Jednou jsem probíral se svým spolužákem, religionistou na Karlově univerzitě, nyní vikářem v benešovském sboru, proč je možné napsat jednu knihu o všech světových náboženstvích, a o křesťanství ne, a on mi přitakal. Při jedné z návštěv u přítele v Berlíně jsem si však zakoupil knihu od Hanse Künga Christentum. To jsem však už měl doma knihu Judentum, kterou jsem s užitkem přečetl. Po jeho výtce, jestli jsem všechny knihy, které jsem si tam zakoupil, už také přečetl, a neshromažďuji si knihy jen jako svůj kapitál v knihovně, a nevadí mi, že jsem je nečetl, jsem tento říjen tuto knihu skutečně přečetl, a teď bych vám rád o ní pověděl.
Skončím však už na předsádce knihy, abyste se nepřipravili o čtenářský zážitek, kterým každá kniha Hanse Künga určitě je. Autora vám určitě nemusím představovat. Jen bych rád připomněl, že není tak samolibý jako náš theolog Tomáš Halík, který se pyšní tím, že od Karla Bartha z jeho Kirchliche Dogmatik nepřečetl nic, a ani se do ní nepodíval. Hans Küng však toto dílo četl a vyrovnal se s ním v knize Rechtfertigung s otazníkem.
Kniha Christentum je rozdělena do šesti paradigmat: 1. starokřesťanské apokalyptické paradigma, 2. starocírkevní helenistické paradigma, 3. středověké římsko-katolické paradigma, 4. reformátorské protestantské paradigma, 5. osvícensky moderní paradigma, 6. současné ekumenické paradigma (po-moderní?). Zápletkou celé knihy je, že o tom šestém paradigmatu chybí poslední kapitola. Tento katolický theolog spoléhá na to, že jeho čtenář myslí a ze všeho řečeného vyplyne myšlenka jako katarze, kam církev míří, co je před ní, oč se má snažit.
Pro něho je křesťanstvím vše, co se hlásí k jménu Ježíš. A další velmi jednoduchá myšlenka, kterou znázornil ve své knize Projekt světový etos, je, že to, co svět doposud rozdělovalo, může ho spojit. Totiž náboženství. Zvláště abrahamovská náboženství. Židovství, křesťanství, islám. A aby k tomuto projektu přispěl, sepsal tři knihy naprosto stejného rozsahu, které k tomu míří zvláště jeho charakteristikami v rámečcích a ještě více otázkami pro budoucnost. Do té doby, než budu zas muset mít (na pastorální konferenci) třetí program, slibuji, že budu referovat o jeho německém bestselleru pod názvem Islam. Ještě jsem ho nečetl, ale varování přítele mi nedá.
Prvotní myšlenkou Hanse Künga je, že čím jsme blíže Ježíši, tím jsme samozřejmě blíže židovství. Dokládá, že přes křesťany ze židů, kteří byli Ježíši blízko, vede stopa k islámu: přes nikolaity, tak zhanobené ve Zjevení Janově, a přes ebionity, známé z křesťanských herezí. Tito potomci židokřesťanů ovlivnili i vznik samotného koránu. Tak máme přes Ježíše blízko i k islámu.
Jako katolík si Hans Küng může všelicos troufnout. Já se už skoro bojím reakce kolegů, když budu jako protestant jeho myšlenky opakovat.
To, čím se rozdělila církev i říše římská na východní a západní, bylo papežství. Jeho největší herezí je pak dogma o papežské neomylnosti, které církev rozděluje už nejen na reformovanou a katolickou, ale i pravoslavnou a západní, v našich poměrech na československou husitskou, starokatolickou a oproti tomu její heretickou část římsko-katolickou.
Papežská neomylnost nemůže církev spojit, ale je v základu církevního rozdělení. Co je snazšího, než toto dogma zrušit? I to, co k němu vedlo ve druhém a třetím paradigmatu. Trojičními dogmaty se posilovala centralistická mocenská pozice papežů. A recipročně císařů. V knize je množství dokladů, jakými intrikami, podvrhy, lžemi se formovala jednotlivá trojiční dogmata. Vždy pod diktátem římských císařů. Ani čtvrté reformační paradigma toho nezůstalo ušetřeno. Centralistická moc církve se demokratizovala, ale stejně v její luteránské podobě zůstala mocenským nástrojem, byť i jen kurfiřtů a pánů pod nemravným heslem: Cuius regio, eius religio. Tento katolík chce reformovat nejen církev katolickou, ale i reformovanou, která jako by zapomněla na druhou část svého hesla z Basileje: Reformata, et semper reformanda!
Druhým velkým nešvarem katolické církve je podle Künga postavení žen v církvi. Myslí tím svou církev (ale nezapomíná ani na reformované). K tomuto sebepojetí církve přispělo přijetí učení o prvotním hříchu nerozlučně spjatého s lidskou sexualitou. To se pak projevilo na celibátu kněží, které tím oddělilo od laiků, honem na čarodějnice (nejen v katolických zemích Španělsku a Itálii, ale i v protestantském Holandsku a Německu, i Švýcarsku někdy až přes polovinu sedmnáctého století). Ale i nepřiměřeným uctíváním Panny Marie v dogmatech 19. a 20. století. Tím si chtěla církev zachovat panování nad lidskými dušemi, spolu s liturgií z koncilu v Tridentu, kdy svou liturgii promyslela a nařídila až do posledního pohybu ruky.
Má však pro svou církev naději. A kupodivu i pro reformovanou. Totiž, že se vrátí k Ježíši. A přes něho přijmou ekuménu abrahámovských náboženství. Odmítne celibát kněží a připraví rovnoprávné postavení žen v katolickém kléru. A sociální otázku přestane pojednávat jako almužnu, ale jako zásah do struktur demokratických společností.
(Původně přednesenou na pastorální konfereneci)