(ještě k víře a politice – ad Protestant 6/2003)
Můj článek Pád modly, uveřejněný v čísle 6/03, vyvolal odezvu, na kterou bych se chtěl pokusit odpovědět. Vedle článku A. Březiny a P. Slámy, souvisí se zmíněnou problematikou i článek Bushova víra a politika.
Všechny tři zmíněné texty mají něco společného. Říkají, že biblická zpráva může do určité míry inspirovat státníky, že ale je nebezpečné, když výklad Bible přímo určuje konkrétní politickou akci. Takovýto přístup pokládají za fundamentalistický, což je v jejich očích zjevně něco negativního.
Jde zde o diskusi mezi protestantskými křesťany. Jakožto žid si nemyslím, že bych se jí mohl nebo měl zúčastnit. Mohu si pouze dovolit informovat své křesťanské bratry o tom, jak vidí vztah mezi Biblí a politikou židovská tradice.
Židé tradičně pokládají Tóru (Starý zákon) za zjevení Boží vůle. Máme povinnost žít podle ní. K tomu je ovšem třeba jí dobře rozumět. Proto existuje povinnost Tóru každodenně studovat. Toto staletí trvající úsilí vyústilo v Talmud, masu komentářů (a komentářů oněch komentářů) biblických textů. Talmud nedává odpověď na všechny otázky. Poskytuje ale dosti detailní souhrn zásad, podle kterých je možné (a nutné) postupovat i v politických otázkách. Což samozřejmě nevylučuje rozpory. V těchto rozporech ale každá strana argumentuje, odvolávajíc se na zásady formované uznávanými mistry minulosti.
Tak např. vznik moderního sionismu vyvolal mezi tradičními praktikujícími židy vážnou polemiku. Podle jedněch moderní sionisté, i když ne vždy věrni zjevenému Zákonu, byli vykonavatelé Boží vůle přivést vyvolený národ zpět do Zaslíbené země. Podle jiných šlo naopak o předčasný pokus učinit konec vyhnanství mezi národy, které bude moci ukončit teprve mesiáš. Obě strany argumentovaly výklady prohlášení uznávaných mistrů předchozích staletí, týkajících se otázky, do jaké míry se můžeme, máme či nemáme snažit uspíšit příchod mesiášských časů a jakým způsobem. V daném případě problém rozřešily konkrétní události. Odpůrci sionismu se totiž dovolávali především historického textu, přikazujícího židům nebouřit se proti nadvládě „národů“, který ale nežidovské národy zároveň vyzývá, aby neutlačovaly Izrael příliš tvrdě. Po tom, co se stalo za druhé světové války, bylo ovšem jasné, že národy této výzvy neuposlechly. Ani Izrael už tedy nebyl vázán zmíněným příkazem. Ostatně, vytvoření židovského státu na území historické Země Izrael bylo schváleno rezolucí OSN z 29. listopadu 1947. Nebylo tedy „vzpourou proti vládě národů“.
Křesťanskou veřejnost může zajímat, jak na tuto problematiku reagovali představitelé různých církví. Vatikán jednoznačně odmítl pomoc sionistickému hnutí od jeho začátku. A ještě dnes je jeho postoj dosti rozporuplný. Mezi protestanty se ale našlo dosti těch, pro které je návrat židů do zaslíbené země uskutečněním biblických proroctví. A tzv. „premillenial dispensationalists“ jsou přesvědčeni, že tento návrat je nutnou podmínkou „parusie“, vítězného návratu Kristova a jeho tisíciletého království, jehož centrem může být pouze Jeruzalém. Tito „křesťanští sionisté“ jsou často radikálnější nežli jejich židovští přátelé, např. pokud jde o otázku odstoupení Judeje a Samaří palestinské muslimské moci. V každém případě byl vliv těchto křesťanských kruhů rozhodující při Balfourově prohlášení a vzniku „židovského národního domova“ pod britským mandátem po první světové válce. A zůstává velmi důležitý ve formování americké politiky vůči izraelsko-arabskému konfliktu.
V článku Bushova vira a politika je řečeno: „Pro sekularizovanou Evropu je dnes slovník George W. Bushe těžko přijatelný. Starý kontinent se s ním rozloučil po náboženských válkách v sedmnáctém století pod vlivem osvícenství. Někteří odborníci se dokonce domnívají, že někde tady je třeba hledat nejhlubší důvod rozchodu části staré Evropy se Spojenými státy.“
Shodou okolnosti žiji ve Francii, zemi, která se postavila do čela odporu proti politice anglosaských mocností vůči režimu Saddáma Husajna. Zdá se, že nenávist vůči anglosaskému světu zde má skutečně hluboké kořeny. Faktem je, že francouzské národní povědomí se vytvořilo ve čtrnáctém a patnáctém století během Stoleté války s Anglií. Původně čistě dynastický konflikt se dlouhou válkou stal skutečně konfliktem národním. Jana z Arku se stala symbolickou figurou francouzského národa.
Pak se ale objevil ještě další důvod k nepřátelství. Jean Calvin byl Francouz, ale reformace ve Francii neuspěla. Každý, kdo četl Tři mušketýry, si vzpomíná, jak francouzské královské síly obléhaly město La Rochelle, kde se hugenoti bránili s pomocí britského loďstva.
Dnešní kampaň francouzských sdělovacích prostředků proti Spojeným státům a Velké Británii se jeví jako ohlas staré nenávisti strůjců masakru Bartolomějské noci proti světu reformace. Jejich dnešní potomci označuji americké a anglické státníky za puritánské fanatiky, protestantské fundamentalisty a integristy.
Proč ale vůbec kontinentální Evropa musela projit stadiem „osvícenství“? Francouzský liberální myslitel devatenáctého století Alexis de Tocqueville odpovídá na tuto otázku ve své knize „De la Démocratie en Amérique“ (O demokracii v Americe). De Tocqueville vysvětluje, že ve Francii se katolická církev stala nástrojem královské moci, což mělo za následek, že Revoluce pak byla zásadně nepřátelská křesťanství a víře v Boha vůbec. V Americe nezávislost církví na politické moci umožnila, aby se politická demokracie vytvořila na biblických základech.
Pařížský katolický arcibiskup, kardinál Jean-Marie Aron Lustiger, který je židovského původu, dobře analyzoval dědictví Velké francouzské revoluce. Podle něj, Jakobíni byli duchovními předky jak komunistů, tak nacistů. Je známo, že komunisté se dovolávali francouzských revolucionářů. A co se týče nacistů, byli prostě krajní formou nacionalismu, který Francie rozpoutala po té, co byl zcela diskreditován ideál křesťanského universalismu.
Není nezajímavé pozorovat, které síly jsou v současné Francii nejvíce nepřátelské Americe a Anglii. Na jedné straně to jsou samozřejmě komunisté a různé krajně levicové skupiny. Ti jednoznačně odsuzují dědictví reformace na úrovni společensko-hospodářské, tak jak bylo analyzováno autory jako Max Weber nebo Werner Sombart. Na druhé straně to jsou představitelé pravicových či krajně pravicových kruhů, jejichž vazby na katolickou tradici jsou stále dosti zřejmé. Je známo, že Charles Maurras (1868–1952), vůdčí postava francouzské katolické pravice, pokládal protestanty zároveň se židy a svobodnými zednáři za nositele rozkladu francouzského národa. Jakožto přívrženec maršála Pétaina byl po válce odsouzen k doživotnímu vězení. V současnosti má odvahu se veřejně hlásit k jeho odkazu málokdo. Ale jeho myšlenky stále ovlivňují značnou část francouzského veřejného mínění. A pro mnoho utajených pétainistů se nynější politická situace jeví jako příležitost vrátit se se zvednutou hlavou na veřejnou scénu. Nepřátelství vůči Americe a Velké Británii – a nepřátelství vůči Izraeli – jim umožňuje si usmířit komunisty a levičáky všeho druhu, existovat v souladu s „pokrokovými“ složkami společnosti.
Proti této koalici přívrženců totalitarismu fašistického, komunistického a islámského je třeba vytvořit sjednocenou frontu všech těch, kteří jsou věrni zásadám demokracie, snášenlivosti a svobody smýšlení, tak jak se zformovaly na půdě židovsko-křesťanské kultury, mimochodem pod vlivem reformace. A logicky stojí v čele této koalice mocnost, díky které Evropa přežila Viléma Druhého, Hitlera, Stalina a Brežněva a která má ještě sílu a vůli se bránit našim dnešním nepřátelům: Spojené státy americké.