(Martin Prudký, Zvláštní lid Páně – křesťané a židé)
Autor knihy chápe vztah křesťanů a židů jako problém ekumenický (s. 95), nikoli jako záležitost mezináboženského dialogu. Vychází z předpokladu, že židé i křesťané jsou lidem Hospodinovým. V českém prostředí běží o pohled zcela nový, založený na pečlivém prostudování literatury, týkající se dialogu křesťanských a židovských komunit (s. 114–126).
Martin Prudký je přesvědčen, že navzdory dějinným zkušenostem smíme mít k sobě blíž pouze díky Hospodinu. Hospodinova zaslíbení platí oběma částkám lidu Hospodinova. To dotvrzuje název jeho knihy: Zvláštní lid Páně – křesťané a židé.
Antijudaismus v křesťanství i v novozákonním kánonu (s. 27–90) je podrobně zkoumán z trojího zorného úhlu: a) jaká je povaha napětí mezi „židy“ a „křesťany“ b) jak a s jakými důsledky se „Boží lid“ otevírá pohanům a c) jaké místo je v „dějinách spásy“ po Kristu přisouzeno židům, kteří Krista nepřijali (s. 10).
Autor se opírá o některé myšlenky apoštola Pavla, který jako jediný z biblických svědků uznává, že židovská komunita neztratila ani po Kristu svou legitimitu a opodstatnění. Pavel počítá s existencí židů. Nejsou mu příkladem ztroskotání či zatracení, naopak, přiznává jim určitou roli, stejně jako křesťanům.
Ježíšův přístup k Izraeli vidí autor v návaznosti na linii starozákonních proroků a dalších svědků. Ježíš přišel pro Izrael a působí uvnitř Izraele, který je pochopen jako částka lidstva (pars pro toto), na níž a skrze niž ostatní národy rozpoznávají Hospodinovo pečování o tento svět (s. 11–25). Křesané – v souznění s Ježíšem – zpočátku chápali sebe sama jako součást židovství. K oboustrannému oddělení docházelo postupně a bylo dokončeno na konci druhého století, ačkoli i později bychom našli výjimky.
Evangelista Lukáš (L 2,32) připomíná, že Ježíš přišel, aby se stal světlem pohanům a slávou pro Izrael. Na obojí máme myslet. Nelze mít na zřeteli pouze pohany a zapomínat na Izrael. Ohled na Izrael nemá vyvolávat touhu po misii mezi židovskými souvěrci, nýbrž zvýraznit souběžnost dvou cest: tajemnou podvojnost cesty církve a synagogy (Ř 11,25). Mikuláš Vymětal (Protestant 3/2000) se tedy již nemusí cítit osamocen ani se obávat, že by někdo chtěl misionařit v židovských komunitách, nebo klást křest jako předběžnou podmínku spasení. Prudkého práce potvrzuje, že křesťané opouštějí substituční pojetí Izraele. Prudký však jde ještě dále, vidí-li celý problém jako otázku ekumenickou.
Prudkého příspěvek ke křesťansko-židovskému dialogu o ekumenickém rozměru lidu Hospodinova tak nakonec zřejmě nově interpretuje i otázku vyvolení. Smíme ji pochopit komplementárně – jako tajemství vyvolení „židů“ i „křesťanů“. Nové komplementární pojetí vyvolení se tak dostává mimo argumentační okruh oprávněné kritiky zvráceně pochopené vyvolenosti (K. Popper), která byla pojata jako postoj životní i náboženské nadřazenosti. Komplementárně pojaté vyvolení již nevyvolává pocity animozity a agrese, ale naopak učí porozumění podvojné cestě církve i synagogy. Tímto „ekumenickým“ dialogem se tedy připravujeme pro mezináboženský dialog – protože komplementárně pojaté vyvolení nemá nic společného s exkluzivitou a nesnášenlivostí.
Martin Prudký, Zvláštní lid Páně – křesťané a židé,
CDK, Brno 2000.
Trvale aktualizovaná bibliografie je k nalezení na webové stránce
www.etf.cuni.cz/~prudky/zlblit.html