Noviny v dnešní době nabubřely do velmi tlustých svazků. A tak je jen málokdo přečte celé. Někdo si z nich přečte kulturní stranu, zahraniční komentáře a televizní program, jiný zase zprávy z domova, sportovní a ekonomické části. Inu – proti gustu žádný dišputát. Při čtení novin si tedy člověk vybírá, což je dobře, protože kdyby četl všechno, tak by mu na nic jiného nezbýval čas. Jenže – jak je to při čtení Bible? Pro věřící evangelíky přece Bible úzce souvisí s tím, jak k nim mluví Bůh. Věří, že právě skrze ni k nim mluví. Anebo je Bůh osloví třeba někdy jindy a nějak jinak, ale s tím, že někde v pozadí tohoto oslovení je stejně jejich znalost Bible, to že ji čtou a v jejích příbězích nachází i své místo. Bible je tedy důležité čtení – pro víru snad i důležitější, než zmiňované noviny. Ale stejně – jsou v ní místa, které nečte skoro nikdo. Lze zde připomenout například rodokmeny nebo přesné návody k výrobě a výzdobě stanu setkávání. Má si tedy čtenář i nad Biblí vybírat, co bude číst a co zavrhne? Nezbude však potom z Bible díky tomuto výběru jen dějeprava pro nižší školní věk, která nikoho neurazí, nikoho neznudí, ale také nikoho nově neosloví?
Nebo, jinými slovy, jsou takové texty Bible, které ke svým čtenářům nemluví?
Pomineme-li ty velké, „nečitelné“ části Bible, zbývají ještě věty, které člověk při četbě často automaticky přeskočí – prostě proto, že jim nerozumí. Myslím, že k těmto nejzavrhovanějším biblickým textům patří nadpisy žalmů. V reformovaném zhudebnění žalmů se tyto nadpisky docela vytratily. Reformovaná církev, která si přece tolik váží Bible a dbá na ni, tady jako by něco ztratila. Ostatně i ekumeničtí překladatelé napsali nadpisy kurzívou, tedy šikmým písmem, jako by ta slova k žalmu ani nepatřila a byla dodána až překladateli. Leckdo, kdo dostane za úkol přečíst žalm, začne proto až od druhého verše a první verš automaticky přeskočí. Nadpis v prvním verši je však také důležitý – vždyť může poradit, jak celý žalm chápat. To si dobře uvědomovali i bratři kraličtí, a proto ke knize žalmů napsali velmi důkladnou předmluvu, kde vykládali všechna slova, která se vyskytují v nadpisech. Zkusme s jejich pomocí rozebrat žalm 84 právě pod zorným úhlem nadpisu. V ekumenickém překladu první verš zní: Pro předního zpěváka. Podle gatského způsobu. Pro Kórachovce, žalm. V kralickém překladu čteme: Přednímu z kantorů na gittit, synů Chóre, žalm.
Domnívám se, že celý žalm 84 je jedním z nejkrásnějších. Jenže, když ho čteme důkladněji, najdeme v něm, že situace zpěváka není nijak růžová. Jeho duše zmírá steskem po Hospodinových nádvořích, znamená to tedy, že se k nim nijak nemůže dostat, možná proto, že neexistují, protože chrám byl zničen. V žalmu také najdeme něco, co se v češtině usídlilo – sousloví „slzavé údolí“. Zpěvák se tedy ubírá slzavým údolím a jeho duše zmírá steskem – a přece dokáže zazpívat takový žalm, že povzbudí každého posluchače. Právě nadpis žalmu nám může poradit, jak ho v tom následovat.
V hebrejské Bibli je žalm nadepsán lamnatseach, tedy „pro předního zpěváka“ či „pro předního kantora“, v nejstarších překladech Bible – řeckém (Septuagintě) a latinském (Vulgátě) – zní eis to telos a in finem, tedy „na závěr“ či „v cíli“. Řecký a latinský překlad tedy doporučují, aby se žalm zpíval na závěr bohoslužeb, nebo když člověk někam jde a blíží se ke svému cíli. A doporučují to dobře, vždyť na závěr při každé příležitosti má být povzbuzení, aby posluchač, zpěvák či čtenář skončili dobře naladěni. Ale co znamená to hebrejské označení? Kraličtí překladatelé píší: „Lamnatseach. Přednímu z kantorů neb zpěváků, neb správci všech jiných kantorů že ti žalmové k zpívání připraveni a dáni byli.“ Povzbudivý žalm ze slzavého údolí má tedy začít zpívat nejlepší zpěvák. V slzavém údolí je to potřeba – vždyť jen ten nejlepší zpěvák dokáže v tu chvíli povzbudit ostatní. Jediné slovíčko lamnatseach nám vlastně říká, že je někdo, kdo dokáže věc dělat nejlépe – a ten ji má také dělat – má být předzpěvákem. A právě evangelíci se často vyznačují tím, že dokáží rozpoznat jednotlivé talenty, a pomoci těm obdarovaným je rozvinout. Protikladem tohoto rozvíjení charismat je pomluva – to je, když vidím na druhém to, v čem je nejhorší – a pravdivě to o něm šířím. Ale zpátky k našemu přednímu zpěváku! Ten má zpívat podle gatského způsobu, nebo hrát na gittit, jak to překládají kraličtí. Jak se zpívá podle gatského způsobu? Nevíme. Ale víme, co byl Gat. Gat bylo jedno z pěti pelištejských měst, právě to, z kterého pocházel arcinepřítel Izraele, Goliáš, s kterým si to vyřídil David. Tak by nám mohlo připadat, že by se gatské písničky ani neměly zpívat, stejně jako se například v Izraeli po Druhé světové válce velmi dlouho nehrála Wagnerova hudba. Jenže, co vlastně bylo na těch gatských melodiích špatného? Třeba byly vynikající. A co nás tedy učí slovo „gatský způsob“? Učí nás, že se nemusíme bát inspirovat se od druhých. A to třeba i od kultury tak nepřátelské, jako byli nepřátelští Filištíni (Pelištejci) Izraelcům. I bývalá modloslužebná píseň, když ji přetextujeme, se může proměnit v žalm. (Podobně i Luther přetextovával frejířské hospodské písně a sílu citu, která byla vyjádřena v milostné melodii, měnil ve vroucnost vánočních písní.) Další část nadpisu zní: „Pro Kórachovce“, či (v kralické Bibli) „synů Chóre“. „Kórachovskou bandu znám“, vzpomene si pozorný čtenář Bible, „to byli přece ti, které pohltila země“ (Nu 11). Ale že by právě ti měli být těmi nejlepšími předzpěváky chrámové hudby? Zaslouží si potomci takových arcilotrů, aby se jim dostalo tak výjimečné cti? Žalm nám však neříká, zda si zaslouží, nebo nezaslouží. Bible totiž příliš neuvažuje v pojmech „zasloužit si“ a „nezasloužit“, ale spíše hřích a milost. Když si přečteme v Bibli místa, kde se píše o Kórachovcích, zjistíme, že pocházeli z pochybné rodiny (jeden z potomků Ezaua byl právě Kórach), bouřili se proti Mojžíšovi a Áronovi tak, až je zaživa pohltila země, tedy podsvětí či peklo, a tak by se zdálo, že od nich nic dobrého ani nelze čekat. Jenže dál v Bibli o Kórachovcích čteme v souvislosti s chrámem. Byli to chrámoví dveřníci (a klíče ode dveří se přece svěřují těm nejsolidnějším) a zpěváci – to byli zřejmě ti z nich, kteří měli dobrý hudební sluch. Jak se z Kórachovců – hříšníků stali Kórachovci – chrámoví zpěváci nevíme, ale někde za tím tušíme Boží milost. To, že člověk zklame, přeci neznamená, že by ho Bůh zavrhl, ale že ho přesto povolává k tomu, aby dělal to, v čem je nejlepší. A třeba se hodí k tomu, být dveřníkem anebo tím nejlepším, předním zpěvákem, který na gatský nápěv (kdoví, kde a při jaké příležitosti se ho naučil) zazpívá žalm 84.
Poslední slovo z nadpisu zní hebrejsky mizmor,a je zde přeloženo slovem žalm. Tento výraz je odvozen od slovesa zamar, tedy brnkat. Žalm je tedy píseň, která se zpívala za hudebního doprovodu. Zřejmě i zde udělali naši reformovaní předkové chybu, když v Ženevě při bohoslužbách odstranili hudební doprovod. Padesát sedm žalmu je označeno výrazem mizmor, a tedy zřejmě byly doprovázeny hudebním nástrojem. Kraličtí vykladači ještě dodávají podrobnosti: „Šir mizmór – Píseň žalmu, když se na nástroji hudebném začíná a živý hlas následuje. Mizmór šir. Žalm písně, když lidský hlas napřed jde, a zatím teprv neb k tomu nástroj připojen bývá.“
Zřejmě v slzavém údolí marného stesku po Hospodinových nádvořích i ten nejlepší zpěvák s chytlavou gatskou melodií potřebuje hudební podporu druhého, aby ostatním mohl zazpívat nádherný útěšný žalm.
„Pro předního zpěváka. Podle gatského způsobu. Pro Kórachovce, žalm.“ Co nám tedy říká první řádka žalmu 84? Podporuj ve sboru a ve víře v druhém, v druhé to, v čem je obdarován, jeho talent. Ať se z něj, z ní může stát přední zpěvák či zpěvačka – a vůbec přední žena a muž v tom, co ve sboru dělá. Není přitom důležité, jakou má ten druhý minulost, co se mu už v životě nepodařilo nebo co provedl špatného. Klidně to může být i ten zlotřilý Kórachovec, nebo jeho potomek. Vždyť i jemu dává Pán Bůh talent, kterým může obohacovat ostatní. A neboj se toho, že začne zpívat na gatskou melodii, že se začne inspirovat z okolí, které třeba vůbec zbožné není, které je možná i značně bezbožné. Vždyť s podporou druhého, který mu brnká k jeho dílu, dokáže tento přední zpěvák zazpívat i v údolí nářků žalm tak, že povzbudí všechny kolem a jeho slova přetrvají věky.