Žijeme ve svobodném světě. Jak je pak možné, že cítíme takovou bezmoc? Proto, že si mocní bez skrupulí ukrajují ze svobody slabších? Že za peníze, nabídku slevy, za nějakou odměnu si lze koupit všechno včetně mínění většiny? Že dostatečně široká mediální masáž, atraktivní jednoduchý populismus nakonec zválcují vše ostatní? Že co není efektivní, nemá žádnou hodnotu? Rozmáhá se jakási rozostřenost, nejsou zřetelné cíle ani cesty. Pojem pravdy, zdá se, ztrácí smysl. Tušíme, že naše skutečnost, náš svět jsou nějak pokřivené, ale dostáváme se do obtíží, máme-li tu pokřivenost, tu deformaci nějak popsat, pojmenovat. Žijeme ve svobodném světě. Přesto jsme bezmocní. Balancujeme na okraji propasti zvané rezignace, anebo jsme aspoň hluboce nejistí, vnitřně otřesení. Proč si právě v těchto dnech připomínáme Jana Palacha více než v letech předchozích? Jen proto, že tohle výročí je zrovna kulaté?
Janova matka Libuše Palachová napsala jako poděkování za kondolence: „Jedinou útěchou v mé velké bolesti je mi vědomí, že obětoval svůj život za ideály pravdy a svobody, za svou vlast, a věřím, že jeho čisté oběti nebude zapomenuto.“ O oběti můžeme mluvit v několikerém významu. V souvislosti s Janem Palachem jde o oběť dobrovolnou, svobodnou, ve vztahu ke společenství, jehož je obětovaný součástí, ve vztahu k jeho aktuálnímu stavu a v perspektivě naděje. Taková oběť je prostorem skutečné svobody. Nezařaditelná do stávajících poměrů, neměřitelná efektivitou, vymykající se běžnému, tato oběť paradoxně napravuje pokřivenost světa, vyjevuje pravdu, prolamuje bezmoc. Je proti-osudová, anti-fatální. Taková oběť umožňuje život (druhým, ale tím život vůbec), prostředkuje smysl a perspektivu. Vrací důstojnost a naději. Bolestně oslovuje svědomí. Otvírá budoucnost. Naši budoucnost.
Hranice naší svobody nám neurčuje nikdo zvenčí, určujeme si je sami… Před svobodnou volbou stojíme každý den, každou minutu. Čeho si budeme všímat? Nač budeme myslet? Co bude pro nás podstatné, co uděláme? Rozjímejme v tichu…