Po 3 letech farářování se pořád cítím jako nedochůdče. Otírám si mléko z brady a nechci být profesionálem, ani se tak cítit. Chápu, že ve svém způsobu prožívání skutečnosti mohu být osamocený nebo se mýlit.
Měl jsem nejrůznější představy a očekávání, další se teprve rodí, protože si nepřipadám hotový a dokončený. Těšil jsem se na to, až budu moci jako farář realizovat své nápady, plány, podněty. Mnoho jsem si sliboval například od otevřené komunikace, liturgického oživení, angažování laiků. Chápu, že s mým příchodem do farnosti nenastala žádná revoluce, že jsem jenom jeden z řady kopáčů a vyhrabávačů studní. Také vím, že jedno kázání nezmění svět a blumhardtovská probuzení bývají podezřelá. Ovšem netušil jsem, že tanker, do kterého nastupuji, je tak těžký a obtížně ovladatelný. Kroutíte kormidlem, ale nic se neděje.
Zažívám velmi krásné okamžiky. Být svědkem proměn lidských životů, svědkem velkých rozhodnutí, slz pokání i radosti nesmírně motivuje pro další práci. Zakoušet pravdivost a moudrost svědectví Písma i předků ve víře naplňuje zadostiučiněním. Přesto si někdy říkám, co je to platné?
Co je to platné, když musíte být svědky všeobecného chátrání církve? Co je to platné, když každý rok opustí evangelickou církev 1000 lidí? Co je to platné, když jste za tři roky práce museli zavřít jednu kazatelskou stanici a další je na to zralá? Někde se daří, ale všude jinde ubývá sil. Čím víc nápadů máte, tím víc jsou lidé unavení. Společnost je apatická, žerty a posměch, vykradený kostel, anonymní telefonáty a dopisy. Někdy máte pocit, že je vaše povolání faráře v nejateističtější zemi světa zároveň to nejsmutnější.
Nedokážete se ubránit otázce, kdo za to může? Odpovědi naskakují v pořadí, v jakém jednotlivé hypotézy prověřujete: mohou za to komunisté, může za to Bílá hora, KDUČSL, falešný prorok JLH nebo snad Lutherova individualistická reformace? Není to zcela jisté, a tak hledáte blíž kolem sebe: nemohou za ten marasmus a zvlažnění ty staré babičky, jejichž děti nikdy nikdo neviděl, nemohou za to ti rodiče, kteří nikdy své potomky autem do kostela nepřivezou? Ale ani tahle hypotéza není zaručená.
Nemůžu za to nakonec já? Že jsem podruhé ženatý, že mi hnijí jablka na stromech, že se nestarám o hřbitov a mám špinavé auto? Bludný kruh se stahuje jako smyčka kolem vašeho krku. Hledání viníků nebere konce; na jedné straně skončíte a na druhé můžete začít. Ale je to falešná cesta. Nedoberete se vůbec ničeho, pouze se stanete zatrpklým, divným patronem.
Když jsem o svých úzkostech hovořil se synodálem Jiřím Hůlkou z náchodského sboru, doporučil mi k přečtení jeden příběh. Asi se nikdy nestal a je podobně jednoduchý a naivní jako některá podobenství z evangelií. Zaznamenal jej Scott Peck v knize o vytváření komunit „V jiném rytmu“:
Jeden starý, kdysi velmi slavný klášter v důsledku těžkých časů upadal. Převalily se přes něj osvícenství a sekularismus minulého století, ztratil všechny filiálky a nakonec zůstalo už jenom pět mnichů, starších sedmdesáti let. Opat a čtyři další. Bylo jasné, že řád vymírá.
V hlubokých lesích obklopujících klášter byla malá chatrč, kterou čas od času užíval jako poustevnu rabín z blízkého města. Z mnichů se po mnoha letech modliteb a rozjímání stali tak trochu okultisté, a tak vždy vycítili, kdy je rabín v poustevně. „Rabín je v lesích, rabín je zase v lesích!,“ šeptávali si. Opata, který se trápil nad zkázou řádu, jednou napadlo rabína navštívit a zeptat se ho na radu, jak klášter zachránit.
Rabín opata velmi mile přijal, ale projevil mu jen svůj soucit. „Vím, jaké to je. Duchovno z lidí odešlo. Ve městě je to stejné, do synagogy už skoro nikdo nechodí.“ A tak starý rabín a starý opat bědovali spolu. Četli společně z tóry, debatovali o filosofických otázkách, čas ubíhal a opat musel odejít. „To je úžasné, že jsme se po tolika letech dali dohromady. Nemohl bys mi opravdu nic poradit, co by zachránilo můj skomírající řád?“
„Ne, je mi líto,“ odpověděl rabín, „neporadím ti. Jediné, co ti mohu říci, je, že Mesiášem je jeden z vás.“
Když se opat vrátil, mniši se kolem něho shromáždili a vyzvídali: „Tak co řekl rabín?“
„Nemůže nám pomoci. Jediné, co mi na odchodu řekl, zní velmi tajemně: Mesiášem je prý jeden z nás. Nevím, co tím myslel.“
V následujících týdnech a měsících na to mniši pořád mysleli. Kdo z nás by mohl být Mesiášem? Jistě opat – je naším vůdcem více než jednu generaci. Ale co když myslel na bratra Tomáše? To je jistě svatý muž, muž světla. Jistě nemohl myslet bratra Elreda. S věkem se stává stále vrtošivějším. Ale když o tom člověk přemýšlí, přestože nám je trnem v oku, nakonec má vlastně vždycky pravdu. Možná rabín myslel na bratra Elreda. Ale jistě ne na bratra Filipa. Je tak pasivní, opravdová nicka! Jenže má jakýsi nadpřirozený dar vždycky být tam, kde je ho třeba. Najednou se prostě zázračně objeví po tvém boku. Možná, že Mesiášem je Filip. Samozřejmě, že rabín nemohl myslet na mě. Jsem jen obyčejný člověk. A co když myslel? Copak bych já mohl pro Boha tolik znamenat? Když tak o tom přemýšleli, na základě možnosti, že by jeden z nich mohl být Mesiášem, začali se staří mniši jeden k druhému i sami k sobě chovat s mimořádným respektem.
Klášter se nacházel v krásné přírodě, a tak se stávalo, že sem občas někdo zavítal, aby se prošel kolem nebo oddal meditaci v chátrající kapli. A tu návštěvníci pocítili onu zvláštní atmosféru mimořádné úcty, která staré mnichy obklopovala, jakoby z nich vyzařovala a prostupovala klima onoho místa. Bylo na tom něco podivně přitažlivého. Aniž návštěvníci věděli proč, začali se do kláštera vracet stále častěji. Přiváděli své přátele, aby jim to zajímavé místo ukázali. Pak se stávalo, že někteří mluvili se starými mnichy víc a více. Po nějaké době jeden člověk požádal, zda by se k nim nemohl připojit. Potom další a ještě další. Tak se po několika letech stal klášter znovu sídlem vzkvétajícího řádu a díky rabínovu daru mohutným centrem spirituality celé říše.
Je to jen příběh. Zřejmě se nikdy nestal a kdybychom chtěli, aby se něco podobného odehrálo i mezi námi, možná bychom byli zklamáni, že ho nelze samozřejmě napodobit. Ale ten příběh vystihuje geniálním způsobem, co je důležité pro každé společenství Kristovy církve: v pokoře pokládat druhého za přednějšího sebe sama. To musí platit za všech okolností. Stýskání, obavy, nervozita jsou slepou cestou. A už to dopadne s církví v Evropě jakkoli, musíme si uchovat vlastnosti, o které by nás žádné vnější okolnosti neměly připravit, protože vycházejí z toho, co udělal Bůh pro nás, a ne my pro něho. Pro tíseň času nesmíme zapomenout na to, co stále platí. Lásku a úctu k bližnímu, naději pro sebe i druhé, pokoj, který není z tohoto světa. Tak, jako kapitán nemůže opustit potápějící se loď a zapomenout na slušné vychování a bonton gentlemana, naopak si na můstku ještě zapálí dýmku a nalije whisky, nemůže ani církev hysterčit v nouzi. Vždy se nic nemůže změnit na tom, jak bohatě byla obdarována.
A kdoví, zda se Ježíš vzápětí neprobudí, a neporučí větrům i moři? Určitě je Mesiáš někde mezi námi.