„Na počátku byl Masox“, „Hašek je Bůh“ a Smetana napsal hudbu k reklamě na projímadlo. To je asi všechno, co zbylo z křesťanství a kultury v hlavě průměrného Čecha. A o průměr by nám mělo jít především, že? Průměrný volič a konzument přece světí cestu kamkoli, třeba do pekel i do toho hajzlu… – ale se srdíčkem!
Jsme národ, který k smrti oblibuje mýty o vlastní slávě. Zahraniční zpravodajové usilovně pátrají po všech pochvalách, kterých se nám v zahraničí dostalo, a domácí zpravodajové je pro jistotu píší, kdyby jich snad bylo málo. Ó, jak jak sametoví a hebcí – není divu, že mezi nás králíček Azurit zaplul jako do peřin. Malé národy bývají obzvlášť roztomilé.
Čeští hokejisté získali zlato na zimní olympiádě v Naganu. Šampionát století, tisíciletí, ba milénia! Celý svět máme u nohou. Kdo změří, kolik je za tím tvrdé práce, krve, potu, dřiny a kolik štěstí? Díky! Ale jednou jsi dole, jednou nahoře, tak to zkrátka ve sportu chodí, jen vzpomeňte, jak to dopadlo minule!, ovšem z olympijského hesla zbyla půlka, protože: kdo by provolával čest těmhle poraženým? Štěstí si musíme náležitě hýčkat. Zvlášť, když je jinak blbá nálada a na štěstí musíme spoléhat víc než na zkorumpované politiky a vytunelované peněžní jistoty.
Je mi hořko. Když si vzpomenu, že kvůli utopené matce čtyř dětí nevyšla do ulic ani noha… Dav sportovních fanoušků lynčuje a okrádá náhodné řidiče, ale kvůli hořícím bytům našich spoluobčanů jsme nevytáhli z putyky jedinou holou lebku.
Únor je vůbec asi vhodný měsíc k tomu, aby lumpenproletariát sám opustil hospody a šel s lahví v ruce na náměstí vzývat krátkodeché mýty. Když bohové na nebi oslavují ve speciálu aerolinií, co teprve smrtelníci dole!
Je mi líto, že hokejisté asi nenavštíví ony čtyři sirotky a sólisté Národního divadla jim nezazpívají. Ale nedávám jim vinu; vím, že to ani nikdo nečeká – a to mě mrzí.
Modlím se k hokejovému bohu, aby při nás stál. Kéž dá, aby z těch Jágrů a Růžičků nikdy nebyli Šrejbrové, totiž Bácsové a Sinhové. Ale co když ten sněhulák na jaře roztaje?