Faráři jako rozhodující instance?
Poslední synod ČCE (2023) nabídl farářům možnost, že záleží na jejich úvaze, zda požehnají nebo nepožehnají stejnopohlavnímu svazku. Někteří křesťané jsou tímto řešením spokojeni: svědomí farářů a farářek není znásilňováno, a záleží tedy na jejich přesvědčení, zda budou či nebudou žehnat. Faráři a farářky se stanou tou poslední a nejdůležitější instancí, která má v rukou osud svých spolubratří a spolusester. A to je podivné. Staneme se církví, která bude rozštěpena na privilegované a druhořadé. Profesionální pracovníci církve budou mít právo rozhodovat o občanských právech ostatních členů církve, což je z hlediska právního nespravedlivé a protiústavní. Z hlediska náboženského je stejnopohlavním svazkům nadekretován úkol vyhledat si faráře či farářku, kterým nevadí, že žadatelé jsou stejnopohlavním párem a chtějí mít stejná práva a povinnosti jako páry heterosexuální.
Teologické důvody nebo předsudky?
Jaký teologický důvod nedovolil najít jiné řešení? Řekl bych, že žádný teologický důvod, ale obyčejný lidský předsudek o méněcennosti stejnopohlavního svazku. Jde o předsudek, že lesbické ženy a muži gayové jsou nábožensky i morálně nečistí – před Hospodinem i před lidmi. Homosexuální vztahy jsou stále v některých státech kriminalizovány, v některých naopak již přes padesát let nejsou považovány za nemorální nebo za trestný čin. Je tedy na nás, zda se odvážíme nebo neodvážíme dehonestovat ty, kteří mají stejnopohlavní orientaci. Jestliže však erotické a sexuální prožitky považujeme za legitimní součást lidského života, pak bychom měli vzít vážně, že lesbické ženy a muži gayové jsou normálními a morálními lidmi, nábožensky stejně čistými jako heterosexuálové.
Klinická zkoumání jednovaječných dvojčat v minulém století dovolila vyslovit hypotézu, že oba dva jedinci se rodí s vrozenou heterosexualitou anebo stejnopohlavní orientací. Vědci 21. století se kloní k hypotéze, že i jednovaječná dvojčata získávají sexuální orientaci až po porodu, a nic není zakódováno v genech ani předurčeno Bohem. Některá jednovaječná dvojčata jsou od narození homosexuálně, některá heterosexuálně orientovaná, u některých dvojic je jedno orientováno heterosexuálně a druhé homosexuálně. Vědecká debata je tedy zatím nedořešená. Nicméně pro nábožensky smýšlející je možné říci, že homosexuální i heterosexuální aktivity jsou stejně přirozenými projevy lidské sexuality. Neměli bychom tedy upřednostňovat nebo dehonestovat jednu orientaci na úkor druhé.
Na synodu ČCE někteří synodálové žádali odložení debaty o homosexualitě a o žehnání stejnopohlavním svazkům. Někteří zase své nadřazené stanovisko vůči homosexuálům dokládali biblickými texty. Opomenuli však text o hudebně nadaném pastýři, tedy budoucím králi Davidovi a princi Jonatanovi, kteří uzavřeli Hospodinovu smlouvu a žili pak společně v jednom domě, sdíleli jedno lože a splynuli spolu. V té době jejich svazek uzavřený před Hospodinem nikoho neurážel a nebyli kritizováni, že jejich svazek rozvrací manželství druhých. David byl touto smlouvou chráněn a mohl žít na královském dvoře.
Podobně je to s dnešními stejnopohlavními svazky po stránce právní. Budou-li uznáni za manžele, budou moci po sobě dědit nebo dostávat informace o zdravotním stavu dítěte, o které se společně starají. Lesby a gayové jsou prostě stejně morálně čistí lidé jako heterosexuálové. A jsou také stejně hříšní jako heterosexuálové. Navíc v naší církvi pracují faráři, kteří o sobě veřejně vyznali, že jsou gayové. Jejich pastorační, kazatelská i katechetická služba je stejně kvalitní jako práce farářek a farářů heterosexuálního zaměření.
Příští synod by si za krédo svého jednání měl vzít prosbu apoštola Pavla, že nemají setrvávat ve sporech, ale mají být k sobě tolerantní a jedni druhé za důstojnější sebe míti (Fp 2,3).
Pro dítě rodinu jakéhokoli typu
Že stejnopohlavní manželé nebudou umět vychovávat děti? Heterosexuální rodina Izáka a Rebeky vychovala z dvojčat dva antagonisty: Ezau byl oblíbenec Izáka, Rebeka si oblíbila Jákoba. Dokonce mu pomohla podvodně získat privilegia prvorozenství. Svého prvorozeného syna takto připravila o to, na co měl nárok. Jak moc bylo toto manželství dvou heterosexuálů vzorové? Nakonec se bratři smířili – jako starci. Nemeditujme příliš o mužských a ženských vzorech či rolích. Jákob byl dlouho nepovedeným a lstivým synem. Role jsou jistě důležité a dítě se hodně naučí, ale důležitější jsou prožitky bazální důvěry. Jde o období od narození do tří let – a rozhodně je zažije spíše v rodině jakéhokoli typu než v kojeneckém ústavu. Bez životní zkušenosti bazální důvěry se dítě vyvíjí jinak. Stává se deprivovaným jedincem, a to na dlouhý čas nebo na celý život. Deprivanti mohou vyrůst mezi heterosexuály i homosexuály, popř. v kojeneckých ústavech. Kterákoli rodina může selhat. Nemusí, ale může se to stát.
Citových deprivantů neschopných empatie má každá společnost asi 1 %. Jsou to lidé inteligentní, vzdělaní, úspěšní v kterékoli profesi. Nicméně jde o sociální tupce, kteří jdou bezohledně za svými vizemi. U nás jde tedy asi o 100 000 lidí, a tak je zapotřebí se bránit proti sociálně bezohlednému jednání jedinců na různých úrovních společenského života. V naší době se již homosexualita se neřadí mezi katalyzátory společenských problémů, ani mezi nábožensko-morální delikty. Společenským problémem se stává jednání sociálně necitlivých lidí, neochotných vcítit se do situace druhého člověka. To je společenský i náboženský problém, alespoň podle apoštola Pavla ano. Proto říká: „Jedni druhé za důstojnější sebe mějte.“
Ježíš a manželství
Ježíš ze sexuálních orientací nečiní zásadní měřítko života víry. Lze říci, že je to pro něj věc intimní, nikoli kardinální, jak o tom svědčí podobenství o posledním soudu. Rozhodujícím měřítkem je empatie, schopnost vidět potřebné a snaha stát se pomocí, požehnáním pro všechny čeledi země. A této empatie jsou schopni lidé všech národů: napojit, nakrmit, obléci nahého, zastat se na veřejnosti zostuzeného, navštívit vězněného, navštívit nemocného. „Co jste učinili jednomu z těchto nejmenších mých bratří, mně jste učinili.“
A když Ježíš zmíní manželství, hovoří o krizi heterosexuálních manželství. Kritizuje tvrdost mužského srdce, kritizuje pokrytectví mužů, kteří přivedou k soudu ženu přistiženou při cizoložství, ale muže cizoložícího s onou přistiženou, toho nepřivedou. Ježíš nekritizuje praotce Abrahama, že měl dvě ženy, praotce Jákoba, že měl čtyři ženy, nekritizuje otce soudce Samuele, že měl dvě ženy. Ježíš nereguluje sexualitu, ale kritizuje tvrdost mužského srdce, přezíravost a odsuzování druhých lidí. Proto varuje „Nesuďte, abyste nebyli souzeni.“ Teprve pastorální epištola 1. Timoteovi vytyčuje manželství jisté meze. Biskupovi doporučuje, že má žít jen s jednou ženou a dbát o rodinu, a bude-li mít rodinu v pořádku, pak lze předpokládat, že se bude dobře starat i o církevní společenství.
Znehodnocení sexuality v církvi
Církevní lid se o sexualitě stydí hovořit po staletí. Vlivný církevní otec Augustin znehodnotil sexualitu tím, že ji zredukoval na nástroj pro plození dětí. V knize De civitate Dei velmi podrobně vysvětluje, že sexualita je temná živočišná síla a sexuální styk je hříchem. Dojde-li však k početí, lze takový styk tolerovat. Augustin výslovně tvrdí, že žena nesmí prožít orgasmus, kdežto muž musí, aby došlo k vysemenění a početí. Žena nemá právo styk zavrcholovat orgasmem a propadat tak animalitě, má jej prožít bez orgiastické slasti. Její povinností je posloužit muži tak, aby mohlo dojít k početí, pak porodit a vychovávat děti.
V raném i vrcholném středověku byl sexuální styk církví kriminalizován. Při zpovědi v mnohých zemích pod tvrdou kontrolou kněží díky tehdy populárním zpovědním zrcadlům: Spojil ses se svou manželkou nebo i jinou ženou zezadu, po způsobu psů? Učinils-li tak, budeš se kát po deset dní o chlebu a vodě…. Spojil ses se svou manželkou v den Páně? Musíš činit pokáním čtyři dny o chlebu a vodě… Poskvrnil ses se svou manželkou o Velkém postu? Musíš činit pokání po čtyřicet dní o chlebu a vodě nebo dát dvacet šest sous jako almužnu. Stalo-li se tak, když jsi byl opilý, budeš se kát po dvacet dní o chlebu a vodě. Musíš dodržovat ctnost dvacet dní před Vánoci, o nedělích, o všech postech, stanovených zákonem, o svátcích narození apoštolů, o hlavních svátcích a na veřejných místech. Pokud jsi ctnost nedodržel, budeš činit pokání po čtyřicet dní o chlebu a vodě. ( Jaqcques Le Goff, Středověká imaginace, Argo, 1998, s. 130–131.) Jan Hus v České nedělní postile přichází s teologickou inovací oproti zpovědním zrcadlům. U sexu mezi manželkou a manželem sice nemění terminologii a přebírá hodnocení, že sexuální styk je hříchem, ale podle něj jde o hřích všední, po kterém zpovědníkovi nic není, nemá se na něj ptát. Všední hřích není smrtelný hřích, protože všední hřích Ducha svatého neodhání. Tedy sex mezi manžely nečiní člověka nečistým, neschopným duchovního života. Hus odsuzuje domácí násilí – to nazývá smilstvem. Slastné sexuální spojení není smilstvem, sex tedy může být slastně vychutnáván. Ani Hus nenakazuje (po roce 1412, v České nedělní postile), kdy smí a kdy nesmí manželé uskutečňovat sex.
Celibát
Biblický kánon nepožaduje celibát pro kněze. Naopak, starozákonní kněz má být ženatý, biskup má mít jen jednu ženu (1 Tm 3,2). Povinnost nežít v manželství je pro kněze nakázána v Evropě až v 10. století. Homosexuální styk mezi kněžími zakazuje výslovně IV. Lateránský koncil (1215).
Absenci sexu – tedy celibát – jako bohulibou podmínku, pro legitimní a kvalitní komunikaci se Vzkříšeným či Bohem nedoporučují ani starozákonní proroci ani evangelisté. Stoický požadavek askeze, včetně askeze sexuální vnesly do křesťanských společenství prvních staletí až mimobiblické filosofické tradice.
Co odmítá Pavel
Vedle této asketické tradice pěstovali někteří řečtí filosofové eroticko-filosofickou cestu k božské blaženosti. A proti zneužití sexuality, homosexuality a erotiky (protože filosofických hostin se účastnily i ženy-souložnice, služebnice) – tedy proti tomuto hledání božských zážitků se ve svých listech velmi tvrdě ohradil Pavel, který odmítá takové smilství jako slepou uličku. Připomíná, že tudy cesta k Bohu nevede. Pavel těmito adresnými poznámkami neodsuzuje celou řeckou filosofii. Naopak upozorňuje, že ti filosofové, kteří svým svědomím rozlišují mezi zlým a dobrým, jsou na tom podobně jako Židé, kterým zákon ukazuje, co je dobré a co je zlé, devastující, co rozkládá společenství (Římanům 2). A po etické stránce jsou na tom filosofové a rabíni a jejich následovníci podobně. Proto říká, že na posledním soudu budou bez výmluvy Řekové i Židé a samozřejmě i ti, kteří volají ke Kristu: „Pane, Pane.“
A samozřejmě, že Pavel a jeho následovníci odmítají náboženské báje o olympských bozích, protože tito bohové nejsou vzorem pro náboženský, politický ani rodinný život. V tomto ohledu Pavel souznívá s mnohými řeckými filosofy včetně Sókrata. Navíc přece autoři knihy Genesis kritizují báje (mýty) o božských pravzorech (Gn 6,1–4). Starověké náboženské archetypy s humorem sobě vlastním ponižují na duchovní nedonošence, potraty, kteří jsou schopni jen veřejného či domácího násilí.
Celibátník Hus doporučuje k poznání Boha nikoli askezi a sexuální absenci, nýbrž aktivity duchovní: modlitební, liturgické. Člověk se má aktivizovat písněmi, četbou z Písma, kázáním, každodenní otevřeností pro navštivenie Kristovo (advent Kristův). Duch svatý, navštívenie Kristovo – to jsou duchovní prostředky, které nabízí Hus. Celibát jako takový nutně nepřipravuje, ani nepřivolává advent Kristův, protože Kristus slovně promlouvá k našemu rozumu. Krista nehledáme svou vášnivostí či sexuálními výkony. Ani nepotřebujeme naši sexualitu posvěcovat modlitbou, aby se nám jevila duchovnější a Bohu přijatelnější.
Komenský v Labyrintu světa a ráji srdce
kritizuje lidstvo, že z manželství učinilo něco nedůstojného. Sám v dopisech obhajuje krásu manželství. Svou manželku oslovuje „Klénote můj, po Kristu, nejdražší“ a z biblického kánonu přebírá kladné zhodnocení sexuality. Vážil si velmi biblické erotiky – Písně písní. Proto do kancionálu, který vydal v Amsterdamu (1658, dvanáct let před svou smrtí) zařadil své přebásnění Písně písní. Sloky o důstojnosti a kráse ženy a též mírně erotické verše měly být zpívány při určitém druhu bohoslužby. Jeho přebásnění nepůsobí lascívně ani orgiasticky, přesto prudérnost pozdějších vydavatelů (v 18. století) přebásněnou Píseň písní a též některé jeho další písně vyřadila a nahradila je písněmi Paula Gerhardta a dalších barokních písničkářů. Takže ze souboru Komenského produkce máme v našem zpěvníku již jen zlomek. Zda by editoři Evangelického zpěvníku (2021) zařadili Komenským přebásněnou Píseň písní? Odvážím se říci, že nezařadili, protože jejich pojetí liturgie se dosti odlišuje od pojetí Komenského – nebo Ireny Škeříkové, která připravila kvalitní bohoslužebnou přípravu k VP z afroamerických spirituálů a tradicionálů. Všechny jsou ve zpěvníku Svítá, ale do nového zpěvníku se všechny nedostaly. (Tento pokus máme zaznamenaný ve sborníku Zbožnost, SpEK, Eman 2000).
Končím přednášku o našem neporozumění sexualitě poznámkami o písních, protože ty jsou podle Komenského vyznáním a zobrazují naše náboženské možnosti i limity. Jsou výrazem naší zbožnosti a zde platí Ježíšovo: „Podle ovoce poznáte je.“ Tedy podle písňového vyznání – podle lidské odpovědi na boží výzvu je znát, jakým hodnotám z evangelia jsme uvěřili. Podle písní poznáte, za čím si zpěváci stojí, čeho si váží, co vidí, co přestávají vidět. Nahlédneme-li do různých zpěvníků našich předchůdců ve víře, velmi dobře tak poznáváme, co nám přebývá a schází, a tak i tato vyznání nám naznačují to, co apoštol Pavel, že máme zvýšit naši schopnost druhé za důstojnější sebe míti (Fp 2,3).
Sborový den ve Velkém Meziříčí 20. 8. 2023