Ačkoli od uveřejnění karikatur Proroka Muhammada uplynul docela dlouhý čas, a jak Evropa, tak i země islámu žijí mnoha rozličnými problémy globálního i místního charakteru, víří mi v hlavě jedno téma. Vrací se v nejrůznějších podobách inspirovaných rozhovory s přáteli, ale i při docela náhodných setkáních a postupně se proměnilo a blíže specifikovalo v téma úvahy o vzájemných vztazích mezi muslimy a křesťany, v širší rovině o vztazích mezi dvěma kulturními okruhy vůbec. A na počátku toho všeho stojí otázka, zda ústy Proroka Muhammada skutečně k lidem mluvil Bůh.
Nechci ve své úvaze otevírat pole pro teologickou debatu, poněvadž nejsem teolog. Otázku po závažnosti vlastních duchovních kořenů jsem si zvolil jako východisko k zamyšlení nad tím, proč lidé v Evropě vlastně nechápou kritickou reakci muslimů na vytváření a zveřejňování karikatur Proroka jejich víry. Takový nesouhlas a mnohdy odsouzení či dokonce posměch jsou totiž podle mne transparentním znakem duchovního úpadku naší evropské kultury ve všech jejích směrech a zdrojích. Evropa se totiž, na rozdíl od islámských zemí, vzdálila svému vlastnímu náboženství natolik, že když se kdekoli objeví karikatury Ježíše Krista, tak to většinu společnosti nikterak neznepokojuje a výsledné reakce se jeví spíše jako vlažné, nezaujaté, bez stanoviska. Proč také? V Evropě totiž vládne svoboda slova s takřka stoprocentní garancí ze strany vlád a kompetentních institucí. Jestliže se v Evropě těžko postihují projevy rasové xenofobie, pak v případě něčeho tak neškodného, jako je zesměšňování Ježíše Krista, sotva lze očekávat jakýkoli druh postihu. A přitom kdysi tato postava, tento Ježíš Kristus byl svrchovaným vládcem Evropy, zastupovaným panovníky a veškerá kultura tohoto kontinentu se odvíjela od jeho slova. V současnosti je ovšem vše jiné – postmoderní v západním slova smyslu a v oné postmoderní jinakosti se stále, jako strašák v poli, zjevuje nepochopení pro reakce muslimů na znevažování jejich posvátného smyslu života. Muslimové totiž věří, že ústy Proroka Muhammada hovořil k lidem Bůh, a je tedy zhola nemožné, patrně až na výjimky, aby kterýkoli z nich vytvářel směšná zpodobení této svaté osoby. Tím by totiž zesměšňoval v podstatě řád daný Bohem, a to je nemožné. Tak by byl totiž uražen samotný Bůh. Člověk může být směšný, situace taktéž, mohou se objevovat a mizet žerty, ironie, ale nesmí se to rozhodně týkat Proroka. A co víc, muslim by pravděpodobně nekarikoval ani osobu Ježíše Krista či jakoukoli zakladatelskou postavu náboženství nebo jakéhokoli proroka, poněvadž i oni byli poslání Bohem k lidem. Tato hluboká úcta k hlasatelům Božího Slova přitom panovala v minulosti i v Evropě, ale nakonec i ona vzala za své, když ji nahradilo velké Nic složené z nejrůznějších chimér svobodného světa, který neví, jaké jsou jeho kořeny. A tím vyvstává otázka nad tím, zda by se nemohlo pochopení pro reakce muslimů na karikatury objevit v prostředí, kde je vztah k vlastnímu zdroji kultury stále živý. Míním tím prostředí evropských křesťanů, kteří by mohli uznat zesměšňování Proroka Muhammada jako evropskou ostudu a velkou urážku jedné velké sbratřené kultury. To by však v takovémto prostředí musela existovat kladná odpověď na v záhlaví uvedenou otázku. Ale poněvadž tomu tak podle mého názoru není a navíc je tu výše zmíněná svoboda slova, která dovoluje karikovat i Ježíše Krista, pak se stává zcela pochopitelným ono většinové ticho ze strany evropských křesťanských autorit.
Nechci, aby tento článek vyzněl jako jednostranná kritika, slouží mi pouze k zamyšlení nad jevem, který se mne bytostně dotýká, a tím je mizení duchovního z prostoru, v němž žiji. Ve vlastním nitru si je samozřejmě mohu dovolit pěstovat a také tak činím. Také si ovšem uvědomuji hrozivé skutečnosti, kterým je v současné době islám a jeho kultura vystaven, jako jsou růst fundamentalismu, náboženské manipulace a fanatismu, což představuje velkou výzvu pro následovníky Proroka. Nenachází se však evropské země a jejich kultura před podobně hrozivými skutečnostmi, byť odlišného charakteru? Ačkoli se tyto pyšní mnohými civilizačními výdobytky v nejrůznějších oblastech, hluboký duchovní úpadek se nedá popřít a reakce na karikatury jsou toho důsledkem. Snad by se dalo na věc pohlížet i jinak. Evropané smýšlejí o muslimech jako o jistým způsobem zaostalých, nemoderních lidech, zakořeněných kdesi ve středověku. Lze ale vlastně připustit, že reakce muslimů byla vysoce moderní. Patrně nejeden křesťan by totiž mohl ocenit jejich semknutost v obraně vlastního Proroka před zesměšňováním a vnímat to jako možný příklad pro vlastní jednání, ačkoli forma nemusí být nutně stejná.
pozn. red. – příspěvek uveřejňujeme v rámci dlouhodobějšího rozhovoru na probírané téma.