„Představa o nutnosti chytrácké diplomacie se přežila; lidé počínají chápat, že lež je hloupá a zbytečně komplikuje a zdržuje jednání. Pravda je ve všem, i v politice, nejpraktičtější.“ T. G. Masaryk
Pravda je nejpraktičtější – to však vůbec neznamená, že to, co se aktuálně jeví jako nejpraktičtější je pravda. Je zarážející, jak rychle se tzv. mystifikace (přesněji řečeno – účelové lži) staly legitimními nástroji politického života. V minulých týdnech označili přinejmenším tři političtí reprezentanti některé ze svých vyjádření za mystifikaci, nebo za cílenou lež. Je celkem jedno, zda tomu tak ve skutečnosti bylo (to je někdy více, jindy méně sporné). Fakt, že kdokoliv své skutky popisuje slovem mystifikace, nebo cílená lež, svědčí o tom, že takové jednání přijímá jako legitimní.
Každý mystifikující se své jednání snaží nějak ospravedlnit. Nejčastěji se pochválí za to, že se mu podařilo splnit účel, kvůli kterému cílenou lež vypustil. I kdyby tomu tak bylo, je třeba také připomenout důsledky, které (snad) mystifikátor nezamýšlel, ale jsou ve skutečnosti mnohem závažnější. Jakákoliv cílená lež – zcela nutně a záměrně – zaplavuje veřejnou oblast jazyka mlhou, která nejprve znesnadňuje a poté zcela znemožňuje jakékoliv dorozumění. Není divu, že se v mlze mystifikací, které zdárně podkuřují média, už téměř vůbec neorientujeme. A není divu, že všechny současné mystifikace souvisí s tématem tajného odposlouchávání a nahrávek. Špízlování je jen zrcadlovým odrazem deklarované snahy mystifikátorů prokopat se podvodem k pravdě. Mystifikace a odposlouchávání jsou rodní, bastardí bratři Otce lži. Zaštiťují se však vždy pravdou, ke které se prý chtějí prolhat.
V tom všem se jasně ukazuje, že pokud má existovat nějaký veřejný a společný prostor, musí být nutně postavený na základě pravdivosti a musí být stále udržovaný lidmi, kteří jsou pravdiví, tedy lidmi, kteří nejen mluví, ale také činí pravdu. Mystifikace a cílené lži nejsou alternativou pravdy, jsou to cizopasníci, kteří ve jménu vlastních cílů narušují samotnou jazykovou strukturu společnosti. Jsem proto přesvědčen, že ve správě věcí veřejných takové jednání nemá místo. Není pro něj žádné ospravedlnění.
Je nutné dodat, že mluvit a činit pravdu není vůbec samozřejmé a jednoduché. Nejen kvůli tomu, před čím několik let po Masarykově smrti varuje T. R. Field: „Nemluv pravdu v říši klamu, sic ti nabouchají tlamu.“ Nejde jen o to, že se mnohdy pravda z krátkodobého hlediska jeví jako méně výhodná. To by ještě šlo napravit nějakými brýlemi na krátkozrakost. Vše je mnohem náročnější – pravdivý může být pouze ten, který usiluje o to žít v pravdě, ten, který si je vědom toho, že pravda (ani lež) mu není prostě k dispozici dle jeho uvážení, ale že on sám má být k dispozici pravdě, že si na něj pravda činí nárok.
Můj článek tedy není pouze apelem na mystifikující politiky, ani pouhým voláním občanů k uvážené volbě představitelů. Rád bych vybídl především ty, kteří v Ježíši Kristu poznali Pravdu, která si nás nárokuje, abychom nepřejímali struktury myšlení a jednání, které se uplatňují v tomto světě a zůstali ve svém mluvení i jednání věrní poznané Pravdě. Bez pravdy jsme prostě nahraní. Možná ne na audio-záznamu, ale z hlediska věčnosti určitě.
Nakonec – třebaže to tak právě nyní nevypadá – je to právě Pravda, a ne mystifikace, pro kterou platí zaslíbení, že trocha kvásku prokvasí celé těsto – život, sbor i město. Prohlédněme k věcem budoucím a uvidíme Pravdu, která nám kyne.