Bratr profesor Jan Milič Lochman byl sportovec tělem i duší, rád sportoval, i ve společenském životě tak trochu soutěžil a rád vyhrával. Měl rád i teologicko-sportovní obrazy apoštola Pavla – „ne že bych již dosáhl aneb již dokonalý byl, ale snažně běžím, zda bych i uchvátiti mohl, načež uchvácen jsem od Krista Ježíše“. Ta běžecká scéna, přenesená do duchovní roviny je vhodná pro svou dynamiku. Začátkem šedesátých let, kdy byl bratr profesor naším učitelem a spirituálem v semináři, byla církev stísněná a vypadalo to bledě. Na celé bohoslovecké fakultě bylo jenom pár jakoby posledních studentů, církev pod státním tlakem, sbory jako ostatky – ostrůvky zbylých v ateistickém moři – a naši bratři profesoři na fakultě nám nepředávali nějakou skleslou či pokleslou víru, nedělali z nás utrápené tichošlápky šourající se při zdi. Mně osobně se stal profesor Lochman duchovním otcem. Učil nás a mě právě tu dynamickou víru – „slavně vyjížděj se slovem Božím,“ vyrážej s ním do světa, ať je to vhod či nevhod, třeba na truc vyduchlé soudobosti. Vyjížděj se slovem Božím, beze strachu, živě a vitálně, s určitou bravurou – a já to chápal. Ve vztahu učitele a žáka jsme se měli rádi. Bratr profesor se na mě někdy zadíval s takovým zvláštním údivem, jako by si říkal, no tohle, Bože, do čehos' to duši dal! Jak je tohle možný, i takovýhodle lumena si chceš použít... Jak roztodivné a nevyzpytatelné jsou cesty Boží.
I v teologii nám bratr profesor ozřejmoval tu Boží dynamiku. Ze svého mládí si pamatuji, jak jednou kázal u Martina ve Zdi na podobenství o marnotratném synu. Jak se syn tam na dně rozhodl, že se vrátí domů – „a šel k otci svému a když ještě v dáli byl, uzřel jej otec jeho a milosrdenstvím byv hnut, přiběh, padl na šíji jeho a políbil ho.“ A tady se bratr profesor rozjel a to mělo grády: Jak to otec nemůže vydržet, jak nezadržitelně vyráží z ohrožení svého majestátu, jak pádí hlava nehlava, s rozpaženýma rukama a s otevřenou náručí. Ten běh, ten výběh, to nesetrvávání, nezadržitelnost! Jaképak podobenství o marnotratném synu – o vybíhajícím otci je to hlavně! O nám naproti pádícím, vroucím a nedočkavém Otci.
Anebo o tom běhu: ten maratónec běží, už nemůže, lapá po dechu, má arytmii, snažně běží, aby uchvátil cíl – a najednou bác ho, cíl uchvátí běžce. Cíl se jako by vychýlí, vyvalí se běžci naproti – to už není žádný sport – to je duchovní výpověď – duchovní úkaz – zážitek víry Pavla i Jana Miliče. Epištola k Timoteovi je dopis duchovního učitele, který píše svému žáku, a v těchto slovech sděluje náš učitel Jan Milič svým žákům, nám i mně: Pán mě vysvobodí ze všeho zlého a zachová pro své nebeské království. Jemu patří sláva navěky věků. Bratr profesor nám těmito slovy sděluje víru a má radost, že ji spolu s ním sdílíme. V tomto souručenství víry se spoluradujeme.
(z kázání při poděkování za život Jana M. Lochmana, 21. 2. 2004 v Praze u Salvátora)