Několik dní po kapitulaci nizozemského vojska dne 14. května 1940 jmenoval Vůdce „říšským komisařem pro obsazené nizozemské území“ Arthura SeysseInquarta. Během celé války byl tento muž nejvyšším civilním představitelem německé moci v Nizozemí. Po válce byl odsouzen v Norimberském procesu a v noci ze 16. na 17. října 1946 popraven.
Seyss-Inquart se narodil 22. 7. 1892 na Moravě. Již v mládí si osvojil velkoněmecké přesvědčení; například se odmítal učit česky, přestože to po něm vyžadoval jeho otec, ředitel gymnázia. Později rodina přesídlila do Vídně; tam mladíka zastihla 1. světová válka, do níž se zapojil jako dobrovolník. V meziválečném období vynikal jako horlivý římský katolík: účastnil se správy farnosti a organizoval biblické hodiny; v jedné z nich se věnoval Janovu evangeliu. Snad již během okupace Rakouska na sebe upozornil Hitlera svou mimořádnou obezřetností: to byla vlastnost, pro kterou byl později vybrán, aby postupně a opatrně získal nizozemský lid a přivedl ho k novému pořádku. V den svého nástupu do úřadu komisaře prohlásil mimo jiné: „Nepřicházíme potlačovat či ničit charakter národa, ani brát zemi svobodu.“
S několika nejbližšími spolupracovníky sdílel SeyssInquart nejen římsko-katolickou víru (tu ovšem po okupaci Rakousku již nevyznával tak veřejně), ale i lásku ke klasické hudbě, zejména k J. S. Bachovi. Naslouchal mu dlouhé hodiny a Matoušovy Pašije ho provázely až do posledních dnů války.
Není sporu o tom, že Seyss-Inquart nesl plnou odpovědnost za fungování německých úřadů v obsazeném Nizozemí. Příkazy byly jasné, provedení pečlivé. Platí to zejména o nemilosrdném pronásledování Židů. Jeho opatření proti smíšeným bezdětným manželstvím šla dokonce ještě dále než v samotném Německu. Když za Židy dne 17. února 1942 orodovali církevní představitelé, zpražil je citací biblického slova („dejte císaři, co je císařovo“), Židy nazval „zhoubným nádorem na organismu našeho evropského společenství národů“ a prohlásil, že „milosrdenství není na místě“. K další podobné audienci již nedošlo.
Když toto všechno víme, jak si máme vysvětlit ony zmíněné styčné body jeho osobnosti s křesťanskou kulturou? Mohli bychom říci, že v Seyssovi-Inquartovi oproti jeho národně socialistickému přesvědčení, které ho přivedlo až na šibenici, zůstaly prvky křesťanské výchovy (jeho matka byla luteránka) a římsko-katolické víry (při té setrval i k nelibosti své ženy a ze svých tří dětí poskytl římsko-katolické vychování nejmladší dceři).
Co když to ale bylo ještě jinak? Nespatřoval snad v Janově evangeliu i v Matoušových Pašijích ospravedlnění svého antisemitismu? Byla to jen náhoda, že se roku 1936 věnoval při biblické hodině zrovna Janovu evangeliu, nebo se již tehdy soustředil na jeho protižidovsky laděné pasáže (srv. Jan 8,44 „váš otec je ďábel“)? Co když při poslechu Bachových Matoušových pašijí vnímal především onen tak často citovaný a překrucovaný verš o krvi (Mt 27,25 „krev jeho na nás a na naše děti“)?
I kdyby tomu tak bylo, není to samozřejmě důvod, abychom přestali číst evangelia či poslouchat Bachovu hudbu. Přesto je důležité, že nám historie otevírá oči pro to, jak se dá všechno zneužít – i Bible.
Jan Willem-Schneider, kazatel remonstrantské církve, napsal tento článek r. 2005 v Hilversumu pro periodikum Mens en tijd (Člověk a čas). Při líčení poměrů v okupovaném Nizozemí autor čerpá především z klasického díla historika L. de Jonga, Het Koninkrijk der Nederlanden in de Tweede Wereldoorlog (série svazků vyšlých v letech 1969–1988). Do češtiny přeložil a zkrátil Jan A. Dus.