Redaktor Svobodné Evropy, Pavel Pecháček si do televizního studia dne 6. října 1991 pozval zástupce církve římsko-katolické a českobratrské. Nevadilo, že za naši církev tam byl pouze synodní senior Pavel Smetana a že katolíci byli v početní převaze. Nejen on, ale i arcibiskup pražský Miloslav Vlk, i Tomáš Halík, dokonce i Anastáz Opasek došli nakonec k závěru, že církve sice trpěly, ale přece jen prošly utrpením zoceleny. Pouze trpěly a teď mají před sebou velké úkoly. Jen Václav Malý se pokusil o trochu kritičtější tón, ale nikdo se nakonec neodvážil připomenout, že církve mají na vnitřním rozvratu národa také svůj podíl. Ani našemu seniorovi se nechtělo do vyznání vin před tváří televizního diváka. Kdo ví, možná, že mluvit o vinách se jim všem zdálo poněkud netaktické. Tím hůř ovšem pro národ a pro budoucnost církví. „Není-li žádného vidění, lid pustne“, říká biblická kniha Přísloví (29,18). Vidění prorocká zvala k pokání, připravujíce tak dobrou budoucnost. Není-li takového viděni, lid pustne. Není-li prorockého kázání, lid pustne. Proroci volali lid k věrnosti Boží smlouvě a zákonu. A to bylo lidem vždy nepříjemné. Proroci to věděli, ale neměli taktiku na posluchače, oni vyřizovali zvěst. Někteří političtí vůdcové se vydávají za proroky, aby alespoň nějak ospravedlnili své názory a nároky. Zvěst biblických proroků však nezve k bezohlednosti a násilí. Prorocká zvěst zve k pokání, k odvratu od zlé životní cesty, po níž jde lid i vůdcové. Kdyby v našem národě zněla prorocká řeč z kazatelen, z rádia i televize, je docela možné, že mnozí politikové by zmlkli a sypali si popel na hlavu, jak toho byl svědkem Jonáš v Ninive. A je docela možné, že bychom se lépe domluvili i se Slováky o problémech federace.
Číslo