Literární obtýdeník Tvar (1994/16) v rubrice „Společnost pro politiku 94“ přináší sondy do naší evropské společnosti od tří autorů: Tomáše Hájka, Jana A. Duse, Ondřeje Přerovského. Tři autoři si vzali na mušku masovou společnost. Nestřílí si z čtenářů, ale ani ne z kultury. Jsou zaujati některými sociologicky registrovatelnými projevy masové společnosti s postmoderními rysy.
Tomáš Hájek vidí změnu, která již přichází. Očekává, že přijde někdo, kdo osloví dnešního člověka. V devadesátých letech se již nesetkáváme s člověkem masovým, ale ještě s horší odrůdou – s „post-masovým“. Dle autora tento typ člověka již není schopen reflexe. Je manipulován harmonicky a celistvě. Ale díky komunikační revoluci je i takto polovzdělaný post-masový člověk moudrý, protože rozlišuje na podstatné a nepodstatné. Rozlišuje lépe než rozervaný intelektuál minulých staletí (typ Fausta). Tento nový typ moudrosti prý vstupuje bez pomocných berliček analogií do nového věku. Stává se metafyzicky emancipovaný. A bude osloven někým, kdo jednoduchým způsobem osloví lidstvo.
Čtenáře ovšem napadne: je možné post-masového člověk nazvat moudrým, není-li schopen reflexe? Není to spíše instinktivně se orientující chytrost, kterou měl např. i Švejk, ačkoliv žádnou komunikační revolucí neprošel a reflexe mu schází totálně? Moudrost má v sobě něco vznešeného, co ukazuje k rozhodování. Čekal by snad moudrý člověk na vůdce s jednou jasnou větou, která zapálí? Naděje post-masového člověka nesdílím, ale narůstání post-masové mentality je jistě alarmující.
Ondřej Přerovský navazuje na myšlenky Arnolda Toynbeeho, který již před padesáti lety „pravil“, že západní civilizace zaniká. A soustřeďuje se na analýzu uzavřenosti masové společnosti do pevného trojúhelníku: masy – moc – média. Na vrcholu stojí koncentrovaná moc politická a ekonomická. Základem jsou masy manipulované médii masové komunikace. Naši dobu autor charakterizuje jako dobu komunikační nemoci. Komunikování není již chápáno jako spolupodílení se s někým na něčem, ale jen jako přenos informací. A po této stránce jsme přeinformováni. Řešení vidí Přerovský v nezávislých médiích. Mnoho času nezbývá, protože zatím ještě nejsme v italských souvislostech, kde televizní magnát hýbe – čím vším?
Nezbývá než autorovi přitakat. Jak se dají vyhrát volby za pomoci médií, ukázal přece nedávno i Vladimír Mečiar. Podobně své voliče získal v předvolebních televizních diskusích vůdců stran i Jörg Haider. Mediální manipulaci odolá jen minimální část společnosti.
Jan A. Dus zkoumá téměř sociologicky, kdy se společenství mění v masu. Masovost společnosti nevidí jako její všeprostupující předznamenání. Masa není „mnoho lidí“, ale je „extrémní formou lidského společenství“. A jedinec se stává součástí masy, v níž z žebříčku hodnot se jedna stane náhle dominantní a člověk pak jedná jako ostatní – třeba v přeplněném hořícím dopravním prostředku. Celé větší společenství se však může stát masou. Taková masa se pak vymezuje vůči svému okolí. To co je jiné, je nepřátelské a je to potřeba zničit. Cílem je zničení nebo zotročení všeho jiného. Dus zde navazuje na myšlenky holandského theologa K. H. Miskotteho, který reflektuje situaci roku 1939 – pozoruje rostoucí zmasovění Evropy.
Uvědomělé navazování na naše duchovní předchůdce je metoda, která prostupuje celý Dusův článek. Nevyhlíží nového člověka. Možnosti post-masového člověka jsou různorodější než u předcházejících autorů. Nepovažuje sice za možné, že by masa sama zmizela ze scény a rozplynula se v proudu nějaké univerzální individualizace, ale nevidí to tak beznadějně. Počítá s tím, že masa má přitažlivost díky vyspělé technice a propracované psychologii (masové televizní diváctvo, náboženské sekty). Vidí přinejmenším dvě cesty, jak masovosti unikat, popř. uniknout manipulaci, která je průvodním znakem masové společnosti: rozumovou reflexí a křesťanskou vírou.
Připomene nám, že i rozumová cesta má svá úskalí. Člověk může upadnout do léček „senzačních odhalení“, např. židozednářských světových spiknutí, která nabízí pocit svobodného prohlédnutí. Účinnou obranou je hledání masového myšlení v sobě samém a svobodného myšlení ve svém okolí. Selže-li rozum, vol raději důvěru než podezírání a lásku než nenávist. I zde můžeš sejít na scestí nekritického milování hříšníka (postoj J. L. Hromádky v padesátých letech) nebo zas nenávisti, kdy podsouváš všem Němcům kolektivní morální vinu – jak upozorňuje Karl Jaspers.
Jako zvláštní cestu nám nabízí Dus křesťanskou víru, která láme zakřivení v sebe sama, jak připomíná Luther. Prolomení se děje díky Kristu – „ten vstupuje do lidského života do jeho soběstředné uzavřenosti ve stejnorodé mase (např. k fundamentalistovi Pavlovi před Damaškem) a vystupuje s ním do svobodné otevřenosti k jinačímu bližnímu.“
Dus ve svém zamyšlení vidí předchůdce ve víře, kteří vzdorovali masovosti a navazuje na jejich úsilí. Sám sebe považuje za toho, kdo je vydán moci, která je protimasová, která byla masou zavržena a ukřižována, a přesto vytváří kontinuitu svobodných, nemasových lidí.
Miloš Rejchrt v Listech nemluví o masovém a post-masovém člověku. Zamýšlí se nad konzumní společností a ve svém kladném přístupu ke skutečnosti jde ještě dál než J. A. Dus. Svůj článek nazývá provokativně „Chvála konzumní společnosti“ (Listy 1994/23).
Při ohledávání terénu s odkazem na americkou zkušenost E. Koháka nás upozorní, že reklama není všemocná. A dále, že ani výroba nediktuje, co si máme kupovat, i když může vyrábět skoro všechno – ne však lidské potřeby a lidská přání. Historickým odkazem nás upozorní, že konzumní společnost pouze rozšiřuje okruh těch, kteří konzumují – „až do 19. století žilo lidstvo konzumentsky jen ve svých elitách. Vznik moderní konzumní společnosti znamená, že elitářský životní styl se demokratizuje. My všichni jíme zhruba totéž co papež, většina žen si obléká přibližně stejné jako britská královna… konzumní společnost není v dějinách lidstva nový jev. Nové je to, že se – alespoň v našich okolních zeměpisných souřadnicích – týká většiny.“
Rejchrt připomene také klady konzumní společnosti – a záleží na nás, jak ušetřeného času využijeme. Walkman nám do hlavy může vštěpovat rytmizovaný hluk nebo lekce anglické konverzace.
Ukáže nám, jak chválíme Boha za to, zač se ze setrvačnosti chválí již po staletí. Dovedeme děkovat, že Hospodin „nasycuje dobrými věcmi ústa tvá“, ale nedovedeme poděkovat za dobrodiní počítače nebo faxu. Nedovedeme prosit, aby Pán tyto dary požehnal, aby nám přinesly užitek a jeho jménu chválu.
Nefandí jednostranně konzumu a ví o nebezpečích. Právě proto, že konzumní společnost vyzývá k hýření, je křesťanům zapotřebí, aby dovedli být zdrženliví a dovedli vděčně využít toho dobrého, co konzum také nabízí, a toho dobrého se přidrželi.
Ukazuje, že z dezorientovanosti křesťanů nevyvádí ani encyklika Jana Pavla II. „Centissimus annus“, neboť nevytváří kladný a odpovědný vztah ke konzumu. Encyklika sice mluví o odpovědném spotřebitelství, odpovědném konzumentství, ale konzumentství nikde nedefinuje kladně, pouze negativně. Všímá si pouze patologických forem konzumentství: drog a pornografie. Také užití kategorií „mít“ a „být“ je v encyklice postiženo tímto defektním pojetím konzumenství – největší nebezpečí je viděno ve vlastnění. Rejchrt však namítá, že vlastnění není jen od zlého a patologický vztah k vlastnění spočívá právě v touze něco mít, abych něco byl. S dobrým vlastněním a odpovědným konzumentstvím encyklika vlastně nepočítá.
Závěrem Rejchrt připomíná, že touha být jako Bůh – ono pošilhávání po blahu, které si podle našeptávače pro sebe rezervuje Bůh – to je odvěká touha člověka. Ačkoliv reklama pracuje s nevědomými vrstvami naší duše a nevíme, co vše v nás může způsobit, o to víc v nás může pracovat modlitba, meditace, zpěv, liturgie. Ti, kdo „dobrořečí Hospodinu za jeho dobrodiní a v něm skládají svou naději, potom neskládají svou naději v konzumní společnosti, ale vše, co konzumní společnost nabízí, si dovedou přebrat, toho dobrého se drží a v tom dobrém rozeznávají Boží dobrodiní.“
Dva křesťanští myslitelé (Dus, Rejchrt) nejsou naivními obhájci dneška, vidí nebezpečí, ale nepodléhají apokalyptickým vidinám.