Milé děti, ani Piťha ani Vopěnka, ani osnovy ani volné ruce – ale rodiče. Už je mi jasné, kdo drží klíč k transformaci školství. Zavítal jsem na třídní schůzku a z reakcí rodičů na zapškle unaříkaný blábol učitelky pochopil jasně - oni to jsou, kdo se nejvíc bojí změn v obecné škole. Oni, generace odchovaná školou let nejsvinštějších, let sedmdesátých. Jaképak samostatné rozhodování rodičů a dětí o vzdělání, jaképak připomínky k práci učitele (vždyť vy to, souško, víte nejlíp), jaképak náměty, jaképak připlácení… když nás tam přece taky šoupli, my si uvázali šátky, složili ruce za opěradla a začali si hustit hlavy. Proč by to mělo být jinak, než jak to známe my? Proč by se měl stát (v podobě padesátileté s. učitelky) dělit o výchovnou kompetenci, odpovědnost a náklady s rodinou? Jen ať si to paní učitelka sama rozhodne, vždyť má na to léta i zkušenosti.
Na, dlouhá desetiletí zasel bolševik své dračí sémě ve školství. Dokonale vydláždil cestu do příštích let duchu otroctví, nesamostatnosti a tuposti. Účinně si pojistil duše hodných českých matek. Ještě dlouho si budou s učitelkami notovat, jak ty staré časy byly krásné a bezproblémové. Do třetího i čtvrtého pokolení vina otců na dětech a žádný křesťanský ani liberální Augiáš chlív nevyčistí. Vždyť v tom jedem všichni.
A tak vám, milé děti, do nového školního roku přeji – neberte moc vážně ty své mamky a taťky. Jedině v tom je vaše (i, naše) naděje.
Váš Ezediáš Pumlan