V rozhovoru pro prosincového Protestanta uvádí Milan Mrázek, že jsem k němu na podzim roku 1978 přivedl sedm lidí. Podle mne byli čtyři, byli mladí, ale do kostela chodila pravidelně jen Dáša. Podzim uvedeného roku jsem začínal v bohunické věznici, po dvou inspirujících procesech jsem se stěhoval do Plzně a podzim skončil na Borech.
Jedno odpoledne pozdně letní neděle 1979 jsem potkal na Zelném trhu Tondu Pohlodka. Svěřil se mi, že jde z přednášky o náboženství, ale že to „nebylo ono“. Napsal jsem to našemu Martinovi na vojnu do Humenného. Odpověděl: „Je třeba zajít za Milanem Mrázkem a požádat ho, ať dělá přednášky o náboženství křesťanském i mimokřesťanském ve volném kroužku.“
Poslušně jsem po domluvě přivedl čtyři mladé zájemce k Milanovi. Na mou žádost vykládal pozoruhodné o monotheismu severoamerických Indiánů. Byl výsledkem misie kanadských Indiánů, ovlivněných velmi rannou misií z Evropy. Pak jsem už na pondělním kroužku nebyl
Pořad pondělních přednášek s diskusí se tedy scházel podle mé paměti od podzimu 1979 po všechna ta nesnadná léta až po soudobé časy. Témata se zprvu určovala podle zájmu posluchačů. Pořad schůzek byl neformální, bez modliteb a zpěvů. Prostředí bylo krajně tolerantní
S Milenou, mou ženou, jsme byli rádi, že se „naše mládež“ z okruhu Charty 77 a „brněnskeho undergroundu“ pravidelně schází na legální platformě a nepřijde tak brzy do neštěsti jako tři mládenci předcházející rok: dva Petrové a Libor. „Tři z Brna“ se jmenoval fejeton Heleny Klímové, dnešní mluvčí Charty.
Tu a tam bylo třeba varovat před tím, aby se strojopisná četba, Infochy a Svědectví nevyměňovaly přímo ve sborové místnosti. Chodili sem katolíci i nekatolíci, evangelíci i neevangelíci Byli jsme rádi, že jsme měli kam poslat mladé lidi, kteří chtěli „vědět něco o křesťanství“. Méně jsme byli rádi, že některé skupinky odcházely „po Mrázkovi“ dodiskutovat látku do blízkých hostinců a vystavovali se občas „perlustraci“ VB podle pokynů příslušníků StB, kteří „pondělky“ nevtíravě (agenturně) sledovali a tu a tam Milana Mrázka varovali. Ale odradit se nedal.
Milan Mrázek mi někdy referoval o lidech i jejich otázkách, měl radost, že kroužek sílí a neutuchá. Radostně mi sdělil, že ekumenických překladů Písma se přes kroužek rozběhlo přes 110. Také tehdejší kurátorka sboru, doktorka Pilátová, se pondělků horlivé jeden čas zúčastňovala a sama vedla zásadní hovory s mládeží, zvláště s Benem.
Staré církevní struktury tu a tam protestují proti nikým nevyslovené myšlence že se v době normalizace přece „nemohli všichni faráři vystavit risiku odnětí souhlasu“ To je pravda Také je pravda, že faráři měli jednat opatrně a odpovědně, ale také se nebát, jako se nebál Milan Mrázek.
V době normalizace stačilo, aby faráři a presbyteři konali to, co má a také může evangelický sbor konat. Milan Mrázek se nebál přednášet a diskutovat o Komárkové a o Patočkovi nebál se s mladými lidmi hledajícími pravdu probírat nejaktuálnější a nejpalčivější otázky křesťanské existence.
A když začal probírat systematicky evangelium Markovo, začal chodit pravidelné i povodni iniciátor: Tonda Pohlodek, náš dvorní knihkupec.