V prvním ročníku pomaturitního studia na evang. akademii proběhla v hodině filosofie diskuse o husitství. Východiskem byly názory devatenácti studentů, jež byly poté vzájemně komentovány účastníky ankety vyučujícím. Názorové spektrum bylo široké, od odmítání k hodnocení pozitivnímu.
„S názory Husa nesouhlasím. Po stránce morální, myslím, že je možné ho přijmout, ale po stránce věroučné ne.“ Jiná studentka uvedla, že souhlasí s Rusovým rozhodnutím pro přijímání pod obojí způsobou, nikoliv však s jeho tvrzením, že svátosti podávané knězem v těžkém hříchu, jsou neplatné. Popírání již udělených svátostí, křtů, svateb atd. by vedlo k úžasnému zmatku. Na to namítli druzí, že rozhodující je, že křty, svatby probíhají před Bohem.
Otázku „kdo byl víc, Hus nebo svatý František“? lze postavit vedle námitky, že Hus byl „člověk snažící se sám změnit svět“, což vedlo k diskusi, co je alternativou snahy změnit svět a k odmítnutí přizpůsobení se světu. „Nezaobaloval pravdu, aby se to všem líbilo.“
Kladně byl míněn další soud, že Hus se postavil proti církvi. Námitky pak zněly, že mu šlo o nápravu církve. Zlořády v církvi se viděly většinou ve velkém majetku. Ojedinělé bylo zdůvodnění kritiky prodeje odpustků.
Kladně se hodnotilo, že Hus zemřel za „svoji pravdu“. Proti tomu se ozvalo: „To by znamenalo, že to byla jen jeho pravda a nás se to netýká.“ „Pravda je jen jedna“. „Sílu čerpal opravdu z bible.“
Jiní odmítali husitství vůbec. „Myslím, že je to krok zpět, pustošení klášterů, násilí.“ „Navíc husité nezůstali jen v naší zemi, mělo to negativní následky i na země jiné“.
Početné hlasy vyslovovaly souhlas s Husem, odmítaly však husity. „Husovo učení mělo smysl, ale jeho pokračovatelé pak v jeho jménu plenili zemi.“ „Husité se odklonili od člověka, jehož jméno nosili. Hus bojoval slovem“. „On sám nechtěl válku. Kdyby věděl, co jeho smrt způsobí…“ „Nemyslím, že by se problémy měly řešit válkou, násilím“. „Je boj tou správnou metodou dokazující pravdu?“ „Jeho úmysly byly dobré, stejně jako snahy husitů. Ale myslím si, že nic (ani správný názor) se nedá vydobýt bojem a zbraněmi“. K jádru problému mířila otázka: „Je zde vidět markantní rozdíl mezi ideou a skutečností?“
Studenti byli upozorněni, že horší než pustošení kostelů bylo, když Žižka dával zajatým katolickým kněžím na vybranou přijetí Čtyř pražských artikulů nebo upálení. Ozval se hlas: „Já jsem myslela, že upalovali jen ti druzí.“
V diskusi o boji se vesměs odmítalo řešení albigenských, kteří se nechali křižáky vyvraždit. Ojedinělý zůstal názor, že husité nemuseli bojovat, protože pravda vítězí, i když na čas potlačena bývá. Souhlas byl jen s obranným bojem. Námitka však zněla, že přece husiti nebojovali za záchranu vlastního života. Ten byli ochotni obětovat. Jestliže nebylo správné, když nutili nepřátele k přijetí Čtyř pražských artikulů, co bylo na jejich boji správného? Zazněla odpověď: „Obsah těchto artikulů.“
To vedle těch kladných hodnocení husitství, jež se namnoze omezovala na respekt k tomu, „s jakým přesvědčením bojovali za svou věc“, aniž bylo jasné, o jakou věc jde. „Jistě se přičinili o jakýsi pokrok.“
Proti sobě stála mínění o husitství: „Asi stálo u zrodu rozdělení církví.“ „Zburcovalo církev k zamyšlení“. Hodnotil se „rozvoj vzdělanosti u lidu“ a rozšíření češtiny.
Pozitivně bylo husitství vystiženo v soudech: „Chtěli se co nejvíce přiblížit prvotní církvi.“ „Snažili se všem zpřístupnit bibli“. „Všichni mají přístup k Bohu díky Pánu Ježíši Kristu.“ „Čím větší poznání bible člověk má, tím více je zodpovědný před Bohem“.
Odvahu k soudům brzdila všeobecná malá znalost faktů. Leckdy zazněla ovšem i nechuť zaujímat stanovisko ve sporu a také mínění: „Tato doba je pro mne velice vzdálená.“