V dešti odtává bohatá sněhová nadílka letošní zimy a březnové tání odplavilo i úzkosti, že první „české“ mistrovství v lyžování skončí trapasy s navážením sněhu odkudkoli, jen aby bylo na čem klouzat k medailím.
Sněhu se nakonec konaly přívaly vzbuzující podezření, zda to někdo nepřehnal s lobbingem u lyžařského pánaboha. A podobnými přívaly zahrnula organizátory i státní a krajská kasa. Dvě miliardy (to je takové to číslo, co si už normální daňový poplatník neumí představit, a proto ho moc nevzrušuje) dostali organizátoři jako doping před finišem. A v cíli se přikutálelo „patnáct mega“, aby mohl spokojeným sportovcům i fanouškům zapět Míša David a další normalizační hvězdy. Kultůra muší bejt, i kdyby na chleba nebylo.
Jak se nám po těch přívalech vylobovaného sněhu zvedají teď hladiny zdejších toků, neměla by zvýšená hladina hučení po lučinách přehlušit, že v leckterých luzích a hájích se písnička „není na chleba!“ ozývá s naléhavostí, signalizující ohrožení třetího stupně.
Časopisy nikoli kultůrní, ale kulturní, tedy týdeníky, měsíčníky a čtvrtletníky, mapující známé i neznámé literární a umělecké dění, se v popřevratových čtyřletkách musely smiřovat s čím dál víc urážlivě nízkými dotacemi. V letošním předjaří ale zjistily, že na chleba skutečně není. Na literárního pánaboha zdejší lobbisté nevěří – nebo „ho“ možná jen „neumějí“*. Navíc ministerstvo, jež má „kultůra muší bejt“ v popisu práce, se zřejmě iniciativně zavázalo lepit díry po milionech rozpuštěných a vypuštěných v libereckém mistrovství. Za výsledek by se nemusela stydět ani Katka Neumannová: v rámci šetření se loňskou dvacetimilionovou dotaci pro literární časopisy podařilo kultůrnímu ministerstvu ve finále zkrátit na milionů 9 (slovy devět). Kolik je to konkrétně pro ten který časopis, laskavý čtenář ani iniciativní novinář nezjistí, neboť grantová komise ministerstva odmítla ostudně sníženou částku ještě drobit jednotlivým příjemcům.
Podvazování penězovodu dokáže rozmanitost a svébytnost tvorby uondat podobně účinně jako někdejší stranický cenzůrista. Námitky, že každý má svobodu rozjet si svou iniciativu a tisknout si, co se mu zlíbí, jsou zástěrkou, zastírající hned dvakrát postnormalizační stav věcí: (1) Na to tisknutí potřebujete materiálně a finančně vyfutrovanou tiskovinu. (2) Že patříme do Evropy, nikoli do Asie, se pozná podle toho, že na futrování svobodné tvorby a jejího objevování a komentování se podílí stát. V Evropě se totiž (už/ještě?) ví, že se to společnosti vrátí.
Glajchšaltování kultury (a společnosti) neprobíhá v posledních dvaceti letech ideologicky, ale ekonomicky.
Najde se aspoň nějaká bakala?
5. 3. 2009
* (Slovníček: „toho neumím“ = „na toho nemám konexe“)