Někdy na jaře roku 1991 vyjádřil nový slovenský premiér své niterné přesvědčení, že „do nebe přijdou národy“, a zaštítil se přitom autoritou bible – konkrétně 21. kap. knihy Zjevení sv. Jana. Pomineme-li v tuto chvíli obrovský posun ve významu pojmu národ (mluví-li o něm Ján Premiér, má nepochybně romantizující a jazykově ohraničenou podobu, kořenící na přelomu 18. a 19. století, zatímco u Jana martyra Christi jde o význam kořenící u proroka lzaiáše a jeho vize universálního rozšíření víry v Hospodina, dárce svobody a spravedlnosti, mezi pohany), zarazí nás zřejmě při pozorné četbě této kapitoly jiná věc: obrací totiž naši pozornost nikoli k novému národu, ale k novému městu – nové polis. Uprostřed dějin, jejichž nepřízeň zakoušeli tehdy křesťané naplno – otevírá výhled k obci, kde nebude znít ani nářek a křik utlačovaných, kde nepotečou slzy těch, jimž se děje bezpráví. A tento podivuhodný a vlastně nepředstavitelný výhled chce nést a orientovat právě uprostřed toho všeho, co prožíváme, co nás trápí a děsí. Pro křesťanskou naději není tedy určující pohled k novému, nebeskému národu – ale k nové obci. Křesťanská naděje nezakládá uprostřed dějin nějakou novou národnost (natož aby se s nějakou ztotožnila) – ale nové občanství. Výhled k polis, jejíž struktury nejsou zatíženy ani nesvobodou, ani lží, ani znásilňováním přesvědčení, se stává výzvou, která naléhavě upozorňuje, co obstojí, co má smysl a budoucnost – a která cesta naopak vede do prázdna.
Odpovědná víra musí ovšem na každé dějinné křižovatce tuto výzvu interpretovat znovu. Uprostřed našich starostí o další osud státu, tváří v tvář národnostní nesnášenlivosti a zabedněnosti, tváří v tvář i těm, kteří se na této vině chtějí vyvézt nahoru, se Janova zvěst stává zdrojem jistoty, že má smysl právě nyní a teď zápasit o budování společnosti založené na principech občanské svobody a odpovědnosti, nikoli na národnostním povědomí sdíleného jazyka a krve. Zároveň ovšem nám (hlavně na západ od slovenských hranic) klade tato vize právě v této chvíli nepříjemné otázky. Otázky, které bychom měli vyslechnout, abychom se alespoň částečně dobrali pravdy o povaze našeho znepokojení.
Ano, máme asi většinou odpor k národnostní rétorice a nesnášenlivosti, ale – pramení náš odpor k tornu, čemu říkáme slovenský nacionalismus, z hluboké nedůvěry vůči každému nacionalismu? Pramení z rozpoznání, že prosazovat zájem ohraničené skupiny na úkor jiných není perspektivní cesta? Pramení z vědomí, že demokracii lze budovat pouze tak, že nemám na mysli jen prostor pro uplatněni sebe sama, ale i prostor pro ty, kdo jsou odlišní, kdo mi jsou cizí či nepříjemní? Anebo je to prostě tak, že jsme propadli lhostejnosti k národním věcem, že naše národní a národnostní vášně se už vybouřily – a vadí nám jen to, že slovenský zápas o prosazení a potvrzení sebe sama narušuje náš klid a zpomaluje cestu k blahobytu? Záleží nám na odpovědném, uvědomělém občanství a zajištěni stejných práv pro všechny – anebo jsme jen zpohodlnělí členové společnosti, na které nám moc nezáleží a po níž chceme, aby nám zajistila pokojné a blahobytné vegetování? Jsme o kus dál – anebo jsme jen jiní?
říjen 1991