V obecném povědomí je lucifer poněkud bizarní představitel pekla (srov. náš Drda s čerty).
Čtenář Bible (K) si však najde Izajášův útok na babylonského krále (Iz 14,12): „Jakž to, že jsi spadl s nebe, ó lucifeře (malé „l“) v jitře vycházející.“ V hebr.: Hélél ben-Šáchar; hélél od h-l-l) znamená denici, jitřenku, třpytivou hvězdu; lat. heósforos, lat. lucifer. Útok na hybridně zlovolného krále má své matečné pozadí v ugaritských mýtech (zvl. mýtus o zrození Jitřenky a Večernice). Představa o „nositeli světla“ se objevuje v židovském podání o svržení andělů dvěma archanděly (kniha Henoch) a jinde. Později je toto podání přeneseno na Satana. Ježíš říká: „Viděl jsem, jak satan padá z nebe jako blesk…“ (L 10,18).
Zlé moci nejsou zde „nutně“ a jakoby přirozeně zlé, nýbrž protože se pro to rozhodly; byly na počátku v samé blízkosti Boží, zachtělo se jim „vystoupit na nebesa“, a při této cestě vzhůru spadly, a to až do pekla (14,15b). Navenek Lucifer září, vždyť to je syn Zory. Apoštol Pavel varovně konstatuje, že „sám satan se převléká za anděla světla (angelos fótos 2K 11,14) – mění své schéma (proto je zde sloveso metaschématizein). Satan nejen smrdí, on dost často voní, nejenom temní, nýbrž někdy i světlí. Pád babylonského krále je aplikací zvěstného mýtu o pádu člověka vyhnaného z krásné Zahrady. I křesťané spadají (když se nedrží víry jako kojenec mateřských prsů) do kategorie luciferů, satanů, antikristů. Čím zbožněji se při svých bezbožnostech tváříme, tím hloupěji žuchneme do odporného marastu.
1. Hřích pýchy je něco ohyzdného. Lhostejno, zda tomuto hříchu propadne člověk, anděl, nebo dobrý démon. Pýcha hyzdí lidskou nebo mimolidskou tvář a překračuje limity Božím zákonem povoleného, troufá si tam, kde je namístě pokora a duchovní cudnost. Pýcha je necudné, mnohdy oplzlé deformování vztahů. Luciferování je destrukce, antivztah.
2. Typickým rysem a trikem luciferování je vnější zbožnost, předstírání pobožnosti, přehřátá účast na sborovém či celospolečenském dění. Sytý kolor, barevný dekor. Do mého náboženství mi nemá mluvit ani Bůh, ostatně já jsem nebo budu bohem, pánem, uctívání hodným brontosaurem.
3. Luciferování může být nebesky krásné, půvabné, a přece ten pád – do nelidských lejen.
4. „Co mohu dát ti, Pane? / Jen cáry roztrhané, / můj život – stálý hlad. / Však jedno sevřu pevně: / tvou lásku, která ve mně / chce všechno světlem rozeplát.“ (Gerhard – Rejchrt)