(povídka)
Neklid! Když na to dopoledne dnes vzpomínám, zpočátku neznatelný, postupně narůstající, nervozní neklid je ovládal a určoval jeho rytmus, běh a spád.
Čapí chlapec, do něhož projektuji své dětství, ho pocítil jen usedl do lavice. Aniž by to byl dělal záměrně, ve věku osmi let ještě nejednáme programově, puzen neviditelnou rukou genetického kódu chodil do školy na poslední chvíli, nebo někdy, když to nevyšlo, a to se stávalo často, i trochu pozdě. Takže jen dosedl, zazvonil zvonek. Dnes jaksi jinak, asi hlasitěji. Třída hlučela stejně živě jako v jiné dny, ale zvonek byl halasnější, protože okolo na chodbách bylo podivné, neobvyklé ticho. Čapí chlapec na počátku vyučování vždy rozcitlivěn neodvratnou nutností setrvat předepsané hodiny ve škole, pokud možno se nehýbat, neodcházet, neupadat do svých fantazijních her, a naopak nutit svou nestabilní mysl k pozornosti, a dokonce na vyzvání odpovídat či chodit k tabuli, tu podivnost, jež visela v tichu chodeb, zaznamenal obzvláště silně. Znásobila jeho každodenní neklid.
Učitelka přišla až po deseti minutách a v očích se jí něco chvělo. Dnes, když se jí do nich dívám přes propast času a vrchovinu životních zkušeností, se dohaduji, že to bylo znejistění s příměsí strachu, co jí rozechvívalo oči. Tehdy Čapí chlapec polonevědomky zaznamenával jen ono chvění. Aniž by třída dělala příliš velký hluk, bezdůvodně ji okřikla: „Uklidněte se!“, a začala s výkladem. Spíše jen mechanicky něco diktovala a občas přecházela k oknu, aby z něho vyhlížela. Ne přímo před budovu, jak to člověk dělá, když polovědomým pozorováním každodenního uličního pohybu soustřeďuje svoji pozornost. Vyhlížela jen kradmo a ještě někam dál, jakoby za roh. Jen zazvonilo, vyběhla ještě rychleji než její žáci dokázali po vyučovací hodině vystartovat na záchod.
Její návrat se opět opozdil, ale intenzivní vybíjení přebytečné dětské energie vykřesávající se jindy v přestávkách a při jejich občasných prodlouženích dnes nemohlo chytit tu správnou jiskru. Výklad byl ještě méně souvislý než první hodinu a na zkoušení, nadávky za nepozornost, ale i na hladivé pousmání dnes nebylo kdy.
Během velké přestávky se odněkud vyloupla zpráva, že ve městě se něco děje. Nikdo však nevěděl co. To a vše, co v ten den bylo neobvyklé, způsobilo, že žáci, ačkoliv jim to nikdo nenakazoval, se vrátili po zvonění do tříd a čekali zde opuštěni až do poloviny následující hodiny, kdy nečekaně přišel starý ředitel nedbale medvědího vzezření a ortodoxně otcovské nátury, ke kterému Čapí chlapec pociťoval respekt smíšený se sympatií, a promluvil krátce a zcela nečekaně, s čelem zkrabatělým starostí, o tom, že je povinností žáků odebrat se po ukončení vyučování nejkratší cestou domů, nikde se nezdržovat a obzvláště nechodit do města, protože „maminky vás čekají a mají strach.“ Učitelka pak pro zbytek hodiny nařídila čtení, které sledovala jen roztržitě, a ještě před zvoněním odešla.
Při třetí přestávce již byla situace zcela neobvyklá. Nikdo nevycházel na chodbu, a pokud přece jen někdo opustil třídu, mělo to charakter výzvědné výpravy a ostatní čekali na jeho návrat jako na příchod průzkumníka. Nakonec jeden z takto do terénu vyslaných zvědů přinesl senzační zprávu: „Na náměstí je Revoluce!“ Nelze tvrdit, že by si každý z těch, kteří ve II. B školy na Kolárce tu zprávu obdrželi, dovedl pod tímto pojmem představit něco konkrétnějšího. Jisté však pro ně bylo, že se jedná o něco zcela mimořádného a vzrušivého.
Poslední hodina vyučování se konala snad již jen z preventivních důvodů. Ani sám ředitel asi nevěřil, že by si jeho nabádání vzali žáci k srdci. A také jen dozněl poslední zvonek a Čapí chlapec i jeho spolužáci se ocitli před školou, okamžitě se zformovala asi osmičlenná bojůvka, pro kterou nebylo jiného cíle, než se co nejrychleji přesunout do města a být tam, kde je ta „revoluce“.
Zabočili z Kollárovy ulice na tehdejší Gottwaldovu a kolem kostela Milosrdných bratří namířili k Národnímu domu s odhodláním, kterému ani chlapecká těkavost jejich věku nemohla ubrat na rozhodnosti. Nevím dnes, proč šli zrovna touto cestou, která nevede přímo na náměstí, kde se ta revoluce, kterou chtěli tolik vidět, měla odehrávat? Asi je vedl instinkt, který jim napovídal, že k ohnisku dění je lepší přistupovat mírnou oklikou, než se do něho nahrnout rovnou a po hlavě.
Nic jim to však nebylo platno. Když se po kratičké poradě na okraji Vojáčkova náměstí rozhodli, že to vezmou uličkou zadem kolem hotelu „U tří králů“, ocitl se Čapí chlapec v čele této kurážně se hrnoucí skupinky. V té chvíli se již museli vzájemně povzbuzovat, cesta za revolucí přestala být tak snadnou. Příliš mnoho nečekaných jevů ty chlapecké duše zaráželo, nervozita v pohybu lidí, spěch a neobvyklá četnost uniforem jim trochu ubírala dechu. O to byl jejich krok odhodlanější ve chvíli, kdy jim další postup zatarasil obrovský policajt a z nebetyčné výše své mužské autority a dospělosti na ně zařval: „Kam se hrnete, kluci?“ Čapí chlapec, který měl nos právě u kovové přezky jeho opasku, odhodlaně odpověděl: „Na náměstí!“ „Proč?“ dotázal se z výše esembák. „Protože je tam revoluce!“ odpověděl ještě stále se zarputilostí, teď již jen zuby nehty se držící na okraji totální polekanosti, Čapí chlapec. A pak se to stalo!
Otevřela se nebesa a skrze ně zahřímal obří policista: „Já ti dám revoluci!“ Zvedl si jednou rukou Čapího chlapce lehce do výšky a druhou mu vlepil pádný pohlavek. Postavil ho zpět na zem, otočil jak káču a dodal: „Utíkejte domů, kluci, to není pro vás.“ Chlapci vyhrkly slzy do očí a jeho spolurevolucionáři se okamžitě rozbrečeli spolu s ním, jako by i oni byli vyzvednuti nad zem a opohlavkováni policejní rukou uprostřed prvního hrdinského revolučního tažení.
Podzimním polednem, zatímco jim za zády zapovězené náměstí vařilo hněvem a na dlouhá desetiletí posledním vzedmutím svobodného odhodlání, běželi každý nejkratší cestou do náruče své mámy.
Když se konečně ocitl v jejím bezpečném objetí, a když mu konečně vysvětlila, že na náměstí byla přes noc stržena socha, kolem níž se pravidelně v neděli promenovali a kterou měl docela rád, protože to byla vysoká a štíhlá socha pána, jehož velkou hlavu měli doma na příborníku, a o němž tatínek, maminka a jejich známí rádi a s úctou po večerech mluvili jako o panu prezidentovi Masarykovi, když mu tedy bylo vysvětleno, co se stalo, uprostřed velkého pláče, který teď v hřejivém a měkkém bezpečí propukl s osvobodivou silou, pocítil, aniž by to byl schopen domyslet, bezedné pokoření člověka, který se dal zastavit ve svatém odhodlání hrubou silou.
Vyspěl jsem a tento pocit pokoření mě neopouštěl. Co mi bylo platno, že jsem již tuto svou životní situaci obrátil ve vyprávění ze všech stran, dávno pochopil, že nešlo o žádnou revoluci, ale o zoufalý pokus udržet si zbytky občanské svobody a důstojnosti, a mnohokrát se zasmál faktu, že policajt nemusel být velký chlap, že kdybych ho teď potkal, třeba bych zjistil, že je to dokonce prcek. V mých očích zůstal velkým tak, jak obrovskou a dlouhou byla naše předsíň, která mi nakonec v dospělém věku připadala mile krátkou. To vše nepomohlo. Pocit pokoření zůstal. Naštěstí mne neopustil. A já si ho připomněl mnohokrát, kdy bylo nutné se rozhodnout, zda hrubá síla těla či ducha mne může zastavit, zda se polekám a nechám se odradit ze zvolené cesty. Zda se polekám toho, že jde o hubu, a odtáhnu s pláčem domů. Mám dnes rád toho možná nevelkého policistu, který mi překřížil pochod za první revolucí; tou fackou pomohl nasměrovat a napřímit moji celoživotní cestu ke svobodě.
Petr Oslzlý
Krátce po půlnoci 10. dubna 1953 byla z Masarykova náměstí v Prostějově za husté bílé mlhy stržena socha T.G. Masaryka.
Ačkoli základní kámen tohoto pomníku byl položen již v roce 1928, pro různé překážky došlo k odhalení až po válce, 28. října 1946. Po necelých sedmi letech bylo dílo sochaře Otakara Španiela a architekta Františka Gahury odstraněno. Veřejnost reagovala spontánní demonstrací, jednou z největších, jež se v těch letech u nás odehrála. Následovalo zatýkání, vylučování ze škol, znemožnění studia, věznění. Na místě Masarykova pomníku byla posléze vztyčena socha V. I. Lenina. Po roce 1989 započaly snahy Masarykův pomník obnovit. Původní bronzová socha je však zničena, proto město Prostějov zahájilo přípravu a sbírky pro vybudování nového pomníku.