A je po volbách. Nejvhodnější čas na to, abychom se upamatovali, že politické jednání křesťanů se nevyčerpává u volebních uren. Pokud totiž mluvíme o politice v širokém smyslu slova, je samotná sounáležitost křesťanů ve společenství církevní obce (polis) svérázným způsobem politického života. Vztah křesťana vůči státnímu zřízení pak lze nejlépe charakterizovat pojmem svědectví.
Křesťanské svědectví vůči státu je téma (i název) jedné z prvních publikací významného zástupce křesťanského pacifismu, který navazuje na mennonitskou větev radikální reformace, teologa Johna Howarda Yodera (29. 12. 1927–†30. 12. 1997). Tato útlá kniha, která nebyla doposud přeložena do češtiny, nastiňuje základy, charakter a formy tohoto svědectví. Rád bych Vás s některými z nich ve stručnosti seznámil.
Základ křesťanského svědectví
Pevným základem křesťanského svědectví vůči státu, je panství Ježíše Krista, tak jak o něm mluví Nový zákon. Ježíš Kristus „vstoupil do nebe a podřídil si anděly a vlády a mocnosti“ (1Pt 3,22). Podle Yodera, nachází novozákonní pojetí mocností svůj nejbližší ekvivalent v současném termínu struktury. Tímto pojmem označuje psychologická a sociologická analýza nadosobní síly, které formují lidské společenství a dávají mu směr. To, že Ježíš je Pán, znamená, že právě nad těmito strukturami Ježíš zvítězil skrze své ukřižování, vzkříšení, nanebevzetí a skrze vylití Ducha. Význam období dějin mezi letnicemi a Parúsií (Kristovým druhým příchodem) spočívá v tom, že Ježíš musí kralovat, „dokud Bůh nepodmaní všechny nepřátele pod jeho nohy.“ (1K 15,25) Ježíš je Pán – to platí pro církev aktuálně skrze Ducha Svatého a pro svět v eschatologickém očekávání. Kristus tedy již kraluje, ale zároveň zde působí síly, které se mu doposud protiví.
Jestliže chápeme Ježíšovo panování jako objektivní skutečnost, která je založena na jeho dokonaném díle spásy, ne pouze na subjektivním vyznání jedince či společenství církve, pak stojíme nutně před otázkou, jaký je vztah jeho panství k dosavadní vládě ostatních mocností, zejména státu.
Novozákonní pisatelé vidí stát, pořádající společnost pomocí síly, jako jeden z prvků, kterých si Bůh používá k dosažení svých záměrů (bez ohledu na to, zda se představitelé státu Bohu poddávají, nebo protiví). Proto je podle Yodera možné mluvit o řádu prozřetelnosti, ve kterém Kristus panuje i přes lidskou neposlušnost, a o řádu vykoupení, kde Kristus panuje nad poslušností a skrze poslušnost svých učedníků.
Dodává, že druhému řádu nelze připisovat přízvisko „řád milosti“, jako by pouze církev byla zahrnuta Boží milostí – ale že je Ježíšovo panování projevem Boží milosti v obou řádech, třebaže se děje odlišným způsobem. Kristova vláda ve světě usměrňuje násilí tak, že ho obrací samo proti sobě. Tím zachovává jistou míru společenského pořádku, který je předpokladem soudržnosti lidského společenství a prostředím pro práci církve.
Yoder ve zvěsti o Kristově vítězství rozpoznává, že konečný smysl dějin nebude naplněn ve vývoji pozemských říší a kultur, ale skrze svolání „vyvoleného rodu, královského kněžstva, svatého národa, lidu náležejícího Bohu“ (1Pt 2,9), tedy Kristovy církve. Církev proto není pouhým zdrojem morálních podnětů, které mají sloužit k postupnému vylepšování společnosti (třebaže věrná církev bude mít na společnost jistě i tento dopad). Je to naopak společnost, která nadále trvá pouze kvůli vlastnímu poslání církve. Podobné výroky mohou s ohledem na rozličné neduhy dnešní církve vypadat jako arogantní triumfalismus, nebo naivní idealismus, ale ve víře v eschatologický rozměr Kristova vítězství zde není možné uhnout stranou. Smysl dějin (a tedy i význam státu), je naplňován skrze stvoření a službu církve. Stát, který pořádá společnost pomocí moci, tedy hraje svoji dílčí roli v uskutečňování Božího záměru, zvěstování evangelia světu. Je to skromná, nicméně důležitá úloha, která také patří k širšímu plánu spásy, přestože je odlišná od úkolu církve.
Důsledné křesťanské svědectví o Ježíšově panování tedy odolává pokušení nacionalismu (ve kterém si národ, říše, nebo etnikum osobuje nárok na naplnění smyslu dějin), ale i konstantinismu (ve kterém stát a církev směšují své úkoly, cíle a prostředky k jejich dosažení).
Formy křesťanského svědectví
Církev, která vyznává, že „Ježíš je Pán“, tedy ví, proč stát existuje, dokonce lépe než stát sám. Toto její porozumění vymezuje nejen základ křesťanského svědectví vůči státu, ale také jeho charakter. Platnost svědectví církve je však závislé na věrnosti a poslušnosti následovníků Ježíše Krista. Jestliže základního smyslu dějin nemůže být dosaženo skrze království a říše, ale pouze skrze církev, pak je prvotní závazek církve vůči státu stejný, jako závazek vůči jejímu Pánu – nést evangelium, sloužit potřebným a při naplňování svého poslání se stranit nevhodných prostředků.
Jak jsme řekli již v úvodu, sama církev je politikum. Její existence, ve které se ukazuje bratrský přístup k rozdílnostem a potřebám jednotlivých členů, má být demonstrací společenství lásky. Takové uspořádání vnitřních vazeb nelze vnutit nekřesťanské společnosti, protože je vyživováno pokáním a vírou. Jeho dílčí prvky se však mohou stát návodnými podněty pro společenské vědomí. Yoder zde jako příklad uvádí křesťanskou rovnost před Bohem a střízlivý realismus s ohledem na vědomí lidské hříšnosti a sílu pokušení moci, které se staly inspirací pro západní pojetí demokracie. Dodejme, že demokracii Yoder nechápe jako společenskou smlouvu, která předpokládá dobrotu všech (nebo alespoň většiny) lidí, ale jako uspořádání státu s nejrealističtějším způsobem bdělého dozoru nad mocí svěřenou úzké vládnoucí skupině.
Dalším z důležitých aspektů křesťanského svědectví vůči státu je také způsob, jakým se církev rozhoduje. Rozhodování ve společenství věřících podle Yodera je (nebo by mělo být) výsledkem konsenzu přesvědčení, ke kterému církev došla svobodně, v rámci společného studia Písma. Duch Svatý není dán jen několika zvláště obdarovaným jedincům, ale společenství jako celku. Jednota společenství – a ne pouze početní většina hlasujících – je pravým výrazem vedení Ducha Svatého v církvi. Nutným předpokladem této spoluúčasti na konsenzuálním rozhodování je svobodný a rovný přístup ke čtení, studiu a výkladu Písma. Yoder v jiné eseji odkazuje na A. D. Lidsaye, podle kterého se puritánské trvání na svobodě slova, tisku a čtení stalo modelem pro setkání sekulárních městských rad.
Neméně důležitým svědectvím křesťanů, které státu přináší nové podněty, byla vždy i diakonická služba církve širší společnosti. Nejjasnějším příkladem takového inspirativního vlivu jsou instituce škol a nemocnic, které původně vznikly jako dobrovolnická služba církve (zvláště jednotlivých řádů). Stát později rozpoznal jejich užitečnost a přijal zodpovědnost za jejich chod. Církev, která si je vědoma své svědecké úlohy, neusiluje o to držet si nad těmito oblastmi výhradní patronát. Spíše s potěchou konstatuje, že tato část jejího svědectví byla přijata, a obrátí svou pozornost k dalším oblastem naléhavých potřeb.
Křesťané z různých církevních společenství pochopitelně plní svou svědeckou úlohu i jako jednotlivci, ať už tak, že se na základě svého přesvědčení účastní činností, které formují společnost (např. ve zdravotnické, sociální, nebo pedagogické oblasti, v různých občanských organizacích a pod.), nebo podle svého přesvědčení takovou účast odmítají (např. odepření výkonu vojenské služby).
Všechny tyto formy křesťanského svědectví mají úzkou vazbu na zvěstování evangelia. Lépe řečeno – nejsou od zvěstování evangelia oddělitelné. Samotným obsahem dobré zprávy je zvěst o Božím kralování mezi lidmi v Kristu. Nelze jí zúžit pouze na zvěst o odpuštění hříchů jednotlivce. Samozřejmě platí, že se každý jednotlivec sám rozhoduje, zda tuto zvěst v poslušnosti přijme, nebo odmítne, ale to nijak neruší původní společenskou a politickou dimenzi pojmu euangelion.
Kritéria posuzování politiky státu
Jedním z důležitých prvků křesťanského svědectví, kterému Yoder věnuje ve své knize samostatnou kapitolu, je kritické posuzování politické aktivity státu. I zde mu jde především o ujasnění východisek a kritérií tohoto jednání.
Pro správné pochopení Yoderovy pozice je nutné vzít v potaz podstatnou součást radikálně-reformačního přístupu – a sice odmítnutí snahy vytvořit obecný filosofický, teoretický, nebo praktický koncept pojetí státu či vlády, na jehož základě by pak křesťané posuzovali oprávněnost konkrétního zřízení. „Ideální společenské zřízení“ na půdě padlého světa je, již podle definice, nemožné. Křesťanské svědectví akceptuje danou vládu a promlouvá k ní korektivním způsobem.
Křesťanská analýza historické nebo současné politické situace se však může opřít o pojetí „řádu“, nebo „pořádku“, který nacházíme v 13. kapitole listu Římanům a 2. kapitole 1. listu Petrova. I bez zastřešujících filosofických koncepcí je možné říci tolik, že významnou funkcí státu je udržovat pořádek, tedy ochraňovat nevinné a trestat viníky. Stát tedy nemá neomezený mandát pro používání násilí. Přijatelné užití síly státem je minimalizováno na jeho policejní funkci, vymezenou spravedlivými soudními procesy a právní regulací. Stát většinou nepodléhá pokušení se této policejní funkce zříci, spíše jí má tendenci přehánět. Nebezpečí hrozí v okamžiku, kdy státník nebo policista přestane být strážníkem relativní stability, která je vhodným prostředím pro službu církve a dalších lidí dobré vůle, a sám se ujme úkolu vytvořit ideální společenský řád. Stát nemusí zbožšťovat sám sebe, aby se stal démonským. Již tato snaha vytvořit ideální společnost „z vrchu“ je projevem pýchy státního zřízení.
Křesťanská kritika politické činnosti státu se tedy odehrává na úrovni možných, nebo alespoň myslitelných alternativ. Nepožaduje po státu, aby vytvořil dokonalou společnost, ale bude volat po eliminaci viditelného zneužívání moci. Křesťanská kritika státu byla v minulosti nejvíce prospěšná tehdy, když se zaměřovala na jednotlivé viditelné hříchy a přestupky – a naopak, nejvíce zmatená a neúspěšná byla tehdy, když se snažila prosadit svou myšlenku ideálního společenského řádu.
Křesťanská kritika společnosti je tedy vždy pouze relativní. Opírá se totiž o standardy Božího království, a místem důsledné aplikace těchto standardů může být pouze Boží království, jehož dosažení leží za hranicemi možností i záměrů padlé společnosti. Svět může být vyzýván pouze k tomu, aby alespoň v konkrétních dílčích oblastech učinil krok správným směrem.
V závěru našeho shrnutí tedy ještě jednou opakujeme, že hlavním svědectvím církve zůstává vybízení všech, aby se obrátili k Bohu, a volání těch, kteří se obrátili k Bohu, aby žili v lásce. Pokud se tento důraz vytrácí z centra života a služby církve, pak se i její svědectví vůči státu stává utopismem nebo demagogií.