Rozhovor s Lynne Hybels o Izraeli a Palestině
Zatímco Evropa na podzim loňského roku žila především uprchlickou krizí, na Blízkém východě opět výrazně eskalovalo napětí mezi Izraelci a Palestinci. V situaci, kdy se mnozí včetně předních světových politiků přiklánějí k černobílému vidění a bezvýhradně se identifikují s jednou nebo druhou vlajkou, sílí hnutí amerických evangelikálů, kteří chtějí k celé věci přistupovat jinak – a především se zasazovat o mír. Američtí evangelikálové sice tradičně patří ke skupinám nejhlasitěji podporujícím Stát Izrael ve všem, co dělá, nicméně podle statistik americké Národní asociace evangelikálů už 40 % evangelikálních duchovních za posledních patnáct let změnilo na izraelsko-palestinský konflikt názor směrem k „větší reflexi problémů, kterým čelí Palestinci“.
Jednou z předních postav tohoto menšinového – ale sílícího – proudu mezi americkými evangelikály je Lynne Hybels, která kromě spolupráce s mírovými aktivisty na Blízkém východě bojuje za reformu imigračních zákonů ve Spojených státech (viz též Prohlášení o imigraci v Pt 10/2015 a angažuje se jako dobrovolnice také v afrických zemích stižených válkou.
Říkáte, že jste proizraelská a propalestinská zároveň. Co to znamená?
Když říkám, že jsem proizraelská, myslím tím, že podporuji existenci Státu Izrael jako domova pro židovský lid. V některých aspektech nesouhlasím s politikou izraelské vlády, ale to neznamená, že jsem protiizraelská nebo protižidovská, stejně jako to, že v něčem nesouhlasím s politikou americké vlády, neznamená, že jsem protiamerická. A když říkám, že jsem propalestinská, znamená to, že věřím, že Palestinci mají stejné právo tady žít a měli by mít stejná občanská práva jako izraelští Židé, ať už v rámci jednoho státu, dvou států nebo třeba více. Věřím, že Palestinci – jak na Západním břehu, tak v Pásmu Gazy – mají právo žít svobodně bez vojenské okupace nebo blokád.
Mluvíte často o tom, že je potřeba „nový dialog“, který bude brát stejně vážně izraelskou i palestinskou perspektivu. Jak by takový dialog měl vypadat?
Ve Willow Creek Learning Community jsme prezentovali „moderní dějiny izraelsko-palestinského konfliktu“, ve kterých jsme se záměrně snažili vysvětlit pohled Izraelců i Palestinců. Pak jsme dělali rozhovor s jednou Izraelkou a jedním Palestincem, kteří oba v konfliktu přišli o děti, ale dnes spolupracují jako aktivisté za mír a dialog. Na tu akci přišel jeden člověk, který se – jak nám pak řekl – chystal bojovat proti jednostranné levicové propagandě proti Izraeli, kterou od nás očekával. Nakonec ale prohlásil: „To byla nejlepší prezentace, kterou jsem na téma historie izraelsko-palestinského konfliktu slyšel. Je ale jasné, že dva lidé, od kterých bych čekal vzájemné nepřátelství, ale kteří místo toho úzce spolupracují v boji za mír, člověkem pohnou.“ Na svém Facebooku pak naši akci ještě vychválil.
V loňském (již předloňském – poznámka překladatele) roce se americké, izraelské a palestinské ženy sešly na dvoudenní akci ve Washingtonu. Byly mezi námi křesťanky, muslimky i židovky – jak nábožensky založené, tak sekulární – spojené zájmem o lidská práva. Jedna mladá Palestinka popisovala, co pro ni znamená posílat svého dospívajícího syna skrz checkpoint, kde je vystavován frustraci a ponižování; bojí se, že ten pocit ponížení, který musí prožívat znovu a znovu, z něj udělá rozhněvaného mladého muže a možná i agresivního mladého muže. Snažila se jej od checkpointů držet stranou, ale nemohla ho věčně držet v jedné malé čtvrti. Bojí se o jeho budoucnost. Starší Izraelka pak popisovala, co pro ni znamená vědomí, že její vnuk je voják, který na checkpointu stojí se zbraní v ruce – bojí se ji použít a zároveň se bojí to neudělat. Nechtěla, aby se z něj stal utlačovatel, ale nešlo tomu zabránit. Bojí se, co to udělá s jeho duší.
Došla jsem k tomu, že to nejlepší, co můžu dělat, je propojovat ženy z Palestiny, Izraele a Ameriky. Ženy mají v boji za lidská práva a zdravé vztahy obrovský potenciál a právě na ten se chci soustředit.
Každé společenství – Izraelci i Palestinci – prezentuje velmi odlišný pohled na celou situaci. Hodně lidí pak prostě neví, čemu věřit. Jak to děláte vy?
Už mě někdo obviňoval z toho, že místo pravdivého izraelského narativu předkládám lidem nepravdivý palestinský. Musím říct, že tomu moc nerozumím. Jak by vůbec dvě skupiny lidí na různých stranách násilného konfliktu mohly mít stejné zkušenosti a stejně vzpomínat? Je jasné, proč Židé chtějí budovat domovskou zemi na území, ke kterému mají biblické a historické vazby. A je jasné, proč Palestinci věří, že mají nezpochybnitelné právo žít v zemi, kde žili po staletí. Z obou narativů se ale dá vytvořit mytologie, kterou ještě zkreslíme a pak s ní toho druhého budeme mlátit po hlavě.
Jednou jsem byla v Betlémě na setkání palestinských žen. Byly to křesťanky i muslimky. Jedna přednášející byla mesiánská židovka z Nazareta. Druhá byla palestinská křesťanka z Jeruzaléma. Obě ženy popsaly narativ, který je typický pro jejich společenství – a pak jej zkritizovaly. Židovka řekla: „To, co řeknu, se vám nebude líbit, ale většina Židů tomu věří. Věří, že židovské násilí ve válce roku 1948 bylo čistě obranné; Židé se tehdy bránili arabským agresorům. Já ale vím, že to není pravda. Smutná pravda je, že roku 1948 bylo mnoho Arabů násilím vyhnáno ze svých domovů nebo izraelskými vojáky brutálně zavražděno.“ Řekla také, že je mezi Izraelci kvůli tomto postoji značně nepopulární, ale věří, že každé společenství musí být schopno sebekritiky. Palestinka mluvila o problémech, které jí přináší okupace, ale pak řekla: „My Palestinci si často myslíme, že okupace může za všechny naše problémy. Ale to není pravda. Musíme si uvědomit, že nás ovládá mentalita oběti, která nás často vede ke špatným věcem.“ Byla jsem opravdu vděčná, že jsem se tohoto setkání mohla zúčastnit. Je skvělé a moudré, že jsou tyto ženy ochotné naslouchat narativům druhých a zpochybňovat své vlastní.
Vy sama jste za svoje aktivity také často kritizována. Jak na kritiku reagujete?
Mám zkušenosti s kritikou konstruktivní i nekonstruktivní. Někdy kritika znamená výzvu dál se učit a rozvíjet, za což jsem vděčná. Musíme být pokorní. Sama nejsem v této oblasti odbornice, ale učím se a poslouchám. Tohle je dialog, ve kterém jde často o detaily. Často je důležité pečlivě volit slova. O každém slovu, které jsem na toto téma pronesla nebo napsala, jsem musela hodně přemýšlet.
Na druhou stranu je hodně těch, kdo mě nesprávně citují a pak mě obviňují z názorů, které vůbec nezastávám. Už jsem slyšela, že jsem antisemitka a chci zničit Stát Izrael. Někdy se o mně mluví jako o osobnosti nějakého hnutí, které si klade za cíl odlákat mladé evangelikály od proizraelských pozic směrem k nekritické podpoře Palestinců. Snažím se tedy být co nejjednoznačnější ve vyjadřování svých skutečných názorů. Nekladu si ale za cíl jednotlivě diskutovat s každým, kdo se mnou nesouhlasí.
Co říkáte lidem, kteří trvají na tom, že podle Bible je Izrael zemí zaslíbenou jen židům?
Já věřím, že biblická teologie dává Izraelcům i Palestincům prostor žít vedle sebe jako bližní, kteří jsou si rovni. Ale někdo mě považuje za nepřítele Státu Izrael už proto, že vůbec používám slovo okupace; podle nich jsou jediní okupanti Arabové na území Judeje a Samaří.
Na jaře 2010 jsem mluvila na konferenci, která se jmenovala Christ at the Checkpoint (Kristus na checkpointu). Tou dobou jsem už měla se životem v regionu zkušenost a bolelo mě, kolik utrpení z toho nekonečného konfliktu vyrůstá. Chtěla jsem podporovat tamější křesťany a být s nimi aktivně solidární. Jeden teolog – mesiánský žid z Izraele – mi tam řekl, že když mluvím o utrpení Palestinců, jsem v rozporu s biblickým svědectvím. Upozorňoval mě, že Bůh přeci izraelskou zemi zaslíbil židům a pokud Palestinci trpí, je to proto, že stojí v cestě Boží vůli. Pokud mi to připadá nespravedlivé, jen nerozumím Božímu záměru.
O dva roky později jsem se zúčastnila konference, která na Christ at the Checkpoint navazovala. Přišel za mnou tentýž teolog a já čekala, že bude následovat tentýž nepříjemný rozhovor. Místo toho mi ale poděkoval za mou řeč a dokonce vyjádřil názor, že bych na toto téma měla přednášet v židovských obcích. Co se za ty dva roky změnilo? Jedna moje velmi moudrá přítelkyně – palestinská křesťanka – mi navrhla, že bych měla s Izraelci trávit stejně času jako s Palestinci. Rozhodla jsem se to tak opravdu dělat. Potkávala jsem se s mainstreamovými sekulárními židy nebo s lidmi z izraelského mírového hnutí, chodila jsem na šábesové večeře k ortodoxním. Navštěvovala jsem izraelské rodiny, které přišly o děti kvůli sebevražedným atentátům. Zajímala jsem se i o pohled mesiánských židů. Navštívila jsem Jad Vašem, památník holokaustu v Jeruzalémě. O všech těchto svých zkušenostech jsem pak na té druhé konferenci mluvila.
Zároveň tenhle židovský teolog strávil nějaký čas s Palestinci na Západním břehu a viděl, jak vypadá jejich každodennost. Řekl mi, že stále podporuje Stát Izrael a věří v jedinečnost židů v Božím plánu, ale nechce dál přihlížet bezpráví, kterému jsou vystaveni Palestinci.
V létě 2014 zabila izraelská armáda více než dva tisíce Palestinců v Gaze. Většinou šlo o civilisty. Palestinští ozbrojenci zabili 67 vojáků a pět civilistů. Násilné střety z dob předtím i potom dopadly vesměs podobně. Jak můžeme jako křesťané na takové násilí reagovat?
Jakékoli násilí vůči civilistům, ať už je má na svědomí armáda nebo guerillové jednotky, je v rozporu s mezinárodním právem, ničí vyhlídky na mír a rozhodně musí přestat. Nikdy jsem žádné násilí nepodporovala a to se nemění. Ale zármutek kvůli zabitým palestinským civilistům nesmí vyústit v podporu Hámásu. Stejně tak zármutek kvůli zabitým izraelským civilistům nesmí vyústit v bezvýhradnou podporu izraelské vládní politiky. Mnoho politiků naneštěstí místo hledání řešení tyje z předsudků a nenávisti.
Dnes víc než kdy dřív vidíme, že Svatá země potřebuje zásadní politickou změnu. Nemyslím si ale, že naše usilování o mír závisí na tom, co se děje v nejvyšších mocenských patrech: ne proto, že to není důležité, ale především proto, že aktivity zdola založené na autentickém setkávání jsou důležitější. Jako jednotliví křesťané nebo malá společenství věřících máme k takovým aktivitám skvělé předpoklady.
Arcibiskup Desmond Tutu prohlásil, že kdo je neutrální tváří v tvář bezpráví, podporuje utlačovatele. Co mají křesťané dělat, aby nebyli v tomto smyslu neutrální, ale zároveň ani zaujatí?
Svět potřebuje mírotvůrce. Američtí křesťané se potřebují vnitřně proměňovat a nic k tomu nevede víc než usilování o mír. Já jsem v několika posledních letech mnohokrát ošklivě narazila na to, jak špatně vlastně následuji Ježíše v jeho volání po míru a jak snadno jsem schopná se spokojit s jednoduchou odpovědí a postavit se na jasně definovanou stranu konfliktu. Ježíšova logika je jiná.
Odešla jsem do Svaté země, abych hledala mírotvůrce – lidi, pro které jsou důležité ideje nenásilí, odpuštění a smíření. Našla jsem takové lidi v Izraeli a Palestině a pokud vím, pořád tam jsou. A já je podporuji.
I když věřím, že Ježíš je Pánem pokoje a nakonec to bude on, kdo nastolí skutečný mír a pokoj v nejhlubším smyslu, potkávám židy a muslimy, pro které Ježíš třeba vůbec není důležitý, ale přesto jednají jakoby v souladu s jeho etikou. Dokonce mě často inspirují k tomu, abych se Ježíšovým příkladem řídila důsledněji.
Sami následovníci Ježíše ve Svaté zemi musejí zápasit s velmi komplexní sítí utkanou z politiky, teologie a historie. V regionu je dnes víc nenávisti než kdy dřív. Napětí mezi Palestinci a Izraelci obecně se samozřejmě projevuje i mezi palestinskými a izraelskými následovníky Ježíše Krista. Na jedné ze svých návštěv Jeruzaléma jsem se ale setkala se skupinou mladých žen – mesiánských židovek a palestinských křesťanek – které zdůrazňovaly, že tato nenávist nereprezentuje jejich pohled na věc.
A v takových setkáních dnes vidím Ježíšovo působení. V televizi se o nich nemluví, ale to neznamená, že neexistují. Myslím si, že jako američtí křesťané bychom měli být solidární právě s těmito lidmi, kteří se na obou stranách snaží překračovat stín nenávisti.
Rozhovor pro web evangelicalsforsocialaction.org vedl Ryan Rodrick Beiler.
Z angličtiny přeložil Jan Škrob