Kubánský podzim patriarchy

Číslo

rozhovor s Tomášem Janebou

Tomáš Janeba je koordinátor lidskoprávních projektů v rámci společnosti při ČT Člověk v tísni, doposud působil jako koordinátor projektů v Bělorusku, Ingušsku a Čečensku, na jižním Kavkaze a na Kubě.

Castrův režim vládne na Kubě už více než čtyři desetiletí. Do povědomí opět vstoupil na jaře tohoto roku, kdy uvěznil 75 lidí z řad obhájců lidských práv, nezávislých novinářů a dalších nonkonformních osobností. Člověk v tísni se věnuje kubánské situaci od r. 1997. Můžete na úvod stručně vylíčit, v jaké situaci se kubánský režim a společnost nalézá?

Po pádu socialistického bloku a rozpadu Sovětského svazu se Kuba ocitla v nesmírně těžké ekonomické situaci. Je obecně známo, že Sovětský svaz dotoval ostrov astronomickými částkami. Na počátku 90. let došlo na Kubě téměř ke kolapsu služeb, dopravy atd. Kubánský stát již řadu let není schopen platit svým občanům mzdu, za kterou by bylo možné během měsíce přežít. Na Kubě stále funguje přídělový systém. Příděly však v žádném případě nemohou pokrýt měsíční potřeby domácnosti. Režim byl proto nucen v první polovině 90. let povolit držení západní valuty (do té doby šlo o trestný čin). Z těchto důvodů stát již netrvá na povinné zaměstnanosti tak, jako tomu bylo v socialistickém Československu. Běžný Kubánec je tedy nucen získávat si obživu „svépomocí“, což většinou znamená zapojit se do černé ekonomiky. Skoro každý na Kubě se věnuje ekonomickým aktivitám, které nejsou oficiálně povoleny. V oblastech, kam přicházejí turisté, je samozřejmě možnost obživy dostupnější. V hlavním městě Havaně se lze na každém kroku setkat s nelegálním prodejem doutníků či rumu, s nelegálními taxikáři, s nelegálním ubytováním pro cizince a s všudypřítomnou prostitucí. Skoro každý je tímto systémem dotlačen do role „zločince“. Jedním z hlavních finančních zdrojů je pro mnoho Kubánců pomoc příbuzných v zahraničí (v exilu žije více než 2 miliony Kubánců). Zároveň je to jeden z hlavních příjmů pro kubánský stát. Po celé zemi fungují obchody za valuty, jejichž ceny jsou pro řadového občana velice těžko dostupné. Často však představují jedinou možnost, kde se dají koupit zcela základní komodity jako mýdlo, olej apod. Není proto divu, že snem mnoha Kubánců je emigrace.

Kdosi na Kubě charakterizoval současný stav jako „kapitalismus nomenklaturních kádrů“. Je to velice přiléhavé přirovnání: lidé spojení s mocí – straničtí funkcionáři, armádní a policejní špičky – si vzali poučení z Gorbačovovy perestrojky a z pádu komunismu a již řadu let se soustavně připravují na roli budoucích kapitalistů. Je pravděpodobné, že řada z nich, především mladší generace, by si přechod ke kapitalistické ekonomice a otevřenější společnosti přála. Hlavní překážkou je však osoba Fidela Castra. Castro si v zásadě žádné změny nepřeje a vše nasvědčuje tomu, že jeho jediným cílem je zemřít na trůně. V jeho situaci se tomu ani nelze příliš divit, příklad generála Pinocheta pro něj není příliš povzbudivý. Tento jeho postoj však zvyšuje nebezpečí výbuchu lidového hněvu, který se může zcela vymknout kontrole.

Poslední vlna masového zatýkání členů opozice zároveň ukazuje, jakou hrůzu režimu nahání sílící občanské hnutí, které se nyní soustředí kolem Projektu Varela.

V čem spočívá význam Projektu Varela? V čem se liší od dosavadních opozičních aktivit?

Projekt Varela je v kubánském kontextu zcela přelomový. Jeho autor Oswaldo Payá Sardiňas se netají tím, že se nechal inspirovat Chartou 77. Tato petiční akce, zjednodušeně řečeno, požaduje po kubánském parlamentu, aby dodržoval vlastní zákony. Požaduje vypsání referenda (podmínkou vypsání referenda je podle kubánských zákonů petice nejméně deseti tisíc občanů), v němž by se Kubánci vyjádřili k řadě nedemokratických zákonů, dále žádá propuštění všech politických vězňů. Nejprve petici podepsalo více než jedenáct tisíc občanů. Po vlně represí organizátoři projektu odevzdali dalších více než čtrnáct tisíc podpisů. Důležité je, že okolo Projektu Varela se sjednotila v podstatě veškerá vnitřní opozice, která až do té doby byla velice roztříštěná. Payá navíc zdůrazňuje, že podepsat Varelu pro řadového Kubánce znamená první krok k vnitřnímu osvobození.

Znamená těch pětadvacet tisíc podpisů jistý přelom – jako např. zdejší relativně „masové“ podepisování petice Několik vět v r. 1989 – nebo zůstávají signatáři Projektu Varela uprostřed kubánské společnosti spíše v ghettu? Podpořila např. Projekt Varela nějaká známější osobnost?

Tou nejvýznamnější kubánskou osobností, která Projekt Varela podpořila, je bezesporu Oswaldo Payá, který je jeho iniciátorem a vůdcem. Ostatní známé postavy kubánské opozice nejsou v zásadě proti, ale podle mého názoru jsou trochu zaskočeny skutečností, že iniciativa je v jiných rukách. Co je ale důležité, je skutečnost, že Projekt Varela podpořili i kubánští emigranti žijící na Floridě, kteří vždy odmítali uznat legitimitu Castrova režimu, a proto neuznávali ani ty, kteří s režimem na Kubě bojovali. Zdá se, že Oswaldo Payá je v současné době jediný člověk, kterého uznávají Castrovi protivníci jak na ostrově, tak i v exilu. A tím se dostávám k tomu, zda znamená Varela přelom. Ano. Ještě před několika lety bylo nemyslitelné, aby se desítky tisíc Kubánců veřejně postavily režimu. Přesto ale zůstávají aktivisté i signatáři v určité izolaci vůči zbytku společnosti. Je to především díky všudypřítomnému strachu, který ovládá prakticky celou společnost.

Zdejší občané mohli do kubánských cel nahlédnout předloni, když tam byli krátce zadrženi Jan Bubeník a Ivan Pilip. V jakých podmínkách jsou vězněni političtí vězni, jejichž případy nejsou tak medializovány?

Podmínky, které panují v celách politických vězňů, lze označit za téměř likvidační. Režim nechává své odpůrce prakticky hnít za živa ve vlhkých celách o rozměrech 2×~1 m, ve kterých se teplota pohybuje okolo 50 °C. Namísto toalet je tam jen díra do podlahy, odkud lezou do cel krysy. Jídlo je podáváno v nedostatečném množství a kvalitě, často v pokročilém stavu rozkladu. Političtí vězni jsou záměrně umisováni do cel s řadovými zločinci, navíc do věznic, které jsou velice vzdáleny od jejich domovů. Řada politických vězňů byla ve vězení opakovaně bita a vystavena psychickému týrání (opakované zákazy návštěv příbuzných, nejrůznější způsoby vydírání). Vězni často nemají přístup k nejzákladnější lékařské péči a jejich příbuzní zásadně nejsou informováni o jejich zdravotním stavu. Léky prakticky žádné. Příbuzní často nemají finanční prostředky na namáhavou cestu do vzdálených věznic.

Aktivit Projektu Varela se účastní zejména křesťané. Jakou mají v rámci kubánských církví pozici?

Projekt Varela vskutku iniciovala opoziční skupina Křesťanské hnutí osvobození, jejímiž zakladateli jsou katoličtí laici. Nelze však o Varele mluvit jako o čistě konfesní iniciativě. Do občanských výborů, které po celé zemi sháněly a ověřovaly podpisy, se nezapojili zdaleka jen katolíci. Projekt Varela je v nejširším slova smyslu občanský.

Katolická církev nemá na Kubě zdaleka tak dominantní postavení jako např. v Mexiku či Polsku. Řada Kubánců považovala církev za jednu z opor španělské kolonie, podobně jako Češi ji považovali za oporu rakouskouherského mocnářství. Na Kubě jsou též velice rozšířené synkretistické kulty afrického původu (santeria, palo monte, jakási obdoba kultu Woo Doo). Církev se k opozičním aktivitám, podobně jako kdysi u nás, staví velice opatrně. Oswaldo Payá, praktikující katolík a zakladatel Křesťanského hnutí osvobození (toto hnutí nemá nic společného s teologií osvobození, inspirovanou marxismem), je vysokým kubánským klérem dokonce do jisté míry ostrakizován. Podobně jako u nás, ani kubánská církev se neubránila částečné kolaboraci s komunistickým státem. Církev však nevelký prostor, který má k dispozici, využívá k velmi užitečným aktivitám. Pořádá pro mladé lidi semináře a školení (rozvíjení právního vědomí, občanských postojů atd…). Jeden z nejkvalitnějších dosud legálních časopisů se jmenuje Vitral a vydává ho biskupství ve městě Pinar del Río. Jeho vydávání bylo povoleno v době jakési „oblevy“ bezprostředně po papežově návštěvě v roce 1998. Dnes je však tento časopis a jeho vydavatelé ve velice obtížné situaci, pohybují se na hranici legality a často i za ní.

Rozpadající se struktury diktátorské moci v latinskoamerickém vydání působivě popsal Gabriel Garcia Márquez v románu Podzim patriarchy. Přitom právě tento spisovatel patří k osobním přátelům Fidela Castra. Co vede intelektuály jeho typu k trvalé loajalitě ke Castrovi a k bagatelizování perzekucí, které jeho režim prováděl?

Většina latinskoamerických intelektuálů je levicově zaměřena. Latinskoamerický spisovatel, který se proslaví, zároveň s tím i zbohatne, a stane se tak příslušníkem „buržoazie“. Aby nepřišel o své v drtivé většině levicové čtenáře, většinou se deklarativně hlásí k levici, a tudíž i ke kubánské revoluci, která je dodnes pro řadu latinoameričanů ikonou. Bývalý Castrův spolupracovník ze Sierry Maestry a pozdější politický exulant Carlos Franqui, který viděl revoluci příliš zblízka, než aby si o ní nadále dělal jakékoli iluze, se o těchto spisovatelích vyjádřil lapidárně: „Srdce jim bije pro levici, břicha však mají pravicová“. Márquez je navíc fascinován mocí a „silnými muži“, o kterých pojednává řada jeho děl. Přátelství s Castrem proto může mít do jisté míry i „studijní povahu“, jeho postoje jsou však v dnešní době jen stěží obhajitelné, v jeho případě nejde o neinformovaného člověka. Názorný příklad selhání intelektuála.

Evidujete podobné postoje ze strany křesťanů?

V Latinské Americe, jak známo, vznikla teologie osvobození, katolické hnutí velmi silně inspirované marxismem. Svůj vrchol však prožila v sedmdesátých letech. Jsou známy případy kněží, kteří se zejména ve střední Americe zapojili do ozbrojených bojů na straně levicové guerilly. Tito lidé samozřejmě považovali Kubu za velkou inspiraci. Je však třeba mít na paměti, že teologie osvobození byla reakcí na bídu a sociální nerovnosti, které se vymykají naší evropské zkušenosti. K idealizaci reálného socialismu také přispívalo to, že mnozí její představitelé neměli přímou zkušenost se zeměmi sovětského bloku.

Tomáš Janeba je koordinátor lidskoprávních projektů v rámci společnosti při ČT Člověk v tísni, doposud působil jako koordinátor projektů v Bělorusku, Ingušsku a Čečensku, na jižním Kavkaze a na Kubě.Jak mohou svou solidaritu s pronásledovanými Kubánci projevit zdejší církve?

Především nesmějí mlčet. Ani doma, ani ve světě. V naší době rozvinutých informačních technologií je velice vzácné slyšet pravdu o věcech, které z nějakého důvodu nejsou „in“ – jako je například pravda o skutečné podstatě Castrova režimu. Tato nechu říkat pravdu se namnoze týká i takových institucí, které mají hlásání pravdy ve své „pracovní náplni“; například různých církví. Solidaritu je ale nejlépe vyjádřit činem. Takovým činem může být například dopis napsaný jednotlivci nebo skupinami lidí, například farnostmi, adresovaný Fidelu Castrovi s požadavkem propuštění politických vězňů, dodržování lidských práv na Kubě a garance skutečné svobody pro všechny Kubánce. Výborné je napsat a poslat dopis rodině politického vězně a podpořit je v jejich těžkých chvílích. Takovýto akt prosté lidské solidarity se může tady, v teple obýváku, jevit jako něco, co zapáchá formalitou, ale věřte, že v dřevěných chatrčích nebo oprýskaných kubánských panelácích nabude takový dopis obrovského významu. Jiným příkladem konkrétního činu může být finanční příspěvek na konto zřízené na podporu rodin politických vězňů. Společnost Člověk v tísni takové konto zřídila v květnu tohoto roku a k dnešnímu dni se na něm shromáždilo okolo 10 000 USD, které naši spolupracovníci postupně na Kubě rozdali rodinám uvězněných politických vězňů.

Na podporu jedné rodiny je potřeba měsíčně 30–100 USD, to záleží na konkrétních podmínkách, někdy musí příbuzní jezdit navštěvovat svého vězně i přes 1000 km. A to je na Kubě obrovská vzdálenost. Bylo by výborné, kdyby se v církvích našly farnosti, které by si „adoptovaly“ jednoho vězně svědomí, finančně podporovali jeho rodinu a bombardovali Castrův režim požadavkem na jeho propuštění. Takový „adoptovaný“ vězeň by pak věděl, že není ve svém boji a neštěstí sám, a byl by i lépe chráněn před šikanou režimu, nebo sám režim by věděl, že existují na světě lidé, kteří bedlivě sledují osudy toho kterého konkrétního vězně. A to je obrovská morální podpora pro všechny, kteří tomu režimu vzdorují.

Příklady přece jen táhnou. Máte přehled o nějakých zdejších aktivitách tohoto typu?

Těch aktivit, pokud je mi známo, mnoho nebylo. Za významnou považuji cestu biskupa Václava Malého na Kubu, který procestoval v doprovodu Oswalda Payi část ostrova a setkal se s mnohými lidmi nejen z opozice a církevního prostředí, ale i s manželkami a rodinami politických vězňů. Další takovou významnou aktivitou byl dopis Synodní rady Českobratrské církve evangelické adresovaný Fidelu Castrovi, požadující propuštění vězňů svědomí. Pokud i byly nějaké jiné aktivity, pak mi o nich není nic známo.

Můžete na závěr uvést kontakty a adresy, kde lze získat další informace?

Konto na podporu kubánských vězňů svědomí:

Číslo účtu a adresa: (Člověk v tísni, 576785453/0300, Swift code: CEKOCZPP, ČSOB, Na Poříčí 24, Praha 1 115 20). http://www.clovekvtisni.cz, www.cuba-project.org

Člověk v tísni, o. p. s., společnost při ČT, Sokolská 18, Praha 2

Otázky kladl a za rozhovor děkuje Tomáš Trusina