Na stránkách Protestanta potkáváte už roky výzvy Divokých hus k sbírkám na konkrétní projekty. Za pětadvaceti lety působení této nadace v ČR se ohlíží jeden z těch, kdo byli u jejího zdejšího zakládání.
Nedávno slavila své 25. výročí jediná ekumenická nadace v Česku, Nadace Divoké husy. Její založení spadá do období intenzivních styků mezi holandskými a českými protestanty v 90. letech 20. století, kdy vznikala řada partnerství mezi sbory českobratrské církve evangelické a holandských protestantských církví. K specifikům těchto styků patřilo, že se utvářely především na lokální úrovni; tedy hlavně mezi farními sbory a některými dalšími organizacemi. Ani jedno církevní vedení se na centrální úrovni v těchto aktivitách příliš neangažovalo, což bylo zejména důsledkem dlouhodobého strategického zaměření na straně holandských církví. V období po 2. světové válce se vedení církví v Nizozemí ve svých bilaterálních vztazích cíleně soustředilo na bývalé zámořské kolonie jako Indonésie nebo některé oblasti afrického kontinentu. V postoji k evropské pevnině značně kopírovalo zahraničně politický přístup nizozemských vlád, v jehož rámci měly přednost transatlantické vztahy. O problematiku střední a jihovýchodní Evropy se systematicky příliš nezajímaly, což se osudově projevilo v r. 1996 při pádu Srebenice, kterou měla chránit nizozemská armáda.
Podnět k založení české nadace pocházel ze strany nizozemské nadace Wilde Ganzen, jejímž vedoucím byl tehdy Maarten de Vries. Od začátku 90. let podporovala nadace, která měla taktéž ekumenickou identitu, projekty Diakonie a dalších subjektů v ČR. Na české straně byla do této spolupráce zapojená Eva Grollová ze sboru ČCE na pražském Spořilově. Kolem tohoto sboru se soustředila řada ekumenických aktivit, které mimo jiné vedly k postavení nového kostela na Chodově. Do samotného aktu založení české nadace a poté do práce v jejích správních orgánech se zapojilo celkem pět lidí: Maarten de Vries, Eva Grollová, faráři Jiří Štorek (ČCE) a Michael Slavík (ŘKC), kteří byli oba činní v ekumenických aktivitách na pražském Jižním městě, a níže podepsaný.
Divoké husy vnesly do českého nadačního prostředí kromě svého ekumenického původu dva další prvky. Zaprvé se nadace nesoustředila a dodnes nesoustředí na financování jedné specifické aktivity (např. seniory nebo děti), ale podporuje celou šíři aktivit neziskových organizací. Nevýhodou tohoto přístupu je, že se jen těžko hledají velcí sponzoři z komerční sféry, protože ti raději spojují svou značku s jedním jasně vymezeným projektem. Divoké husy proto po vzoru mateřské organizace oslovují drobné dárce, a to mj. prostřednictvím tisku nebo výzvy po nedělních bohoslužbách v Českém rozhlase, kde plní roli sbírky.
To druhé, co Divoké husy vnesly do českého neziskového sektoru, byla podpora samotného dárcovství. Nadace od samého začátku systematicky zdvojnásobuje výtěžky sbírek, které se konají pro jednotlivé projekty. Záměrem tohoto zdvojení je stimulovat veřejnost k dárcovství tím, že každý finanční dar nabobtná o sto procent. Rozhodující pro samostatnou budoucnost české nadace bylo získání prostředků z Neziskového investičního fondu, který z výnosů ekonomické privatizace shromáždil 1 % prostředků, které měly podporovat neziskový nestátní sektor. Tento příspěvek znamenal, že nadace pro své fungování získala solidní základ.
Založení české nadace předchází ovšem příběh, který souvisí se stopami českých dějin v Nizozemí. Je tak součástí vztahů, které vznikaly historicky mezi Nizozemskem a Českou republikou. První konkrétní impuls k aktivitám pod hlavičkou Wilde Ganzen souvisí s uvolněním politické situace v r. 1968. V létě 1969, těsně před uzavřením hranic, navštívila skupina evangelických farářů z Čech s rodinami městečko Naarden, kde se nachází hrob Jana Ámose Komenského. Od doby První republiky se stal Naarden jakýmsi poutem, které pojilo obě země po politické, historické, kulturní a náboženské stránce. Pozemek pod naardenským kostelíkem byl prohlášen (do Protektorátu) za součást československého výsostného území s odůvodněním, že tam byl v listopadu 1670 pohřben Komenský, který žil poslední roky svého exilu v Amsterdamu.
V r. 1969 žil v Naardenu spolupracovník holandských Wilde Ganzen, který se setkal se skupinou českých farářů. Uzavření československých hranic a politické ovzduší Husákova Československa tento kontakt nepřerušilo, byť ho ztížilo. Pracovníci holandské nadace začali jezdit do Československa, kde mj. podporovali farní komunity, které se v komplikovaných podmínkách normalizace snažily prolomit svou izolaci a udržovat aktivity pro širší veřejnost. Mimo jiné nadace financovala nákup aut pro evangelické faráře.
S nadsázkou můžeme tedy říct, že Nadace Divoké husy vděčí svou existenci J. A. Komenskému, který dal ve 20. století podnět k dalšímu rozvíjení vztahu mezi Nizozemskem a Českou republikou nad rámec obvyklých politických vztahů. Bez jeho naardenského hrobu by čeští faráři nezavítali do Naardenu, nevznikly by první kontakty v období studené války a posléze, po pádu železné opony by se ani nezrodila Nadace Divoké husy.