V roce 2017 vyšla díky projektu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v nakladatelství SMRŠŤ publikace nazvaná „Hrdinové porážky, podoby současné argentinské literatury“. Jde jednak o vlastní texty čtyř zdejších hispanistů, jednak o překlady argentinských autorů.
Jedním ze čtyř hispanistů je Vít Pokorný, který na FF UK vystudoval magisterský dvouobor Tlumočnictví francouzština – čeština a Hispanistika. Do roku 2017 připravil tři výbory pro revue Souvislosti a jedenáct čísel Plavu, podílel se i na přípravě a překladu antologie příběhů z Bretaně Kde mrtví pochodují (2015). Dlouhodobě se zajímá o menšinové kultury Francie a Španělska. Od října 2014 se jako sběrač a editor účastní projektu Paměť národa.
V publikaci „Hrdinové porážky“ se Vít Pokorný podílel na překladech argentinských autorů a zveřejnil tam svůj esej „Argentinský příspěvek do literatury paměti“, jímž se budu nyní zabývat.
Paměť jako základní prvek kultury a identity
Nejprve se v eseji setkáváme s obecným pojednáním o paměti jako základním prvku kultury a identity. Lidé si ustavičně něco vyprávějí. Potřeba neustále naslouchat, vytvářet, přetvářet a předávat příběhy je snad jeden ze zásadních rysů, které nás vymaňují z říše zvířat. Bez příběhů se nedokážeme orientovat ve svém okolí, v druhých lidech, ani v sobě samých. Identitotvorné příběhy leckdy sahají za hranice osobního života, každý jedinec, každá skupina (rodina, kmen, národ) vzpomínají na své mrtvé, vytvářejí obraz vlastní minulosti i své příslušnosti ke skupině. Kolektivní podoba vzpomínání se při tom jeví jako prvotní, jelikož teprve na jejím pozadí se ustavuje jednotlivcova paměť. Spolu se sdílenými příběhy jedinec přebírá hodnoty společenství. Lze rozlišit dva typy kolektivní paměti: První je komunikativní typ, jenž zaniká se svými nositeli, zpravidla nepřesahuje osmdesát let. Druhý kulturní typ paměti udržuje vzpomínky konzervované, zaměřuje se na celospolečensky významné události ležící za obzorem živé lidské paměti.
Oběti vojenského puče
Po pojednání o paměti Vít Pokorný připomíná období argentinských dějin, k němuž se váže prezentovaná literatura paměti. O onom dějinném období jsem skoro nic nevěděl a myslím, že v tom nejsem mezi Čechy výjimkou. Literatura paměti zpravidla vzniká po obdobích totalitní zvůle a hrůz, které společnost prodělala, je tomu tak i v Argentině. Druhá polovina 20. století je v celé Hispanoamerice obdobím nadějí i deziluzí, revolucí, totalitních režimů levicové i pravicové orientace. V návaznosti na kubánskou revoluci, která znamenala obrat v politickém vývoji celého kontinentu, se výrazně zpolitizovala a polarizovala kulturní scéna. Zároveň se radikalizoval i politický život: Násilí se jako prostředek politického boje užívalo v Hispanoamerice čím dál tím masivněji a mezi veřejností rostly sympatie k levicovým revolucionářům.
Kolem roku 1975 v Argentině eskalovala politická nestabilita a inflace, prohlubovala se sociální nerovnost. Ozbrojené levicové bojůvky v rámci svého tažení proti kapitalismu a sociální nerovnosti přepadávaly banky, také kamiony, jejichž náklad rozdělovaly chudým. Naproti tomu posilovaly svůj vliv ozbrojené složky; také tolerovaly činnost pravicových teroristů. V situaci násilného chování levicových i dalších aktivistických uskupení si široká veřejnost přála obnovení pořádku a bezpečnosti, a tak ve své většině uvítala rozhodnutí armádní generality podniknout radikální zásah a nastolit vládu pevné ruky. Pěchota, námořnictvo a letectvo 24. března 1976 převzaly moc a zahájily boj s „podvratnými živly“. Ve jménu záchrany západní křesťanské civilizace vyhlásily tažení proti opozici. Cílem tohoto tažení nebylo „vnitřního nepřítele“ porazit, ale vyhladit. Podobně jako jiné totalitní režimy se i argentinská vojenská diktatura snažila násilí systematizovat, mechanizovat a odosobnit, dala tedy vzniknout byrokratickému vyhlazovacímu aparátu. Zadržení (i těhotné ženy a děti) se stávali pouhými čísly, byli zbavování své lidské podstaty (vězněni byli často bez šatů, s páskou na očích a byli mučeni) a byli vražděni tak, aby po nich nezůstaly stopy. Šéf policie v Buenos Aires k tomu řekl, že „nezmizeli lidé, ale podvratné živly“. Vznikla síť tajných detenčních zařízení, zvaných i koncentrační tábory. Nelidské podmínky těchto nejméně čtyř set tajných věznic a mučíren přežilo jen asi 10 % zadržovaných. Přičemž po zmizelých nezůstávaly ani dokumenty, ani ostatky. K tomu, aby byl někdo zatčen a zmizel, stačilo podezření; nemuselo ani jít vskutku o člena gerilové skupiny, či o levicového aktivistu. Mezi zmizelými měli největší zastoupení obyvatelé měst, mladí lidé a intelektuálové. Zadržení byli různě mučeni (dušení, mlácení, elektrické šoky a opakované znásilňování). Během vlády vojenské junty (do roku 1982) zmizelo na 9 000 osob. Tito lidé byli například z lodí, či letadel vojáky svrháváni do moře. Apolitická část společnosti nemusela o brutalitě režimních opatření ani vědět, informovanější veřejnost nejspíš z pocitu bezmoci a strachu před represemi mlčela a předstírala, že při svém každodenním životě se o cizí problémy nestará. Nicméně už asi rok po vojenském puči se příbuzní začali dožadovat informací o svých blízkých (zejména sdružení Matky z Květnového náměstí, jež každý čtvrtek konalo protestní shromáždění před budovou vlády).
Jak postupovala reflexe vojenské diktatury
Ovšem informace o tom, co se dělo, se objevily až po změně režimu. K té došlo v důsledku války o britské ostrovy Falklandy (Malvíny), které argentinský vojenský režim obsadil 2. dubna 1982, načež byl vojskem Velké Británie do 14. června 1982 poražen na hlavu. Po této diskreditaci armády nastal přechod k demokracii, který vyvrcholil demokratickými volbami na podzim 1983. Prezidentem Argentiny se stal kandidát Radikální občanské unie Raúl Alfonsín. Vláda pod jeho vedením odsoudila vojenskou juntu a umožnila zveřejňování informací o její barbarské diktatuře. Pod názvem „Nikdy více“ vznikla a byla publikována (a rychle se stala bestsellerem) studie „Národního výboru pro vyšetřování mizení osob“. V této studii se během devíti měsíců podařilo shromáždit tisíce svědectví a dokumentů, s jejichž pomocí bylo možné komplexně zachytit fungování represivního aparátu a stanovit počet zmizelých, jakož i požadovat soudní vyšetřování a potrestání viníků. Začaly probíhat procesy s armádní generalitou. Avšak v druhé části osmdesátých let prudce rostla inflace a nezaměstnanost, země se propadala do čím dál tím hlubší ekonomické krize. Raúl Alfonsín nakonec abdikoval a prezidentský úřad přešel do rukou jeho politického protivníka Carlose Menema, jenž prosadil amnestování zločinů vojenské junty a bránil připomínání její hrůzovlády. Nicméně v roce 1994 před soudem zazněly výpovědi důstojníků o tom, co se skutečně dělo (do té doby při soudních líčeních vojáci svůj podíl viny popírali a odpovědnost za zvěrstva odmítali, podobně jako tomu bylo při vyšetřováních zvěrstev po ukončení totalitních diktatur jinde ve světě). Lidskoprávní organizace a Matky z Květnového náměstí nicméně udržovaly téma paměti živé i v době, kdy mu vláda nepřála.
K obratu, včetně oficiálního návratu k paměti týkající se vojenské diktatury, došlo s nástupem Néstora Kirchnera do prezidentské funkce. Za jeho vlády byly vyčleněny nemalé prostředky na budování muzeí paměti a obrany lidských práv. A reflexe poslední vojenské diktatury se stala povinnou součástí školních osnov. Také se znovu rozeběhly soudní procesy. V roce 2006 byly Menemovy amnestie prohlášeny za protiústavní. Možná v souvislosti s těmito politickými rozhodnutími zaznamenala literatura paměti až módní vlnu zájmu. V roce 2015, kdy studie Víta Pokorného vznikala, tvořila nemalou část argentinské beletristické produkce právě literatura paměti různé kvality. Na vývoji tohoto žánru je patrné, jak se proměňují a posouvají otázky kladené minulosti – zatímco v osmdesátých létech se pátralo po příčinách eskalace násilí a státního terorismu, dnes se autoři zamýšlejí nad tím, kde leží hranice viny a vymahatelné spravedlnosti. Po roce 2003 se již nehovoří jen o diktatuře vojenské, ale i vojensko-civilní. Ovšem objevuje se i opačný trend, který se projevuje démonizací jednotlivých viníků, avšak na lavici spravedlnosti se nedostává armáda jako celek a vůbec není místo pro zkoumání odpovědnosti civilního obyvatelstva, které ve valné většině zachovávalo k režimu vnějškovou loajalitu.
Pohledem obětí
Po uvedení do historických souvislostí Vít Pokorný hovoří o imperativu paměti v argentinské literatuře. Z této zasvěcené informace o členění, podobě a jednotlivých autorech argentinské literatury paměti (poskytnutí těchto informací a analýz je cílem jeho studie i celé knihy) ocituji eklekticky a schematicky jen to nejnutnější, abych naznačil, jak se ona literatura paměti v průběhu času vyvíjela.
Na sklonku sedmdesátých let vzniká alegorický román. V době diktatury hrozila za věrohodné přímé zachycení reality tvrdá represe, ba i smrt. Zhroucení diktatury nebylo na obzoru. Spisovatelé volili jazyk jinotaje. Na příkladu dvou spisovatelů se dovídáme, jak ony jinotaje vypadaly (pochmurná, nehybná atmosféra, stírající se hranice mezi vzpomínkou, noční můrou a předtuchou zločinu; či pomocí smyšlené postavy je téma situováno do vzdálené minulosti a různými literárními prostředky, např. metaforou, ukazuje zároveň k současnosti).
V devadesátých létech se objevuje román svědectví; jsou to první realistická zpracování tématu nedávné diktatury. V žánru svědectví tvořili zejména generačně starší autoři postižení vládou junty. Z pohledu obětí líčili vlastní zkušenosti se státním terorismem. Jako nejlepší příklad tohoto uměleckého proudu vidí Vít Pokorný román Nory Strejilevich Una sola muerte numerosa (Jediná početná smrt). Tato experimentální próza kombinuje vlastní vzpomínky na několikadenní věznění v tajném detenčním středisku s výpověďmi mnoha dalších lidí s podobným osudem; tato subjektivně laděná líčení jsou doplněna citacemi ze zprávy „Nikdy více“, novinovými výstřižky a dalšími dobovými dokumenty. Síla je v syrovosti předávaného svědectví. Jistý limit lze spatřovat v tom, že jednotlivé hlasy v románu se příkře dělí na pachatele (kteří promlouvají z pozice brutální a cynické moci) a na oběti (jež jsou předmětem únosů, mučení, znásilňování atd.); z celého života postav se dozvíme jen o okamžicích prožitých v prostředí nezákonných mučíren a věznic.
Pohledem neangažovaných
Beletrie, kterou lze nazvat svědci diktatury, děti diktatury začíná vznikat také v devadesátých létech. Autory jsou vrstevníci obětí vojenské diktatury, kteří se však v době vlády junty politicky neangažovali, stali se spíše svědky diktatury než jejími oběťmi. V jejich tvorbě, psané s větším odstupem a nadhledem, vypravěč zpravidla nepatří jednoznačně k pronásledovatelům ani k pronásledovaným, ale k nevyhraněné „šedé zóně“. Román Luise Gusmána Villa (vlastní jméno hlavní postavy – lékaře působícího v detenčních střediscích) z roku 1995 má formu vyprávění z perspektivy zaměstnance ministerstva zdravotnictví, jehož dominantním povahovým rysem je servilita vůči nadřízeným a vůbec vládnoucímu systému, doprovázená konformismem, zbabělostí a absencí blízkých mezilidských vztahů.
Lilian Heker v románu El fin de la historia (1996 Konec příběhu) vypráví o zadržené člence ilegální levicové organizace, kterou si její přítelkyně – vypravěčka idealizuje jako hrdinku a oběť, ale po létech se tvrdě střetne s realitou, když se dozví, že ona zadržená přežila proto, že se stala milenkou věznitele a začala kolaborovat s režimem. Liliana Heker ukazuje, jak nespolehlivě může fungovat paměť a jak zrádné je sklouznout k příliš jednoduchému, moralizováním zatíženému rozdělování světa na „my“ a „oni“.
Generace dětí objevuje banalitu zla
Na odkaz těchto zakládajících děl navázali na přelomu tisíciletí spisovatelé, které lze metaforicky označit jako generace dětí diktatury. Z nich nejosobitější a nejtalentovanější jsou spisovatelé Patricio Pron a Martín Kohan, jejichž knihy se vyznačují hutným, promyšleným, vycizelovaným stylem. V jejich románech se setkáváme s vypravěčem, který hledá vytěsněné vzpomínky z dětství, pátrá po minulosti své rodiny a tím také po minulosti své země. Ze širší prezentace těchto knih vybírám pouze něco málo slov o Kohanově románu Dos veces junio (2002, Dvakrát červen), který lze chápat jako pokračování Gusmánova již citovaného díla Villa. U Kohana se do role vypravěče dostává branec, který na vojně slouží jako řidič (tedy podřízený) lékaře – ošetřovatele a mučitele zadržených. Četba tohoto románu, bravurně zvládnutého literárně i psychologicky, je záměrně nepříjemná. Onen branec řidič představuje v represivním aparátu nižší stupeň odpovědnosti. Podává zprávu o příšerných věcech, aniž k nim zaujímá stanovisko, nemluví o sobě ani o svém prožívání a zůstává otázkou, zda vůbec něco prožívá a hodnotí. Je zosobněním člověka schopného kvůli sdílené odpovědnosti efektivně a bez výčitek svědomí provádět drobné úkony, které umožňují fungování zvráceného režimu. Zde odbočím k rozhovoru s Martínem Kohanem vedeným a přeloženým Vítem Pokorným a publikovaným rovněž v „Hrdinech porážky“ pod názvem „Šedá zóna beztrestnosti mne fascinuje“. Kohan (autor esejů, povídek a románů, univerzitní učitel literární teorie) v rozhovoru mimo jiné mluví o odpovědnosti člověka, jenž odpovědnost nepřejímá, o rozhodování člověka, jenž sám nerozhoduje. A říká, že je současně zvláštní i otřesné, že bez této součástky by celá mašinerie nefungovala. Takových součástek je zapotřebí mnoho, jsou triviální, a přestože jsou triviální, jsou zásadní, a proto se mluví o banalitě zla. V této fázi rozhovoru Vít Pokorný řekne, že mu to připomíná Hannah Arendtovou a Kohan odpoví, že knihu „Eichmann v Jeruzalémě“ (kde jak známo Arendtová při interpretaci Eichmannovy role v holokaustu mluví právě o banalitě zla) nevyužil pro sepisování Dos veces junio předem, nýbrž že mu přišla do ruky až během psaní, ale tehdy že ho napadlo: přesně tohle jsem hledal.
Na závěr svého eseje
Vít Pokorný píše: Co jsme se o literatuře paměti dozvěděli? Zaprvé, že se podílí na subjektivizaci minulosti, je vnitřně provázána s myšlenkou lidských práv i demokracie a uměleckými prostředky přispívá boji proti útlaku a totalitě, zachycuje psychologii lidí žijících a jednajících v mravně, právně a mocensky pokrouceném, a proto nesvobodném prostředí.
Za druhé, že vytváří obraz dotyčné minulosti a činí tak s důrazem na lekci, již si lze z traumatických historických zkušeností vzít.
Zatřetí, že v argentinských podmínkách lze chronologicky i literárněvědně rozlišit tři proudy literatury paměti, konkrétně alegorické romány, literaturu svědectví a díla svědků či dětí diktatury; poslední skupina spisovatelů zkoumá psychologii šedé zóny, dává hlas vypravěčům ze strany represivního aparátu, zamýšlí se nad filosofickou otázkou viny, odpovědnosti a odpuštění; a tím také povyšuje téma spojené s jednou konkrétní zemí na univerzální úroveň a činí je všeobecně platným a vypovídajícím.
Co se od Argentinců dozvídáme o nás?
Zcela na závěr mně dovolte několik poznámek. Při četbě eseje Víta Pokorného, ostatně při četbě celé publikace Hrdinové porážky, jsem vnímal analogie fungování vojenské argentinské diktatury s fungováním totalitních režimů, o kterých vím jako Čech více; jednak jako svědek režimu komunistického, jednak jako dítě svědků režimu nacistického. Totalitní režimy jakéhokoliv ideologického zabarvení potlačují opozici, o níž mluví jako o podvratných živlech, jako o vnitřním nepříteli, a pokoušejí se ji definitivně umlčet dlouholetým vězněním, či zcela vyhladit. Totalitní vláda se snaží násilí systematizovat, mechanizovat a odosobnit, dává vzniknout byrokratickému represivnímu, někdy i vyhlazovacímu aparátu. A při zkoumání již ukončených totalitních režimů se vždy setkáváme se zvůlí, se zvěrstvy, se svévolnými funkcionáři represivního aparátu i s jejich oběťmi. A máme co do činění i se „šedou zónou“, s lidmi, kteří se bez výčitek svědomí na fungování totalitního režimu podílejí vykonáváním pokynů nadřízených, jakož i s částí populace (často velkou), která o zvěrstvech režimu prostě nechce vědět a zůstává loajální. I u nás je zapotřebí podobné „literatury paměti“, abychom byli s to brát si varovnou lekci z naší nedávné minulosti.
Před vojenským pučem panovala v argentinské společnosti nestabilita (vzrůstající revoluční násilí i pravicový terorismus); široká veřejnost si proto přála obnovení pořádku a bezpečnosti, a tak ve své většině uvítala rozhodnutí armádní generality podniknout radikální zásah a nastolit vládu pevné ruky. Je zřejmé, že revoluční agresivita a chování, kdy „účel světí prostředky“ (místo snahy o zákonné prosazování dobrých cílů např. sociální spravedlnosti) může mít za následek vzrůstající násilí ve společnosti, které vyústí do diktatury. Totalitní zvěrstva potom způsobí ve spolužití lidí traumata, jejichž stopy trvají i po generace. Ovšem k volání po vládě pevné ruky, jež vede do totality, mohou vést i jiné příčiny. Jednak ideologické či náboženské zfanatizování společnosti, jednak šíření strachu z nepříliš pravděpodobných ohrožení. Obojí chodívá pospolu. Naše současná česká společnost je sice bezpečná a poměrně blahobytná, nicméně se rozmáhá přehnaný strach z ohrožení např. imigranty a vzrůstá nespokojenost mnoha lidí s fungováním věcí veřejných; následně vzrůstá i agresivita při prosazování politických názorů a představ o uspořádání společnosti. Zejména ze strany nacionalistů. A tak i u nás sílí bludné volání po „vládě pevné ruky“.
Stojí za povšimnutí,
že argumentem pro nastolení argentinské vojenské diktatury byla proklamovaná potřeba chránit západní křesťanskou civilizaci před levicovou opozicí. Dnes se v naší zemi i dalších státech s „bílým obyvatelstvem“ setkáváme s tímto argumentem znovu při posilování strachu z těch, kteří jsou jiní než my, a při ospravedlňování nepřátelství vůči nim. Ovšem pochybuji o tom, zda lidé, kteří takto mluví o křesťanských hodnotách či civilizaci vědí, o co doopravdy jde. Neboť základem křesťanství je Ježíš Kristus, jak o něm čteme v evangeliích, jenž do dějin, do lidských příběhů vstupuje skrze víru lidí, kteří u něj hledají oporu a orientaci. Kteří mimo jiné vědí, že právě Ježíš přišel s „inovací“, že před Bohem jsou si všichni rovni bez ohledu na původ, vychování, postavení. A že právě Ježíš volal k lidskosti vůči všem a varoval před nenávistí. Mluvit o křesťanství a nevědět či nebrat vážně, jak Ježíš jednal a co učil a co to znamená dnes pro nás, je nesmysl. Tak zvané křesťanské hodnoty jsou hodny svého jména pouze tehdy, když vyrůstají z Ježíšova příkladu a učení, jak se s ním setkáváme v evangeliích.
Hrdinové porážky. Podoby současné argentinské literatury.
Anežka Charvátová, Vít Kazmar, Carla Mizzau, Vít Pokorný.
Smršť 2017, ISBN: 978-80-87634-70-7