odchod veliké skupiny bratrů a sester z evangelického sboru
Došlo k tomu v listopadu minulého roku. Ze sboru odešlo 76 lidí, včetně kazatele Milana Moletze, který přišel do Krnova v roce 1989 – tenkrát ještě z evangelického sboru v Holešovicích. Šestileté kazatelské působení br. Moletze přinášelo dobré ovoce, takže sbor, který žil již dříve živou probuzeneckou zbožností za mimořádně obětavého kazatelského působení br. Bronislava Kielara, dále rostl a prospíval. V rámci celého moravskoslezského seniorátu, známého probuzeneckou tradicí a v současnosti častým charismatickým čeřením stojaté hladiny, je Krnov vskutku snad jediným příkladem opravdového oživení – co do vnitřní horlivosti víry i početního nárůstu – které právě „charismatický“ způsob práce a ráz sborového života přinášel. V jiných sborech seniorátu tento model i přes mnohé snahy charismaticky orientovaných kazatelů nebo jiných bratrů a sester tak výraznou rezonanci neměl. (Ještě v jiných sborech seniorátu, kde rovněž k oživení dochází, se tak děje v souvislostech odlišné, nikoli „charismatické“ teologické orientace nebo ve věcném a prohlubujícím vyrovnávání s ní.)
Krnovský problém se vyhrotil kolem křtu. Ten se tu jeví jako problém nejzásadnější. Kdo má však možnost vniknout do celé problematiky blíže, se brzy neubrání otázce, zda byl křest opravdu problémem tak zásadním, nebo zda spíše jen posloužil záměrnému zdůvodnění odchodu z církve. (Charismatické skupiny, zakládající „Káeska“, odcházejí dnes také například z Bratrské jednoty baptistů, kde věroučný důvod v pojetí křtu opravdu nehrozí.) Kdo za to může, že k rozkolu došlo?
Podle únorového čísla časopisu „Život víry“ a článku jeho šéfredaktora br. Tomáše Dittricha je na vině českobratrská církev – v 80. létech liberální, ale tolerantní – vždyť pod svou hlavičkou za komunismu chránila i dění v maninském sboru (pozn.: „maninský sbor“ je charismatický sbor v Praze-Holešovicích s kazatelem Danem Drápalem, do roku 1990 sbor ČCE, od roku 1990 prvním samostatným „Křesťanským společenstvím“ u nás). Kde se stala chyba? Charismatici se nezměnili, píše opět doslova br. Dittrich, jestliže ano, pak naopak ještě k větší toleranci. Změnila se ČCE. To je jedna velmi jednoznačná odpověď, kterou ovšem nesdílím.
Věru i na ČCE leží kus viny – zejména v rámci seniorátu: V neochotě alespoň vidět věci, o kterých se především mělo otevřeně mluvit, v neochotě vstoupit do problémů, které již zejména ztrátou otevřenosti a vzájemné komunikace existovaly. Místo toho jsme se celá léta tvářili tak, jako by žádné problémy nebyly. A když někdo upozornil na věci, které volaly po stanovisku a vzájemném vyjasnění pro překonání nejasností a obnovení důvěry, vykoledoval si snadno nálepku nepřítele charismatiků… S odstupem se mi takový postoj jeví jako dobrácká naivita, která nikomu v ničem neprospěla a které se nejspíš snadno i s nejpobožnější a nejnevinnější tváří (nevím, nakolik vědomě či s jakým vlastně smýšlením) zneužije. S takovým stanoviskem jsme skutečně my sami nepřispěli k tomu, aby se vytvořilo ovzduší důvěrné, bratrské, otevřené, a nepomohli jsme ani těm (především manželům Moletzovým), kteří těžce hledali (nebo nehledali?) přejný a vstřícný postoj k ČCE, aby takový postoj nalezli.
Ale i na nich leží velký díl odpovědnosti. Jak vyplynulo z jednoho křesťanského rozhlasového magazínu (v březnu), kde se měli sami vyjádřit k důvodům svého odchodu z ČCE, otázku křtu Moletzovi už ani neuvedli, ale mluvili o problému stresující vnitřní nesvobody s uvedením příkladu trochu nešťastného – že trpěli tím, že se nemohli spontánně při bohoslužbách projevit, třeba zvednout ruce… Tento příklad jistě demonstruje problém hlubší a závažnější: Neschopnost k velkorysé a důvěřivé vzájemné ohleduplnosti v církvi. Tento problém je zas výsledkem nedostatku otevřené seriózní, důvěryhodné komunikace, jež bere druhého vděčně, upřímně a rovnocenně, a lecčeho se třeba ze svých potřeb a vnějších projevů víry pro druhého bez lítosti a neochoty vzdává – a tak i sebe zbavuje dlouhodobého vnitřního stresu, o němž mluvil br. Moletz. Jestliže někomu jistě vadí, že zvedám při chvalách ruce, jak řekla sestra Moletzová, pak to nemá být myslím podle Písma důvodem odchodu z daného společenství, nýbrž důvodem k tomu, abych z ohleduplnosti k jinému bratrovi či sestře ty ruce prostě v klidu a bez stresu nezvedal (Ř 14). A v této souvislosti je ovšem velmi často na místě i otázka, zda sám člověka vedle sebe nevmanipulovávám svým vnitřním (třeba také nesvobodným) postojem do role, že mu to jistě a určitě tak vadí, že sám při chvalách ruce zvedám. Vždyť v krnovském sboru dostaly s opravdovou všeobecnou přejností tolik prostoru nové bohoslužebné prvky a způsoby, jako málokde. Výhrady nikdy nepřesáhly míru běžnou v každém lidském společenství, kde vždycky dochází k výměně názorů a k rozmanitosti stanovisek. Takže – i po svých osobních administrátorských zkušenostech v Krnově – mám za to, že pocit vnitřní nesvobody při projevech víry tu opravdu nemusel být problémem. Přesto 76 zapálených křesťanů, možná trochu zbytečně příliš nesmířlivě naladěných, odešlo z ČCE a založilo KS.
Br. Moletz do rozhlasu pověděl, že vůbec nepočítal s takovým počtem. Měl prý za to, a naopak se těšil, že jich bude malá skupinka, pět až deset, kde se pak budou intenzivně modlitebně sdílet. Moc mne tato výpověď nepřesvědčuje. Tento odhad je, mám za to, střízlivý v tom směru, že opravdu 5–10 (spíše 5) celou věc odchodu v Krnově iniciovalo. Ostatní možná ani příliš nevěděli, v čem je vlastně tak závažný problém a pouze se přidali. A jestliže br. Moletz v rozhlasovém rozhovoru ujišťoval, že některým dokonce jejich odchod z ČCE rozmlouval, pak jsou v Krnově zároveň známy případy, kdy byli jiní k výstupu přesvědčováni – třeba cestou naléhavého telefonátu až z Prahy samotným Danem Drápalem…
Ani věkový průměr těch, kteří odešli se mnou, jak řekl br. Moletz, neodhadl v rozhlasovém pořadu přesně. Mluvil o průměrném věku 45 let. Ve skutečnosti věkový průměr těch, kteří odešli, byl 26, tedy ne tak, jak pravil, že třetina jsou důchodci. Statistiky jsou často zavádějící. Nejstarší člen nového krnovského „KáeSka“ podle jmenného seznamu těch, kteří vystoupili, má 73 let, a pak má společenství ještě šest důchodců věkem. Naopak narozených v roce 1970 a později je 55. Z nich je 18 neplnoletých a dětí.
Br. Dittrich v „Životě víry“ psal, že charismatici se nezměnili. Změnili. Žel. V osmdesátých letech se dalo celkem směrodatně rozlišit mezi označením letniční a charismatici s tím, že letniční zakládali svoje vlastní církevní struktury a charismatici zůstávali v rámci původních církví. Ještě v roce 1988 píše ve své fakultní písemné práci br. Tomáš Adámek: Je nepravděpodobné, že by se charismatikové odhodlali k důslednému rozchodu se svou církví. Mnohým z nich na ní skutečně příliš záleží… V této velmi důležité věci se věru „charismatici“ změnili…
Dnes je původní krnovský českobratrský sbor živým společenstvím víry bez umělé, vážné důstojnosti, která vadila podle jeho řeči v křesťanském magazínu br. Moletzovi na ČCE nejvíce. Bohoslužeb se průměrně účastní do stovky lidí a biblické hodiny nejméně třicet. Dohromady se dává i skupina mládeže v počtu asi 10 mládežníků, pro něž po odchodu více než 30 členů původní mládeže, častokrát nejbližších přátel, bylo nejnesnadnějším rozhodování, zda zůstat, či také odejít. V nedělní škole se schází 25 dětí, v týdnu i dorost a po letech také konfirmandi. Svou důležitou roli plní také „domácí skupinky“ s pastorační a modlitební náplní svého programu. Obnovuje se klasický pěvecký sbor. Znovu se po několika letech izolace obnovují živé ekumenické vztahy ve městě – s baptisty, Církví bratrskou, katolíky – a mezisborové kontakty v rámci seniorátu. Mládež zas jezdí na Travnou… Po letech se také znovu na částečný pracovní úvazek obětavě ujal kazatelské práce ve svých osmašedesáti letech br. Kielar s opravdu mnohými věrnými spolupracovníky. Nové prvky jak bohoslužebné (s písněmi mládeže – samozřejmě v kombinaci s „tradičními“ liturgickými prvky), tak organizační (např. v ochotě k mimořádné finanční obětavosti) všichni členové vděčně přijímají: vždyť vědí, že za tím vším je jejich osobní, nedávno v náročné situaci velice konkrétní vědomé rozhodnutí pro svůj sbor.
Jan Nohavica, farář ČCE v Olomouci a administrátor v Krnově