S nizozemským reformovaným farářem Jurjenem Zeilstrou jsme se potkali začátkem 90. let, kdy se jeho tehdejší sbor v Austerlitz rozhodl vyhledat partnerský sbor ve východní Evropě. Tuto konkrétní iniciativu jsme vnímali jako projev svým způsobem riskantní otevřenosti „na východ“. V souvislosti se současným hlasováním o evropské ústavě jsem mu poslal otázky, na něž jsem obratem dostal odpověď – spolu s krátkým článkem, který mu před jejich referendem žádné noviny neuveřejnily. Rádi ho spolu s odpověďmi otiskujeme v Protestantu.
Tomáš Trusina
Milý Jurjene, rozhodnutí pro partnerské kontakty počátkem 90. let byla vaše iniciativa. Jak se tehdejší rozhodnutí jeví ve světle nizozemského „Ne“ evropské ústavě? Došlo k tomu, že východoevropské země Nizozemce vyčerpávají? Nebo zapracoval typický holandský přístup, pocit, že společná Evropa moc stojí? A jak je to s obavami z ještě východnějších zemí, jako např. Turecka? Zdraví Tomáš
Milý Tomáši, máme se dobře, ale velice nás zklamalo hlasování našich spoluobčanů a občanek v referendu o evropské ústavě 1. června. Zdá se mi, že současné nizozemské odmítnutí nabízené evropské ústavy nemá příliš společného s motivy, které nás před patnácti lety (a v mnoha případech dlouho předtím) inspirovaly, abychom budovali kontakty s lidmi ze střední Evropy. Mnoho komentářů si přitom všímá, že Nizozemci nejsou proti Evropě, ale mnoho nizozemských občanů má silný dojem, že Evropa, pokud jde o nizozemské zájmy, se ubírá špatným směrem. Hlavní argumenty znějí:
– Brusel se stal přerostlým administrativním kolosem, reprezentace pětadvaceti zemí je značně nákladná, vliv menších zemí, jako jsou naše, se citelně snížil.
– Brusel zjevně přijímá příliš mnoho rozhodnutí. Některé skupiny se obávají, že naše liberálnější zákony ohledně drog, eutanázie, homosexuálních sňatků a pod. by mohly být v budoucnu z Bruselu zvráceny.
– Evropa znamená příliš mnoho ekonomiky, málo soustředění na hodnoty (s tímto jediným bodem souhlasím).
– Nizozemí platí v přepočtu na hlavu nejvyšší příspěvek z celé unie.
– když se zavádělo Euro, byl nizozemský gulden téměř jistě podhodnocen. Od té doby došlo k nebývalému zvyšování cen, zejména ve službách (restaurace a pod.) a maloobchodě. V očích „člověka z ulice“ to vposledu nekompenzuje žádná z rozsáhlých výhod, které euro jinak přineslo.
– Nizozemci dodržují velmi odříkavou rozpočtovou politiku, kdežto Francouzům a Němcům bylo dovoleno prolomit pakt stability. Nizozemští politici odpovědní za finance tak ve vlastní zemi ztratili tvář.
– mnoho nizozemských obyvatel nepovažuje Turecko za evropskou zemi. Mnozí se obávají masivního přistěhovalectví a levné pracovní síly. Nevěří politikům, kteří slibují, že k tomu nedojde.
– hrozbu na trhu práce představuje i vstup nových středoevropských členů, neboť přicházející pracovníci s nízkou kvalifikací jsou ve srovnání s průměrným nizozemským dělníkem připraveni pracovat za extrémně nízkou mzdu.
– nezdá se, že by nizozemští politici byli schopni všechny tyto starosti účinně přeložit na evropskou úroveň; příliš spolupracují s velkými zeměmi.
Milý Tomáši, všechny tyto argumenty nezměnily můj proevropský postoj, byť si dokážu představit, proč mnoho mých spoluobčanů nebylo nijak žhavých hlasovat pro ústavu. Velmi málo se přitom v posledních měsících užívalo argumentů, které souvisejí s budováním míru a stability. V tomto ohledu mne nezklamali pouze voliči, ale též proevropští politici, kteří setrvale zdůrazňovali pouze blahobyt Evropy. V příloze najdeš příspěvek, v němž se pokouším o jinou motivaci, který však nebyl publikován. Pohlížím v něm na Evropu jako základ pro budování míru ve světě. Ujišťuji, že Čechy máme pořád rádi. Doufejme, že rozhovor o Evropě nabere lepší směr. Tvůj Jurjen.
Evropa je mír
Jako poslední objeví ryby žijící v hloubce moře sladkou vodu. Mír už se dnes zdá být mnoha lidem takovou samozřejmostí, že si důležitost Evropy vůbec neuvědomují. Jednací stůl se nám změnil v bojiště. Humanitních úvah, vycházejících z křesťansko-židovského myšlenkového pozadí, na jejichž základě se volil právě tento způsob řešení konfliktů, se našinec v evropské ústavě nedohledá. Připadá mi, že je to škoda a taky trochu hloupé, ale není to tak důležité. Mně jde spíše o organizaci mírového uspořádání, než o materiální zabezpečení. A tak nacházím vlastně tři argumenty, proč být pro tuto ústavu. Zaprvé: Organizační a rozhodovací struktury v rozšířené Evropě musí být bezpodmínečně pružné. Zatím hrozí ochromení řídícího aparátu. Zadruhé: Kvůli důvěryhodnosti Evropy je nepostradatelná akceschopná Evropská komise a jednoznačná zahraniční reprezentace. Doufám, že Evropa bude tím, kdo zjedná mír ve střední Africe a na Blízkém východě. Zatřetí: Evropskému parlamentu schází transparentnost a kvalita. Ústava nevyřeší deficity demokracie v Evropě, ale má šanci pomoci je zmírnit. Politici však bohužel tuto jedinečnou šanci nevyužili a nepodařilo se jim vtáhnout do procesu evropské občany. V různých organizacích, církvích, školách a firmách se měla rozjet obsahová debata o preambuli a základních právech, které ústava zachycuje. Místo toho vznikl dojem, že se musí ratifikovat málo oslovující štos papírů, a tak se objevila tendence překazit počínání nahluchlých politiků. To si Evropa opravdu nezasloužila.
V roce 1995 jsem v Utrechtu ukončil disertaci na téma „Evropská jednota v ekumenickém myšlení v letech 1937–1948“. Nepočítaně proevropských argumentů z mezinárodních ekumenických kruhů, dolovaných již od konce druhé světové války, na mě ještě stále působí hlubokým dojmem.
(článek přeložila Dana Morée)