Náš vztah k přítomnosti určuje mimo jiné informovanost o minulosti. Kriticky rozpoznávat ve vlastní minulosti rysy dobré i znelidšťující znamená otevírat si dveře k budoucnosti. Kritický pohled do minulosti není zbytečnou oklikou, aleje nutný pro odhalení určitých mechanismů, vnitřních i vnějších, které mohou člověka ovládat.
Zvěřejňujeme několik dokumentů, které ukazuji strategii StB vůči protestantským církvím. Nebyla to organizace všemocná, ale zasahovala mnohokrát mnohými způsoby do svědomí jednotlivců i do struktur nejrozmanitějších společenství a institucí. Pomocí vzdělaných agentů dokázala proniknout nejen do Křesťanské mírové konference a Pacem in terris, ale i do Světové rady církví. Spolupráce agenturní sítě StB s obdobnou síti KGB pak např. dovolovala usměrňovat tok finanční pomoci plynoucí z fondů SRC na různá revoluční hnutí v nejrůznějších částech světa. Mnohá dvojznačná prohlášeni církevních představitelů ve východních zemích dnes vidíme v novém světle. Podobně autocenzura dostávala své hranice nejen díky dobrému „čichu“, co ještě projde a co už ne, ale i díky laskavým návrhům a doporučením bdělých strážců a dohlížitelů nad církvemi při „otevřených“ rozhovorech s bratřími.
Dokumenty jsou z let 1987 a 1988, kdy již byla překonána přechodná nerozhodnost ÚV KSČ (1986–7) a nastoupil opět kurs „definitivního“ skoncování s opozicí. StB byla reorganizována. Do popředí se dostali mladší a perspektivní důstojnici. Situace v protestantských církvích byla ovšem zmapována již dříve a několikrát, jak o tom svědčí např. studie P. Černého „Církve a náboženské společnosti v ČSSR“ č. 2 (SVC MK ČSR, Praha 1985). V jubilejním roce 1988 bylo mnohé připraveno. Agenturní síť již sice dávno fungovala, ale dokumenty ukazují, že ještě bylo možné leccos zdokonalit.
Pohled pracovníků StB je samozřejmě jednostranný a zjednodušující. V církvi nebyla jen Nová orientace a na druhé straně jen celkem fungující agenturní síť. Dokumenty jsou však cenné tím, že odhalují mechanismus, jehož rozkladný vliv byl nepopiratelný.
Pokud si nepřiznáváme, že i my jsme tohoto odlidštěného mechanismu byli součástí, pak nás minulost může svými drápky stahovat zpět. Zcela pohltit však může minulost pouze toho, kdo se bojí přiznat, že selhal. Bojí se snad někdo, že pro něj není odpuštění? Této hrozné pověře Petr nepodlehl, Jidáš ano. Dokumenty otvírají minulost, na nás však je, abychom svou kajícnickou kritičností otvírali budoucnost.
15. 2. 1991