Prorok Ibrahím vezme svého prvorozeného syna Izmaela a je připraven jej na základě Alláhova příkazu obětovat. Alláh na poslední chvíli zasáhne, zadrží Ibrahímovu ruku a přinese mu berana, kterého Ibrahím obětuje místo svého dítěte. Od tohoto příběhu, který v trochu jiné podobě známe velmi dobře, se odvozuje velký islámský svátek Íd al-adhá neboli Svátek oběti. Muslimové po celém světě si připomínají Ibrahímovu víru, modlí se a konají oběti. Ano, svátek Íd al-adhá je založen na porážení zvířat, především ovcí a koz. Představte si potoky krve z rituálně zabíjených zvířat a možná dojdete k tomu, že se jedná o svátek barbarský a krutý. Na to vsadili islamofobové, kteří v hávu bojovníků za práva zvířat vyrazili do boje. Je možné někomu vyčítat, že se chce ozvat proti týrání a zabíjení zvířat, byť třeba ze špatných důvodů? Ano i ne.
Rozhodně o sobě nemohu říct, že bych byl lhostejný k utrpení zvířat a že by mi nevadilo násilí, kterého se na nich lidé dopouštějí. Konzumaci masa jsem omezil prakticky na minimum, rád bych došel k úplnému vegetariánství a uvažuji i o veganství. Ne že bych snad proto měl větší právo vyjadřovat se ke slavení Íd al-adha než kdokoli jiný, ale bezcitnost ze mě, doufám, nemluví. Problém vidím v něčem jiném.
Nemyslím si totiž, že by naše kultura byla ke zvířatům výrazně šetrnější než ta muslimská. Nemyslím si, že by bylo v pořádku pohoršovat se nad krvavými fotografiemi z oslav Íd al-adhá a přitom si v klidu kupovat maso, za kterým je – pro nás téměř doslova neviditelné – utrpení zvířat z průmyslových velkochovů a jatek. Jestli vás zajímá, jak civilizovaně se v naší kultuře zachází s prasaty, kravami, kuřaty a jinými zvířaty, stačí chvíli hledat na internetu. Fotografií a videí najdete dost a příjemný pocit z nich mít nebudete.
Zatímco podle islámské tradice musí každý rozdělit „svoje“ maso rovným dílem mezi sebe, své blízké i vzdálené příbuzné a chudé (aby na Íd al-adhá neměl nikdo hlad), v naší kultuře umírají zvířata často úplně zbytečně – maso, které se neprodá, putuje z regálů rovnou do popelnic, ať už je zkažené nebo ještě ne. Bylo by ale nespravedlivé tvrdit, že všechno maso, které se nám tady dostává do rukou, „vzniká“ stejným způsobem. Podobně jako Íd al-adhá koneckonců vypadá česká zabijačka. Zabíjení, krev, příprava nejrůznějších pokrmů z masa, společenství lidí. Snad jediný výrazný rozdíl spočívá v tom, že u zabijačky nejde o náboženství.
Je snad smrt zvířete strašlivější, když je provázena modlitbou?