Praha konečně dostala památník T. G. Masaryka. Nádherné Španielovo dílo, nejvydařenější z pomníků prvního prezidenta republiky, bylo umístěno na Hradčanské náměstí, před Salmovský palác, čelem k hlavnímu vchodu a vjezdu na Hrad. Nebylo to samozřejmě úmyslem těch, kdo na tom místě památník zřídili, ale pomník je zhmotněnou otázkou a výčitkou. Proč jste nechali obnovitele státu před branou? Proč jste ho nevpustili dovnitř, až na třetí nádvoří? Bezpočet turistů ze světa i návštěvníků z republiky smí branou projít a pokračovat ke korunovačnímu chrámu a dál k budově zemských sněmů a královských jednacích síní a kanceláří. Ale obnovitel státu se z vašeho rozhodnutí smí tím směrem jenom dívat?
Masarykův pomník patří nad každou pochybnost před hradní katedrálu, čelem k sídlu prezidenta České republiky, s Plečnikovým obeliskem po pravici. Diskutovat se dá pouze o tom, zda by vhodnější místo pro památník prezidenta osvoboditele bylo po pravé či levé straně sochy sv. Jiří. Ale prostor mezi hlavní chrámovou věží (ty dvě na západní straně jsou jen dobře míněná novodobá přístavba) a obeliskem je pro hlavní pražský pomník T. G. Masaryka jediné slušně možné, jediné vskutku důstojné místo. Pomník kohokoli jiného samozřejmě nepřichází v blízkosti korunovační katedrály a úřední budovy českých králů a místa zemských sněmů v úvahu. Ale hlavní pomník T. G. Masaryka zase patří právě tam a nikam jinam.
Kdy to politická elita hlavního města a republiky konečně pochopí? Prozatím nechtějí mít Masaryka na správném místě. Prozatím jim totiž na obnoviteli státu stále něco překáží. Dnes dokonce i ti, kdo si Masaryka upřímně váží a kdo se domnívají, že jeho duchovní odkaz i pochopili i přijali, stále ještě nevědí, v čem byl zdroj jeho síly a jeho životního díla.
Nechápou totiž a odmítají Masarykovo pojetí českých dějin, vycházející z pojetí Palackého. Nechápou, že je propast mezi pojetím Masarykovým a pojetím Josefa Pekaře a že neodmítnout Pekařovo pojetí radikálně a výslovně znamená obrátit se zády k tomu, co bylo v českých dějinách nejskvělejší, evropské, světové, co razilo cestu moderní humanitní demokracii. Dnešní česká kulturní elita stále ještě nerozumí ani Masarykovi ani českým dějinám. Oba snad nejradikálnější Pekařovy kritiky, jednak Jana Slavíka, jednak F. M. Bartoše, stále ještě míjí bez povšimnutí. Proto Masaryka hluboce podceňuje, především jako filosofa českých a světových dějin, ale potom i jako politika.
Dnes ještě požívá v české kulturní a politické elitě Josef Pekař úcty tak nezaslouženě obrovské a T. G. Masaryk úměrně tomu úcty tak nezaslouženě malé, že návrhy na umístění Masarykova pomníku na třetí hradní nádvoří (také synodní rada ČCE o to požádala) musely být odmítnuty. Za těchto okolností je příjemným překvapením, že prvnímu prezidentu republiky nakonec vybrali místo jen několik málo kroků před hlavní hradní branou, tedy téměř už na Hradě. Znamená to, že jednou bude mít Masaryk na Hradě dva pomníky. Bude to krásným oceněním jeho významu.