Latentně rozšiřovaný?

Číslo

Článek Mileny Šimsové o „nelehko otevíratelném tématu“ (Pt 2/2010, s. 6) obsahuje ve svém druhém odstavci nesrozumitelnou větu. Je uvozena velmi srozumitelným konstatováním, že pokud jde o antisemitismus, „nejde o minulost, ale o přítomnost a budoucnost“ a že „je třeba bít na poplach“. (Ovšemže je antisemitismus nebezpečný, to je nesporné.) Dále čteme: „Vždyť u nás latentně rozšiřovaný antikomunismus je vlastní sestrou (nebo spíš dítkem?) antisemitismu.“ Tomu právě nerozumím. Následující věta mi porozumět nepomůže, i když obsahuje další srozumitelné a nesporné konstatování: „Emanuel Rádl nás důrazně upozorňoval a upozorňuje, že špatné činy vyrůstají ze špatných myšlenek.“ Jak si s nesrozumitelnou větou obklopenou z obou stran srozumitelnými a nespornými myšlenkami poradit?

Opravdu nerozumím tomu, co je „latentně rozšiřovaný antikomunismus“, tím méně tomu, jak souvisí s recenzí P. P. Payna. Antisemité byli a jsou i mezi komunisty, i mezi jejich protivníky. O tom, co je antikomunismus, se v Protestantu před časem psalo. Zapamatovala jsem si, že Jan Šimsa rozebíral předponu anti-, připletla se tam vtipně antilopa, a prý není správné upínat se na to, že jsem proti něčemu, lépe nám sluší být pro něco. Něco na tom je, být raději něčím, co se dá formulovat kladně: demokrat, stoupenec fair play, prosazovatel smíru. Jenže my, kteří jsme zděšení ze zločinů komunismu, my jsme si ho nevymysleli a nemůžeme zavírat oči před tím, že komunismus demokracii, fair play ani smír nesnáší. Debata v Protestantu vyzněla tenkrát do ztracena, ale na časopis se nezlobte, redakční rada by uvítala příspěvky dalších lidí s názorem, další diskutující, ale nedočkala se.

V jediné podivné větě, málo rozvité, heslovité, s kontextem Jedwabneho nesouvisející, stihne Milena Šimsová prezentovat antikomunismus jako zavrženíhodný jev. „Rozšiřuje se“, což navozuje představu infekce, čehosi agresivního. Zároveň však plíživého, vždyť se rozšiřuje „latentně“. Co tou latentností autorka míní? Moje zkušenost je taková, že plíživě (i když, pravda, stále drzeji) se projevuje komunismus, kdežto lidé, kteří ho kritizují, se nikde neschovávají, neprojevují se „latentně“, naopak narážejí na to, že jim skoro nikdo není ochoten naslouchat. Antisemity mezi nimi neznám. Vždycky jsem si vystačila bez označení „antikomunistka“. Nepotřebuji je a nejsem tak pošetilá a nepoučená, abych nevěděla, že mezi protivníky komunismu byli i velcí darebáci a že nacistická propaganda vykřikovala o „Židech a bolševicích“ jedním dechem. Ale divná věta umístěná v článku o antisemitismu uráží i mne.