Zdá se, že celé roky probíhající rozvláčná jednání o uspořádání vztahů mezi státem a církvemi se v poslední době chýlí ke konci. Avšak i kdyby se všechno podařilo vyřešit již záhy, každý jen trochu zúčastněný potvrdí, že jde o hodně spletitou otázku. V čem ta spletitost vlastně spočívá? Co je důvodem toho, že ona jednání jsou tak svízelná?
Mnozí v naší společnosti míní, že církve se ničím neliší od spolků či sdružení; různí lidé mají různé potřeby: někdo sbírá známky, někdo chytá ryby, někdo pěstuje ovoce a někdo „uspokojuje náboženské potřeby“. Vůbec se má za to, že náboženství je věcí zvláštní dispozice a že kdo tuto dispozici má, má zároveň (oproti době minulé) právo se v tomto směru vyžít: nechejte ty pošetilce provádět pošetilé úkony potud, pokud neškodí někomu dalšímu. Co se organizování týče, měla by platit pravidla stejná pro všechny a všichni se musí těmito pravidly řídit. Je smutné, že církve získaly takové renomé a že společnost je pokládá sotva za něco víc než za komunitu s poněkud konzervativními a až bizarními představami o životě. Avšak mohou (můžeme) si za to sami.
Leckterý věřící se bude hájit tím, že církve se od spolků liší svým posláním, úkolem, který jim svěřil Bůh sám. Viděno zevnitř sborů to tak (snad) je, avšak zvnějšku – čili pro ty, kteří věřícími nejsou, je to argument jen sotva pádný. Vždyť například členové filosofické jednoty či spolků na ochranu zvířat, životního prostředí, uměleckých památek a podobně cítí stejnou a leckdy i silnější touhu pracovat pro dobro lidí kolem i společnosti vcelku; leckteří jsou ochotni za svou pravdu i bojovat a trpět, přičemž filosofové mnohokrát v dějinách projevili mimořádnou (zahanbující) statečnost v tom, že odsouzeni za svou vzdělávací a kazatelskou činnost byli odhodláni případně podstoupit vyhnanství, vězení či smrt. Proč by tudíž neměla mít též filosofická jednota církevní statut? A na druhé straně i mnozí diktátoři včetně Adolfa Hitlera byli uchváceni svým požehnáním uděleným jim samotnou věčností, svou službou transcendentním hodnotám. Pouhé odkazy na transcendentní povolání tudíž sotva koho ze sekularizované společnosti chytnou za srdce. Prostí lidé alespoň u nás dají přednost spíše střízlivému a jakžtakž poctivému pragmatismu než metafyzickému tajnůstkaření. Dlužno pak natolik, nakolik nás dějiny poučily, připustit, že asi dělají dobře a že je lepší být v těchto věcech zdrženlivý.
Obecně sice platí, že mnohé organizace se svou agendou vtěsnají do spolčovacího zákona a že tudíž není žádoucí dělat mezi nimi rozdíly, neplatí to však o všech. Je jedna zvláštní sorta společenských útvarů, které se onomu zákonu nutně vymykají: těmito organizacemi jsou politické strany. Důvodem je, že politikové mají ambice získat moc a že je třeba tuto moc kontrolovat či případně omezit; pravidla pro ně musí být tudíž daleko přísnější. Zároveň však mají i různé výhody: na zákonném podkladě například dostávají od státu peníze na svou „obecně prospěšnou“ činnost. Lze snad zařadit též církve do tohoto elitního klubu jen díky tomu, že cítí určitou výlučnost?
Již slyším halasné protesty a poukazy k tomu, že církve se přece nesmí plést do politiky a že se musí dokonce politické moci vyhýbat; vždyť dějiny nám dávají bohaté lekce a moderní doba je podle všeho bere vážně. Troufám si tvrdit, že jde o pouhé klišé a že ve skutečnosti je takový argument vlastně zradou na samotném evangeliu či poslání, které každý křesťan má. Mám za to, že křesťané naopak mají povýtce politický úkol a že jde o úkol plést se do politiky přímo radikálním způsobem. Bohužel to nedělají a dokonce zapomněli, že to dělat mají. Ovšemže nemá jít přímý podíl na vládnutí; jde o přístup k politické oblasti v tom smyslu, jak působili odedávna proroci (dokonce k tomu měli v chrámu vymezený prostor) – a právě na proroky přece evangelium navazuje. Zde lze tušit návod k uspořádání vztahů ke společnosti.
Kde v evangeliu se ovšem dá najít důvod k angažovanosti pro věci politické? Politika je výraz odvozený z řečtiny, který původně znamenal to, co se týká obce, občanů, obecných věcí. Avšak zájem o tyto věci, to je právě to, co od nás evangelium žádá. S trochou zjednodušení se dá evangelium vtěsnat do jediného slova, a tím je agapé; agapé znamená lásku k bližnímu, ke každému člověku bez ohledu a zřetele na to, zda je to nepřítel či přítel, někdo zavázaný dohodou či cizí člověk, člen mého národa či národa jiného, prostě každý. Ačkoliv má tato láska širokou škálu významů a některé významy jsou intimní či osobní, určitý její náboj se týká přímo politické roviny: žádá po nás, abychom dali každému to, co jeho jest; totiž: abychom mu pomohli v případě nouze, chránili ho před svévolníky, ctili jeho přání, byť by bylo sebevíce vrtošivé. Avšak co je to jiného než péče o lidská práva, o právo každého člověka žít život lidsky hodnotný.
Když po nás Ježíš Kristus žádá, abychom milovali své nepřátele, a nikoliv jen přátele či blízké, pak nejde o to provádět jakousi psychickou gymnastiku či mentálně kaskadérskou činnost, díky níž bychom dělali ze svých nepřátel přátele, a tak rozpustili svou duši ve všeobecném rozcitlivění. Jde jen o to poskytnout každému prostor k životu a ctít ho v jeho lidském rozměru. Boj za lidská práva je tudíž naplněním agapé čili povinností milovat bližního svého. Jinak vyjádřeno, převedení agapé do sekulární podoby má podobu lidských práv a úkolem křesťanů i církve je právě o ně pečovat; pokud se tohoto církve vzdají (což namnoze dělaly), ztrácejí právo dávat si jméno křesťanské a jsou skutečně jen zájmovým sdružením či spolkem. Zvláštní zákon pro ně je pak zbytečný či dokonce nebezpečný.
Je smutné, že v minulosti včetně té nedávné se církve uzavíraly do sebe a že práva jednotlivců či menšin zanedbávaly či dokonce hrůzostrašně potlačovaly. V dobách zkoušky žalostně selhaly. Měly by činit hluboké pokání a hlavně, poněvadž co je pokání bez nového vykročení, začít dělat to, co po nás Ježíš Kristus žádá. Místo „uspokojování náboženských potřeb“ se věnovat tomu, co má smysl a cenu. Jsem si jist, že když to budou církve dělat, během krátké doby si toho sekulární společnost všimne a bude je v jejich činnosti podporovat; mimo jiné též tím, že pro takové jejich politické působení vytvoří zvláštní zákon poskytující řadu výhod (protivenství ovšem mají též svou hodnotu). Určitě bude mít taková angažovanost větší vliv než věčné handrkování se o majetek. Avšak je třeba konečně začít. Bohužel, mnohé bylo v dobách zkoušky promarněno a slzy Ježíše Krista na nás ještě kanou…
20. dubna 2001