(K debatě o antisemitismu českých literátů 19. století)
Karel Havlíček Borovský byl vynikající český žurnalista a schopný podnikatel, který dovedl žurnalistickou prací uživit nejen sebe, ale i rodinu. A prosperoval by jistě mnoho let, kdyby mu to úřady nepřekazily a násilně nerozvrátily jeho práci i rodinu. Právě on v roce 1846 (Česká včela) varoval před kontraproduktivností spolupráce českých buditelů s židovskými mysliteli a literáty, podobně jako Neruda v roce 1870 (pamflet Pro strach židovský). Janu Nerudovi vadila ta část židovské komunity, která usilovala o asimilaci s německou kulturou a německým obchodně-správním systémem. Sám Havlíček dával o čtyři roky později židovský národ českému za vzor (Slovan, 1850). Nabádal ke stejně horlivé pracovitosti. Také Židé tehdy získali práva a možnost podnikat. Neskončila tedy jen robota, z níž se ovšem čeští sedláci museli vyplatit, a šlechta tak získala poměrně slušné peníze k podnikání na svých statcích.
Český živel trpěl podobnými obtížemi jako židovský. Oba dva měly možnost přizpůsobit se německé kultuře nebo pěstovat svou vlastní. Oba dva živly byly rozštěpené a někteří Židé toužili po asimilaci s německou kulturou, jiní Židé se asimilovali s českou. Třetí proud usiloval o svébytnou židovsko-národní cestu. K sbližování mezi českým a židovským živlem nakonec docházelo. Po roce 1867 vycházeli z českých středních škol také někteří židovští abiturienti, a někteří dokonce po roce 1882 přednášeli na české větvi rozdělené pražské university Karlo-Ferdinandovy, jak upozorňuje historik Tomáš Pěkný. Od roku 1884 působil významný spolek Věčné světlo (Or tomid), který založil modlitebnu, kde se konala česká kázání (v Petrské čtvrti, později v Jindřišské ulici, od roku 1902 na Národní třídě v paláci Metro). Od roku 1893 existovala Jednota česko-židovská, která vydávala čtrnáctideník Českožidovské listy. Roku 1882 čeští Židé dosáhli po velkém boji, že v Praze zvolili první české zástupce na radnici a do zemského sněmu. Také v Obchodní a živnostenské komoře v Praze, Českých Budějovicích a Plzni právě Židé dosáhli převahy českého vlivu. Plejáda židovských autorů působících ve 20. století je nekonečně dlouhá, připomeňme jen tři – Karel Poláček, Ivan Olbracht, a zakladatel Lidových novin Adolf Stránský (1893).
Nerudovy odsudky Židů se týkají právě té podnikavé části židovstva, která podporovala asimilaci s němectvím a působila proti snahám českých vlastenců a podnikatelů. Podobně Karel Havlíček Borovský v roce 1850 (Slovan) viděl židovské obyvatelstvo jako lid rozštěpený do několika směrů a napomíná Čechy, aby Židy nepohrdali a napomáhali jejich zařazení do české společnosti. Někteří Židé se skutečně rozhodli k solidaritě s českou kulturou, která se v Havlíčkově době teprve rodila a ještě neměla další české vysoké školy. Tito Židé se rozhodli vzdát německého jazyka a přidali se ke kultuře, která nevládla a nebyla privilegovaná. Proto Pavel Eisner hodnotí Nerudův odpor k Židům jako situační. Neruda svými výroky prý vyjadřuje zklamání, že značná část po staletí utlačované , se nyní, v 70. a 80. letech 19. století, přidala k německé privilegované kultuře. Neruda je tedy nacionálně jednoznačný, nikoliv však jednoznačný či totální „antisemita“. Nerudu netrápily židovsko-české hnutí a jejich spolky. U Nerudy je proto lépe hovořit o odporu vůči určité frakci židovství než o antisemitismu. A jen stěží lze souhlasit s obavou redaktora Respektu Petra Třešňáka (Respekt 2011/14, s. 15), že „Neruda našel zalíbení v nenávistném světonázoru, jímž byla po staletí pomalu dlážděna cesta šesti milionů lidí do plynových komor.“ Že se Jan Neruda vyjadřuje na adresu některých židovských podnikatelů velmi kriticky a nelichotivě, to je pravda. Podobně jako svého času Karel Havlíček Borovský na některé židovské literáty – překladatele K. H. Máchy aj. Je však pravdou, že Nerudovy výroky mohly inspirovat ke kritice a druhotně pak i k výpadům proti Židům jako nositelům němectví (1897). Protiněmecký tón popřít nelze. Na druhou stranu je také pravda, že česko-němečtí asimilanté se angažovali na straně Čechů při jejich soupeření s Němci v politice, školství a ekonomické sféře – jak připomíná židovský historik Tomáš Pěkný.
Antisemitismus – nacistická ideologie, aplikovaná na celé židovstvo – vznikla později a ve zcela určité společnosti, jejímiž kořeny byly teorie o nadřazenosti bílé rasy a také staleté předsudky, pěstované intenzivně křesťany po mnoho staletí. Právně byly formulované 1215 na IV. lateránském koncilu, který byl formativní pro celou tehdejší Evropu (povinnost zpovědi mužů i žen jedenkrát ročně; transsubstanciační dogma o chlebu a vínu při eucharistické slavnosti; zdůvodnění křížových válek; vymezení vůči židovství a islámu a mnohé další závažné společensko-konfesní a politicko-právní problémy). Téměř všechna nařízení prorostla společenským i bohoslužebným životem církve, takže mnohým obdivovatelům středověkých poměrů se tyto právně formulované názory jevily jako správné názory zbožné středověké společnosti. Toto období je pro ně vzorem, kdy křesťanská společnost ještě nebyla poznamenána osvícenstvím a sekulárním hnutím. Takže antisemitismus některých křesťanských intelektuálů a literátů 20. století byl v jejich svědomí legitimizován, protože jim souzníval s některými koncilními nařízeními 13. století – s dobou pevných postojů a tradic. Středověké kritické hlasy, protestující proti zbožnosti formované čtvrtým lateránským koncilem, k nim nedoléhaly.
Otcové tohoto koncilu byli přesvědčeni, že svými nařízeními vytvářejí podklad pro uskutečnění spravedlivé a zbožné společnosti. Mysleli a jednali jako mnozí před nimi a mnozí po nich na jiných kontinentech a v rámci jiných kultur. Připadlo jim nutné vtisknout identitu křesťanům, Židům i muslimům. Posledně dvě jmenované skupiny musely nosit zvláštní oblečení nebo alespoň označení. Lišilo se to podle zemí. Muslimové museli nosit žlutý turban. Židé někde čepice, kukly, špičaté klobouky s rolničkou či bambulí, někde jen žlutá kolečka nebo nárameníky a výložky. Někde a někdy byli donuceni k zvláštní úpravě vousů (muži) a vlasů (ženy). Na oděvu židovských obyvatel muselo být zřejmé, s kým má křesťan tu čest. Koncil potvrdil některá dosavadní nařízení o omezeném prostoru k bydlení v rámci města pro cizince, což prakticky znamenalo, že uzákonil ghetta. Vydal mnohá další nařízení, jako zákaz obchodování s křesťany, zákaz vycházení z ghetta po určité sváteční dny, uzavírání manželství, popř. že v židovských domácnostech nesmějí jako sloužící pracovat křesťané. Také upravil způsob komunikace mezi křesťany a židovským obyvatelstvem.
Norimberské zákony, platící v průběhu 20. století v rozsáhlé části Evropy, nesly mnoho podobných rysů, ač novověcí autoři nepotřebovali středověkou inspiraci. Byli vynalézaví v mnoha oborech, nejen ve vztahu k židovskému obyvatelstvu. Právě Norimberské zákony jsou právním dokumentem, který měl rozhodnou váhu a inspiraci pro vyhlazování nejen židovského národa, ale též všech dalších nečistých a tzv. méněcenných, druhořadých lidí. Havlíček ani Neruda nebyli ideologové pohrdání a nevytvořili filosofickou či teologickou kategorii druhořadosti, ani nesnili o vedoucí úloze jedné strany s tou správnou ideologií – rasistickou či materialistickou. Jejich nacionalismus byl zvláštního typu, netíhnul k ideologii nadřazenosti nad druhými. Spíše je zřejmé, že se dovolávali možnosti žít také s druhými a vedle druhých, ale nikoli nad nimi.