls, díky Bohu, že se tohle v životě děje. Je potřeba doplnit, že dnes většina DJ nehraje z vinylů, ale z mp3 a z konzolí, které mají počítač uvnitř, nebo jsou k němu připojeny, což je zásadní posun oproti minulosti a dost to demokratizovalo a zlevnilo to hraní. A taky do jisté míry zjednodušilo.
Tak jsem tedy v r. 2021 zahrál na tom festivalu DJ set, „jen tak“, bez jakéhokoliv náboženského rámce. Na druhou stranu to, že jsem taky farář, v tom roli nějakou roli hrálo. A taky to, že jsem byl na počátku ovlivněn Sváťou Karáskem, který ve své době a svým způsobem „remixoval“ staré spirituály. Při té příležitosti jsem složil svůj první remix – známou Karáskovu píseň „Say no to the devil“ jsem zarámoval taneční skladbou. Jeho písně byly pro mě vždy hodně důležité a inspirativní.
Co mají podle tebe společné tanec a teologie?
Spíš asi myslíš „tanec a víru“, než „tanec a teologii jakožto vědeckou disciplínu“?
Opravdu myslím teologické motivy :) – to, co zpívá Karásek, je teologie, „světlo v temnotách“ je teologická výpověď…
Do teologie tance se pouštět nechci (s tím myslím začal již Paul Tillich), teologické motivy v tracích – užívám buď vysamplované hlasy, nebo nechám nějakou biblickou pasáž přečíst hlasem generovaným umělou inteligencí. Jestli to má nějakou koncepci tak: základní motivy křesťanské víry: vzkříšení, inkarnace, láska jako ústřední princip, christocentričnost. Vím, že nechci jít cestou, kterou se vydává „christian EDM“, aby mé tracky byly takové ty chvály. Jestli už, tak mám spíše kazatelskou tendenci. Čímž nevylučuju, že někdo se při poslechu techna (mého, jiného) nemůže do „chválícího“ modu dostat, ale já osobně rád zůstanu v nábožensky implicitní oblasti.
Evangelíci jsou prý zaměření především na intelekt, může na tomto faktu něco změnit taneční zkušenost?
Tady se pohybuji na tenkém ledě, protože v současnosti mám ten tanec od té hudby vlastně dost oddělený, do klubů, jak jsem řekl, teď moc nechodím. Taneční zkušenost je samozřejmě tělesná a emocionální záležitost, při ní se analytický rozum většinou vypíná. Nemám explicitní zkušenost propojení např. liturgie a tance. Mám to spojené spíše s jinými kulturami, a vlastně nevím, jestli bych to chtěl zažívat, resp. mám i své otázky nad těmi technobohoslužbami… Pro mě ten tanec byl vždy odpojen od přímé náboženské zkušenosti, když jsem tancoval, bylo to před mou konverzí… Když už, tak tanec a techno jsou pro mě hodně implicitně náboženské, nemám potřebu ten náboženský explicitní rozměr mít všude. Samozřejmě, když se to vzácně spojí, proč ne, tak je to takové malé zjevení. Ostatně sám jsem technobohoslužbu dělal, byť na „druhé straně“, ale zpětné vazby, co to s lidmi dělalo nábožensky, spirituálně, jsem moc neměl.
A o co při ní šlo?
Šlo o techno bohoslužbu ve Frankfurtu nad Odrou při setkání křesťanů (Christliche Begegnugstage, CBT), na němž se podílela naše církev. Bylo to spojení, ale i rozlišení obou prvků, slova a hudby. Nemísilo se to však, resp. do jisté míry. Spolupracoval jsem na tom s berlínským evangelickým farářem Viktorem Weberem, který má s podobnými formáty zkušenosti. Ten měl na starost slovo a liturgický rámec (modlitbu, biblické čtení, požehnání), kázání měl saský lutherský biskup Tobias Bilz. Při jeho promluvě jsem pouštěl takový ambientní podkres, kdy lidi spíše netancovali a poslouchali. A pak jsem hrál techno set, nijak explicitně křesťanský, kdy byl prostor pro tanec.
Druhou výraznou zkušenost jsem měl při nedávném sjezdu evangelické mládeže v Teplicích. Tam to byl dost jiný formát. Živě jsem hrál na syntezátory a sampler, do toho si Zdeněk Turek připravil, jak on to nazval, technomelodram, slovo, báseň, možná s jistými náznaky slamu, na motivy Gn 1, stvoření, pád, vykoupení.
Charismatická obnova konce osmdesátých a počátku devadesátých let využívala tanec pro sdělování radosti z evangelia. Někteří naši faráři to nazývali „honění náboženských endorfinů“. Byl to opak biblické zkušenosti vycházející z rabínské tradice rozhovoru nad biblickým textem… Jak nevylít dítě s vaničkou? Jak zpracovat „správně“ endorfíny, které si nahoním tancem na tvé techno? :-)
Viz výše… Na to zatím nemám přímou odpověď. Asi se do toho promítá i můj zdrženlivý postoj k evangelikálně-charismatickému způsobu slavení bohoslužeb. Nejspíš to vnitřně odděluji, nevadí mi zvedat ruce při technu, nezvedám ruce při bohoslužbě, explicitně křesťanské moderní chvály mě neoslovují. Ale i zde to má své škály. Kdysi, při mém studiu v Německu v roce 2008, mě oslovil festival, který pořádala evangelikálně-charismatická denominace Jesus Freaks. Tam pro mě do jisté míry bylo zjevením, že toto hnutí dokázalo integrovat mladé lidi i s jejich kmenovým pozadím, tedy i hudbou, která v tomto rámci byla „pokřtěna“. Byl tam metal, hip-hop, ska, ale právě i stan, kde se hrála elektronická taneční hudba, tancoval jsem tam, a pokud si pamatuji, hrálo se tam klasicky „abstraktně“, žádné „techno chvály“, jen nad vchodem do toho sálu bylo napsáno „Jesus loves clubbing“, volně přeloženo „Ježíš miluje klubovou scénu, místo, kde se tancuje na techno“.
Tanec vnímá mnoho kultur jako léčivý. Naše generace po pádu železné opony vnímala taneční scénu jako katarzi. Katarzní, léčivou hodnotu mají i bohoslužby. Vnímáš spojitost?
Ano, spojitost vnímám, byť uznávám, že v ČCE s její převládající liturgickou tradicí nemusí být tak viditelná. V tom jsou ti evangelikálové a tzv. charismatici explicitnější, umí více oslovovat emoce, což je samozřejmě ambivalentní. Emoce vzbuzené hudbou se mohou stát ryzím náboženským zážitkem, kdy se člověka dotýká Bůh, ale také i zážitkem imanentně emocionálním, což nemusí být špatně, jen to nemusí být hned aktuální boží působení. A tahle ambivalence platí pro explicitně církevní i „sekulární“ kontext.
Patří do tvé hudby lehký nadhled/ironie? Nebo ty citace Karáska používáš smrtelně vážně?
O nadhled usiluji, byť nevím, jak úspěšně. I v mém hudebním počínání je snad přítomná jakási hravost, radost z experimentování a objevování nových forem výrazu. I mé umělecké jméno DJ Bříza je spojení nostalgie a sebeironie. Bez odstupu od svého ega se nedá dělat ani hudba ani teologie. Myslím, že to je zrovna jeden ze stínů techno scény, že mnozí DJové se berou dost vážně a sebeoslavně se prezentují. Stále se považuji ještě nějak za žáka Karla Bartha, který v jednom dopise napsal: „Křesťan provozuje dobrou teologii, pokud je při své věci v zásadě vždy veselý, ba dokonce humorný. Žádní mrzutí teologové! Žádní nudní teologové!“ Leckdy mrzutý a nudný jsem, ale snad ne pořád.
Tvoje fotografie se objevila na titulní straně časopisu Český bratr, v útrobách časopisu však nic nebylo…
Číslo se věnovalo tématu sepětí a napětí tradice a inovace v církvi a ve víře. Nikdy jsem netoužil být symbolem čehokoliv, ale zřejmě farář jako DJ toto téma nějak symbolizuje. Moc farářů DJů, pokud vím, není. Farář s elektrickou kytarou prostě už dnes není symbolem liturgické inovace, to už je, alespoň v ČCE, tradice :-)
Připravil Petr Turecký
Další odkazy
https://www.youtube.com/@tisbejsky
Rozhovor pro diakonii: https://1url.cz/seWso
Radio Wave: https://1url.cz/aeW8T