Kubánci jsou stále rukojmím své vlády

Rozhovor s Pavlou Holcovou, vedoucí kubánských projektů Člověka v tísni

Dnes začíná v Havaně proces s lékařem a disidentem dr. Darsí Ferrerem. Připomeňte prosím, kdo to Darsí Ferrer je.

Darsí Ferrer je kubánským nezávislým lékařem, novinářem a lidskoprávním aktivistou, který už delší dobu kritizuje systém dvojího kubánského zdravotnictví – jednoho exportního a pro turisty, druhého (a nutno říci, že naprosto nedostačujícího) pro obyčejné Kubánce. Pozornost represivního aparátu ke svým aktivitám přitáhl též jako lékař, který poskytuje pomoc i těm, co na ni pro své politické názory nemají podle režimu právo.

Z čeho byl obžalován? A co tato obžaloba skrývá?

Oficiálně byl obžalován z toho, že na černém trhu koupil pytel cementu – na to se vztahuje paragraf o okrádání státu a nelegálním obohacování. To konkrétně znamená až 8 let vězení. Asi není třeba zmiňovat, že černý trh je jediný funkční komerční nástroj na celé Kubě a prodávají a nakupují na něm úplně všichni – zejména z toho důvodu, že na Kubě je katastrofický nedostatek téměř jakéhokoliv zboží, zvláště pak léků, mléčných výrobků a stavebního materiálu. Téměř rok byl držen ve vazbě bez soudu, což je také jeden z nástrojů šikany disidentů.

Od nástupu Raúla Castra před 4 roky si někteří pozorovatelé slibovali zmírnění perzekuce či určité společenské uvolnění. Z Kuby ovšem přicházejí spíše zprávy svědčící o opaku. Jaká je tedy situace – pokud jde o možnosti nezávislých iniciativ a případných náznaků demokratizace?

Situace se na poli lidských práv rozhodně nelepší, přestože se to tak na první pohled a z venku může jevit. To, co se mění, jsou nástroje represe: političtí odpůrci již nejsou odsuzováni jen v několikahodinových procesech na 25 let, ale enormně narostl počet krátkodobých zadržení a méně viditelných represivních útoků, jakými jsou například actos de repudio (akty zapuzení). Vláda sice v posledních dnech po jednání s Vatikánem propustila jednoho politického vězně a dalších 12 přesunula do věznic blíže domovů, nicméně je to spíš politický tah ve smyslu „něco za něco“ než demokratizační gesto. Nezávislé iniciativy na Kubě i nadále oficiálně neexistují, nicméně lidem začíná čím dál častěji docházet, že stát se přes veškeré sliby o ně nepostará, a berou tak své osudy do vlastních rukou.

Kolik je v současné době vězňů svědomí?

Politických vězňů je přibližně 200, záleží na tom, jaká použijete kritéria hodnocení toho, kdo je a kdo už není politickým vězněm. Vězňů svědomí podle kritérií Amnesty International je pak 51.

Má ještě nějakou ozvučnost Projekt Varela, tedy snaha o změny na základě stávající ústavy?

Projekt Varela dnes víceméně spí, Oswaldo Payá se na něj snaží občas navázat, ale v současné situaci, kdy politická opozice není jednotná, není jeho pokračování na Kubě úplně možné.

Nezávislí aktivisté jsou podle některých zpráv vyčerpáni trvající perzekucí i tím, jak minimální výsledky jejich úsilí přináší. Jsou přece jen vidět v kubánské realitě náznaky nějakého pohybu?

Rozhodně vidět jsou. A i když nám mohou připadat marginální, jsou nesmírně důležité. Lidem pomalu začíná docházet, že se o sebe budou muset postarat sami, že to stát přes veškeré sliby nedokáže. Přestože za Kubánce už 50 let stát rozhoduje a pro mnoho obyvatel je právě toto převzetí téměř veškeré zodpovědnosti za jejich životy velmi pohodlné, narůstá počet lidí, kteří by se i se vším, co to znamená a jaké to může mít dopady, chtěli rozhodovat sami. Po dlouhé době se i mladí lidé začínají zajímat o to, co se kolem nich děje – a tím, sice velmi podprahově ale přece, začínají vznikat zárodky občanské společnosti, tolik důležité pro jakoukoliv demokratizaci.

V poslední době lze pozorovat zvýšenou aktivitu představitelů římskokatolické církve. Dosud spíš konformní havanský arcibiskup Jaime Ortega poskytl rozhovor, v kterém odmítl nesmyslné represe např. proti „dámám v bílém“. A vatikánský sekretář pro zahraničí Mamberti strávil na Kubě celý týden. Myslíte, že to svědčí o tom, že chce římskokatolická církev hrát v prohlubující se kubánské krizi zásadnější roli? Nebo že castrovský režim potřebuje prostředníka pro kontakt se společností?

Obojí. Pohybujeme se v latinskoamerické zemi, kde je tradice španělského katolicismu velmi silná. Přestože se komunistický režim snažil církev dlouhou dobu přidusit, nepovedlo se mu to právě díky tomuto vlivu a této tradici. Po návštěvě papeže v roce 1998 se pak vztahy mezi církví a kubánskou vládou relativně urovnaly. V poslední době – a to teď hovořím o posledních několika měsících, se církev – asi právě kvůli své dlouho vlažné pozici – stala prostředníkem pro vyjednávání mezi vládou a zástupci politických vězňů. Pro vládu samotou není v současné ekonomické situaci úplně strategické mít politické vězně, protože to poškozuje její diplomaticko-ekonomické vztahy se západními mocnostmi. A teď tedy přemýšlí, jak je propustit, aniž by ztratila tvář v tom, že na Kubě přece žádní političtí vězni nejsou.

Jak na tuto kubánskou realitu reaguje Evropská unie?

To je otázka na samostatný elaborát. EU tradičně zastává celou škálu názorů: od nepodmínečné pomoci a dialogu s režimem, které prosazuje zejména kvůli ekonomickým zájmům například Španělsko nebo Belgie, až po odmítavý postoj s akcentem na podporu lidských práv, jehož zastáncem je právě Česká republika nebo Švédsko. Nejde proto tvrdit, že by EU měla nějaký jednotný postoj k otázce Kuby a sjednocovala podle něj zahraniční politiku, přestože existuje něco, čemu se říká „Společná pozice“, na které se po masivním zatýkání v roce 2003 shodli představitelé zemí EU a která jasně definuje podmínky, za kterých se mohou zintenzivňovat ekonomické a diplomatické vztahy s Kubou.

Ozývají se názory, že podpora kubánských disidentů je pouhý deklarativní postoj, který nic nezmůže a navíc se ani nevyzná v kubánské realitě. Co na tuto námitku odpovědět?

Právě komunistická zkušenost zemí střední a východní Evropy je pádným důvodem, proč je tato námitka zavádějící. Nepředpokládám, že někdo, kdo zažil režimní šikanu, represe a svévoli ze strany státní policie a vůbec šedé napětí, které zde panovalo, by svoji podporu disentu předváděl pouze ploše a deklarativně.

Podpora persekvovaných na Kubě patří k dlouhodobým projektům Člověka v tísni. Jaké máte v tuto chvíli plány? A jak mohou spolupracovat jednotliví zdejší sympatizanti s touto vaší aktivitou?

Na Kubě se dlouhodobě snažíme podporovat občanskou společnost, protože máme za to, že právě fungující občanská společnost je odrazem demokracie. Tady bych nerada, aby to vyznělo jako prázdná fráze: občanská společnost je v mém chápání skupina lidí, kterým je jasné, že svoboda znamená i obrovskou míru zodpovědnosti, nikoliv odstranění překážek k tomu, co chci já. A zároveň to znamená pochopit, že je vždy lepší mít možnost volby, přestože pak za svá rozhodnutí budu muset nést zodpovědnost. Tohle je pro mnoho Kubánců novinka, protože za těch 50 let, kdy na Kubě vládne Revoluce, si zvykli, že za ně rozhodují ostatní.

Podle nejnovějších zpráv byl Darsí Ferrer propuštěn – ještě než jsme dokončili tento rozhovor…

To, že byl Darsí Ferrer propuštěn, je samozřejmě velmi pozitivní zpráva. Hrozilo mu až osm let vězení, což by při jeho subtilní tělesné konstituci mohlo mít fatální následky. Nicméně tento fakt neznamená, že by na Kubě přestal existovat fenomén porušování lidských práv a politických vězňů. Naopak to signalizuje, že všichni Kubánci jsou rukojmími vlády, která je kvůli nejrůznějším politickým a ekonomickým vyjednáváním může libovolně uvěznit a pak je pod příslibem ekonomických investic a hlasitého potlesku světových médií možná podmínečně propustit.

Otázky kladl a za odpovědi děkuje Tomáš Trusina Benešov – Praha 22.–23. 6. 2010